Demokracie jako cesta k lepšímu, nebo jako maškaráda?

Milan Daniel se ve svém komentáři snaží najít cesty k obnově demokracie v Česku, které by překročily transformační dědictví.

Aktivity spolku Milion chvilek pro demokracii sleduji sice okrajově, ale znepokojuje mne, že nevím, čeho chtějí tito lidé vlastně svým ultimativním vymezováním dosáhnout.

Snad porážky samé podstaty kapitalismu?

V průběhu uplynulých třiceti let vyměnila velká část občanů vizi spravedlivého a solidárního společenského systému za kupónové knížky a jiné majetkové úlitby, které je obrátily spíše k potřebě mít se lépe materiálně. Jedním z důsledků tohoto obratu vyjádřeného hned zkraje tohoto období odklonem od Občanského hnutí ke Klausově Občanské demokratické straně byl vpád cizího kapitálu. Ten – jak skvěle dovozuje Ilona Švihlíková ve své práci Jak jsme se stali kolonií – zcela změnil majetkové poměry v zemi. Kdysi kvazi národní (de facto však státní) podniky namnoze buď zanikly, nebo se staly firmami vlastněnými zahraničními korporacemi. Ty ze země s ročním rozpočtovým deficitem v řádu desítek miliard korun podle autorky vyvádějí ročně kolem 500 miliard zisku, parazitujíce přitom i na trhu, v němž velkou část kupujících tvoří pracovníci montoven.

Podle Klause & spol. tomu tak muselo být, protože v Československu, jakkoliv takto nezadluženém – se stály fronty i na toaletní papír a chyběl kapitál, jenž by hospodářství dostal na úroveň schopnou konkurence v otevřené Evropě.

Příležitosti přiživit se na troskách českých statků se zcela pochopitelně chytli ti, kdo mohli využít svých znalostí, kontaktů, vlivu a postavení. V různě úspěšné kapitalisty se tak proměnily bývalé kádrové rezervy a lidé rozličně spjatí s padlým režimem. Občané, kterým se slibovalo, že během pár let doženeme sousední Rakousko, to pochopitelně těžce nesli.

A nesou.

Cesta zpátky k cíli nedovede

Zvláště když se premiérem této země stal jeden z nejúspěšnějších představitelů této občanské kategorie, který si díky svým manažerským schopnostem vybudoval impérium přesahující její hranice. Co jsou platné odkazy na jeho minulost, když – jištěn týmem špičkových právníků – jedná v rámci nastavených mantinelů a i díky svému majetku může dnes nejrůznějším atakům úspěšně odolávat?

Je spravedlivé v této souvislosti připomenout, že (někdejší) Babišův Agrofert je přitom jednou z mála firem odvádějících nemalé daně do české státní pokladny. Současný premiér je aktuálně přes intenzivní antikampaň paradoxně nejpopulárnějším českým politikem. To je druhá strana mince, o níž ale jeho oponenti decentně mlčí. A to je problém, protože je zde otázka: co s voliči Babiše a jeho stranou ANO a co s volbami jako s demokratickou institucí?

Stabilní podporou Babišovy politické divize neotřásly ani dlouho živené kauzy kolem Čapího hnízda a přijímání jiných dotací. Což je i důsledek toho, že se mu podařilo přesvědčit velkou část voličů o vlastní kompetentnosti a schopnosti vést tuto zemi lépe než jeho předchůdci. Babišův údajný střet zájmů je pro jeho voliče nepříliš zajímavým argumentem.

„Chvilkaře“, ale i jiné občany, které hněte, že mají v čele státu problematickou osobnost spojenou navíc s velkým byznysem docela chápu. Ale co s tím?

Nevraživost vůči zbohatlíkům a oprávněná kritika jejich vlivu v politice našla před pár desítkami let výraz v masivní podpoře komunistické strany a radikální proměně majetkových poměrů dané znárodněním. Komunisté (i sociální demokraté) však v současnosti balancují na hraně politické propasti, znárodnění si nikdo doopravdy nepřeje. I proto, že by dopadlo i na lidi, kteří své firmy a firmičky vybudovali od základu a téměř z ničeho. Tito lidé naopak oceňují, že po Listopadu dostali volný prostor k vlastní iniciativě. Jak ale spravedlivě vytřídit ty dobré a špatné kapitalisty, komu z nich dát zelenou a komu červenou? Toť otázka hodná Hamleta.

Z hrušky na zem

Třicet let po převratu se nežije většině lidí v této zemi špatně, byť mnozí z nich (a nezřídka právem) poukazují na to, že jiní se mají nezaslouženě líp. Ale tak tomu bylo v dějinách vždycky. Můžeme se donekonečna přehrabovat v desítkách let starých křivdách, ale uspokojivého řešení se sotva dobereme. Lépe se nám bude hledat tehdy, projevíme-li velkorysost. Soustředíme-li se na současnost, na to, jak se kdo vyrovnal se svými chybami, selháními, i se svou problematickou minulostí. Nakolik je schopen kritické sebereflexe a dokáže být aktuálně prospěšný celku.

Co ale vadí, a doslova otravuje v této zemi vzduch, je vyhrocená až nesmiřitelná nenávist jedněch vůči druhým, která postrádá racionalitu. Veřejný prostor je místo ochoty k dialogu naplněn zlobou a sprostotou.

Milionu chvilek jde o tu demokracii, jejíž deficit ilustrují odporně vykreslovaným Babišem a svéhlavým prezidentem Zemanem, který se někdy opravdu chová jako monarcha. Nadnárodní korporace však ze všeho nejvíce zajímá trh a demokracii používá jen jako fasádu, strany jsou služebnými divizemi velkokapitálu a veřejné mínění ovlivňují majitelé médií hlavního proudu.

Spolku nelze upřít potenciál. Ke zlepšení života v této zemi by mohl přispět i jinak než snahou o rozkvět stávající odrůdy demokracie. Zatím se ale aktivita „chvilkařů“ rozplývá v neurčitosti cíle a jalových protestech proti muži, na němž dráždí zejména jeho úspěšnost a popularita u velké části společnosti. A navíc i v pokrytectví – Babiš je ve skutečnosti mnohem spíš problémem posledních tří dekád, nikoliv komunistické minulosti. Jenže připustit si to, znamená přiznat si selhání a chyby vývoje po roce 1989, ve kterém se „pravda a láska“ staly jen osvětlenou výkladní skříní, zatímco za ní se pověstně „zhaslo“.

Před třiceti lety jsem přepisoval do místního časopísku Občanského fóra článek z jakýchsi kanadských novin, který tehdy přetiskly Lidové noviny. Byl o pilířích fungující občanské společnosti. Pokud se dobře pamatuji, byly jimi čtyři S – spravedlnost, slušnost, solidarita a suverenita.

Aktivní občané sobě

Milion chvilek by mohl – s pánembohem třeba i ve jménu demokracie – spravedlivě a bez ideologické předpojatosti posuzovat veřejné dění. Napomoci k tomu, aby se rozdělená společnost sbližovala, aby se s každým odpůrcem vedl nepředpojatý dialog, i kdyby to byl Rus či přesvědčený komunista a aby obě strany hledaly rozumné kompromisy v zájmu společenského míru.

Nedělá to, nebere v úvahu, že zastupuje jen opozičně naladěný segment společnosti. Namísto toho bere v úvahu jen své argumenty a k těm ostatním se chová s přezíravostí či spasitelským syndromem. Širší občanská iniciativa, která by si dala do štítu ona čtyři S bohužel ve společnosti chybí, jakkoliv by přispěla k její kultivaci.

Atmosféra v ní neuvěřitelně zhrubla. Sprostota a agresivita je vnímána jako cosi normálního. Je proto na místě usilovat o to, aby se normální stala naopak slušnost, uvažovaly a poctivě se vnímaly i argumenty protistran. Ideálně by se daly organizovat veřejné diskuze s nositeli rozdílných názorů a dávat jim pro jejich vyjádření prostor. Co takhle vymoci si ho třeba na České televizi?

Demokracie je diskuze, což mj. znamená i být solidární s těmi, kteří mají omezené možnosti uplatnění či jsou ohrožováni nespravedlností, ostrakizací a vulgaritou. Institut, který by si dal za cíl veřejně a odhodlaně takové lidi bránit a poskytovat jim k obraně možnosti a prostor, chybí. Jedině tak lze začít s obnovou toho hlavního, co české demokracii chybí – důvěry v to, že demokratická politika je nástrojem změny k lepšímu pro většinu, a ne jen maškarádou a mašinerií privilegovaných.

Konečně suverenita – opaku, tedy služebnosti je na českém dvorku až až. Funkční občanský institut zmíněného typu by mohl lidem pomoci zvednout hlavu a vrátit jim vůli k tomu, aby se projevovali suverénně jak na lokální, tak na globální úrovni, nepodřizovali se tomu, co jim jiní předkládají jako jediné pravdy, hájili zájmy své obce či země a opírali se přitom o generacemi prověřené hodnoty.

Pokusy na podobném půdorysu v českém politickém prostoru samozřejmě již byly (a jsou). Viz zmíněný souboj OH a ODS z počátku devadesátých let. O úspěšnosti takové snahy v souboji politických stran tedy škoda mluvit. Ale vzdát to?

Je na místě, aby se ve společnosti probudila síla, která by s výkonnou mocí vedla kritický dialog a měla široký občanský mandát k tomu, aby byla korektivem. Byla by respektovaná, pokud by moc kritizovala věcně, konstruktivně a slušně. Samozřejmě bez ultimát.

Hnutí typu 4S by mohlo atmosféru v zemi změnit, pokud by absorbovalo i odlišné názorové proudy dodržující zmíněné zásady a jeho projevy by reprezentovaly co nejširší názorové spektrum – podobně jako kdysi Charta 77. Cílem by nebyla masovost ve smyslu organizace. Občanům však zoufale chybí sloup, o nějž by se mohli opřít, názorově a mravně se s ním ztotožnit.

Zbývá jen postavit jej.

Ilustrační foto: Autor – Bohumil Blahuš, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=79929719

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.