Pavel Gavlas zhodnotil vývoj posledních třiceti let z hlediska bezpečnosti v Evropě a prostřednictvím pohledu na mapu ze dvou perspektiv. Té „naší“ a „jejich“.
Zanedlouho budeme slavit 30 let od sametové revoluce. Je to jistě dobrý důvod bilancovat dobu uplynulou – co jsme získali a co jsme nechtěli. Pokud hodnotíme životní úroveň, svobodu (pohybu, myšlenek, projevu), demokracii (jen ty demokraty, ještě, jak řekl TGM), právní stát, jistě jsme na tom lépe, dokonce slyšíme, že tak dobře jsme se ještě neměli. Je to pravda, sice vždy s nějakou výhradou, třeba těch, co žijí od výplaty k výplatě, nebo jsou v exekuci, ale většina se má asi objektivně opravdu lépe. O bohatství českého státu, kterému zbylo jen máloco, (obce i vodu prodaly zahraničním společnostem), se nebudeme raději zmiňovat, lze to najít podrobně v knize ekonomky Ilony Švihlíkové „Jak jsme se stali kolonií“.
Bezpečnost našeho státu je vojensky zajištěna – jsme členové Severoatlantické aliance, naše země uprostřed kontinentu a kolem jen spojenci v Alianci, takže nás vlastně nemá kdo napadnout, Aliance je silná, má 28 členů. Nicméně jsme už jako členský stát NATO absolvovali řadu válek, jednu dokonce v Evropě, v bývalé Jugoslávii (poskytnutím volného nebe bombardujícím letounům Aliance).
Z našeho pohledu jsme na tom dobře, máme však v Evropě protivníka – Ruskou federaci (vyzyvatele, nepřítele), kterého jsme postupným rozšiřováním Aliance zatlačili „do kouta“, posunutím hranic Aliance až k hranicím Ruska, zbavili kontroly nad jižním pobřežím Baltického moře a nad západním a severním pobřežím Černého moře.
Jak to tedy vidí náš vojenský protivník, se kterým čile obchodujeme, ale neustále ho tlačíme sankcemi a embargy? Podívejme se na několik map s vyznačeným posunem na východ. První mapa ukazuje železnou oponu. Do Moskvy je to asi 2 000 km, a sjednocením Německa se jen nepatrně posunuly.
Na druhé mapě jsou vyznačeny i současné hranice Aliance, přičemž na severu (Estonsko a Lotyšsko) máme společnou hranici s Ruskou federací. Vzdálenost do Moskvy se zkrátila na nějakých 500 až 600 km.
Současně ale další Evropské státy usilují o vstup do Aliance – Ukrajina a Gruzie, přičemž jim to bylo na summitu NATO v roce 2008 přislíbeno. Nesplňují však zatím podmínky pro vstup. Jak by to vypadalo s hranicemi po vstupu Ukrajiny do NATO?
Na této mapě jsou vyznačeny zatím virtuální hranice, a je zřejmé, že nejen ze severu, kde je velmi málo prostoru k rozvinování větších svazků a svazů ozbrojených sil, ale i z jihozápadu, od hranic Ukrajiny, kde je to také okolo 500–600 km do Moskvy, se ukazuje výhodný prostor k rozvinování ozbrojených sil. Evropské hranice Ruska by byly tímto de facto bezprostředně „otevřené“ možnému útoku. Přijetí Ukrajiny do NATO by byla vlastně realizace myšlenky politologa Zbygniewa Brzezinského: „Vezměte Sovětskému svazu Ukrajinu, a přestane být velmocí“ – a tím i rivalem, vyzyvatelem, konkurentem.
Kromě toho, podíváme-li se na mapy moří omývajících státy NATO na východě, (čtvrtá mapa) zjistíme, že i tam dochází ke značným změnám. V roce 1989 kontroloval SSSR pobřeží od hranice NDR se SRN až po Petrohrad, či Vyborg. Dnes může mít přístavy (a námořní základny) jen v Kaliningradské oblasti a v Kronštadtu. Vše ostatní kontroluje NATO. V mírové době vlastně „o nic nejde“, jenže mezi dnešní Ruskou federací a NATO není standardní mírová doba, naopak válčíme, i když zatím ne zbraněmi.
Velmi podobné je to i na jihu, na Černém moři (pátá mapa). Dříve kontroloval Černé moře Sovětský svaz a Varšavská smlouva. Jen jižní pobřeží bylo (a je) Turecké. Po rozpadu SSSR a osamostatnění Ukrajiny, vstupu Bulharska a Rumunska do NATO, zůstalo Rusku jen pobřeží Krasnojarského kraje a snadno blokovatelné pobřeží Azovského moře. Těžko se pak divit, že RF stála o připojení Krymu k RF, podle nich regulérně dvěma referendy, a hlavně udržení Sevastopolu. Sevastopol je klíčové místo téměř uprostřed Černého moře a dokonale ho ovládá. Samozřejmě, výjezd v případě války přes Bospor a Dardanely, je v rukou NATO, resp. Turecka.
No a jak vypadá situace celkově? NATO posunulo svoji operační infrastrukturu daleko na východ. V Polsku a v Rumunsku vybudovalo dvě stanoviště protiraketové obrany, z jejichž víceúčelových odpalovacích zařízení lze vypouštět i řízené střely s plochou dráhou letu s doletem přes 1000 km. Kromě toho má každý členský stát NATO nejméně jedno letiště kompatibilní podle standardů NATO a může přijímat a odbavovat spojenecké letouny.
NATO zřídilo pět základen pozemního vojska v blízkosti hranic Ruské federace – v Estonsku, Lotyšsku, Litvě, Polsku, a Rumunsku. Jsou to základny dočasné, (jejich statut neodporuje dohodám), jednotky NATO se na nich pravidelně střídají a je tam technika pro další jednotky[1]. Kromě toho Polsko usiluje, a asi se mu to i podaří, o zřízení trvalé vojenské základy pro americkou armádu (Fort Trump?).
Zásoby, technika a munice rozmístěné v SRN a Beneluxu jsou přemisťovány na východ a původní sklady jsou doplňované z USA. NATO plánuje budování železničních koridorů na severu Evropy do pobaltských zemí, obnovuje staré a zřizuje nové základny v Norsku, na Islandu i v Severním moři, a nejnověji zřizuje v Ulmu (SRN) nové velitelství pro rychlé přesuny materiálu a jednotek. Ukrajina, ačkoliv není členským státem NATO, s Aliancí a zejména s americkou armádou úzce spolupracuje a dovoluje využívat svoje území pro cvičení vojsk NATO, kterých se Ukrajinské ozbrojené síly aktivně účastní.
Podíváme-li se na poslední mapu je zřejmé, že Rusové z toho radost nemohou mít a zákonitě musejí podnikat nějaká odvetná opatření. Je to ale uzavřený kruh: My obviňujeme Rusko z agresivního chování, protože reaguje na naše aktivity a Rusko obviňuje NATO z ohrožování její bezpečnosti rozšiřováním Aliance k jejím hranicím [2] a neustálými cvičeními v blízkosti jejích hranic[3], posilováním ozbrojených sil početně i výzbrojí (např. ona 2 % požadované prezidentem Trumpem).
Nám neznámý turecký generálmajor na penzi Osman Pamukoğlu tvrdí ve své knize „Třetí světová válka“ (III. Dünya Savaşı, 2019), že nová velká válka je nevyhnutelná, a to mezi USA, Čínou a Ruskem. Usuzuje tak zejména z výše vojenských rozpočtů a jako kritická a krizová místa jmenuje Pobaltí, východní Evropu (Ukrajina?), Balkán, Střední východ, Východní Asii, Indočínu a Tichomoří. Tři místa jsou přímo v Evropě a Střední východ je s námi spojen „pupeční šňůrou hromadné migrace“.
Ať už vezmeme názor tureckého generála jakkoliv (vážně, či nevážně), má racionální jádro a řadu neoddiskutovatelných faktů.
- Vojenské výdaje rostou a mají-li evropští členové NATO zvýšit obranné výdaje tak, aby dosáhly 2 % HDP, pak Evropa musí přidat více než 100 miliard dolarů (Česká republika téměř o 50 mld. Kč do roku 2024).
- Ozbrojené síly zaměřily svoji přípravu na vedení velkých společných operací svazků a svazů všech druhů ozbrojených sil, likvidace teroristů na cizích teritoriích malými jednotkami je upozaďována, i když stále prováděna.
- Vojenská infrastruktura je budována pro vedení války ve východní Evropě, plánuje se zesilování mostů na hlavních tazích západ – východ, staví se železniční tratě.
- U hranic s RF jsou rozmisťovány jednotky pozemního vojska, stanoviště protiraketové obrany (Polsko, Rumunsko; systém, který může odpalovat i řízené střely s plochou dráhou letu, tedy ty, které byly zakázány, dnes již vypovězenou smlouvou INF) a infrastruktura letectva, včetně jednotného systému PVO/PRO NATO.
- Ideologie a propaganda pracují na plné obrátky, veřejné mínění je ovlivňováno tak, že za posledních pár let se obavy obyvatelstva z ohrožení Ruskem zvýšily z jednotek procent na desítky procent, historie je překrucována a „upravována“, pěstuje se „tradice“ SS divizí vytvořených za druhé světové války v pobaltských státech a na Ukrajině i s podporou státu, jako součást boje proti komunismu; je to součást hybridní války, neviditelné, ale o to více intenzivní.
- Současně byla zahájena i ekonomická válka, a to nejen s Ruskem a Čínou, ale i mezi sebou – USA s Evropou.
Tak co jsme za těch 30 let od sametové revoluce získali a co ne?
Rozhodně jsme získali velkou míru osobní svobody s možností seberealizace, stát, který je demokratický a právní, avšak demokracii se ještě musíme učit (dokud budeme vytahovat červené karty zvoleným kandidátům, protože jsme chtěli jiné, tak to stále nebude ono), právní stát i svobodu pečlivě ošetřovat, kultivovat a střežit.
Získali jsme i velkou míru vnější bezpečnosti našeho státu vstupem do Severoatlantické aliance, a nemusíme se bát přímého napadení našeho teritoria. Naše Aliance se úspěšně rozvíjí a rozšiřuje, čímž jsme stále bezpečnější před vnějším napadením. Posunuli jsme hranice paktu o tisíc kilometrů na východ. Aliance má ambice být celosvětovou bezpečnostní organizací, a tak bojujeme v Afghánistánu a Iráku, Mali, Egyptě atd. Z našeho pohledu je tedy vše výborné. Jen ta mezinárodně politická situace je stále napjatější, dřívější dohody a smlouvy omezující možnosti vzniku války jsou vypovídány a k ozbrojenému střetu jsme stále blíže. Je to podobné tanci na palubě 1. třídy Titaniku po střetu s ledovou krou.
A jak to vnímá „ta druhá strana“ – Ruská federace?
Rozhodně ji to nenechává klidnou. Přes sankce a embarga se ekonomika zatím „nesložila“, a asi ji to ani v blízké budoucnosti nečeká, i když sankce bolí. Intenzivně modernizuje ozbrojené síly, plně revitalizovala strategické jaderné síly (SJS) a zavádí novou bojovou techniku, jakou zatím západní armády nemají a nemají ani odpovídající prostředky k obraně před ní [4]. Je tedy schopna odstrašovat nás, NATO, před útokem. (Což my vnímáme jako agresivní chování a důvod k dalším opatřením.)
Je to postup vcelku očekávaný. Při hlubším zamyšlení nás ale může napadnout myšlenka – kam až jsou schopni a ochotni ruští politici, především prezident Vladimir Putin, ustoupit a hledat smírné řešení? Vždyť jsme je opravdu zahnali „do kouta“ a dál na ně tlačíme. (Postoj francouzského prezidenta v poslední době je výjimkou.) Reakce typu instalace raket Iskander v Kaliningradské oblasti a referenda na Krymu s následným začleněním poloostrova do svazku Ruska jsou to nejmenší, co bylo možno očekávat.
Může nás ale napadnout i jiná myšlenka. Putin je líčen jako ztělesnění zla a Rusko jako to nejhorší, co může být. Jak by asi vypadala politika RF s jiným prezidentem, který by nebyl tak chladným a uvážlivým „hráčem“, který nechce konfrontaci, natož pak ozbrojenou? Lepší by to bylo, pokud bychom tam nasadili „našeho“ favorita, o což se stále snažíme podporou „disidentů“ a financováním opozice a „neziskovek“, ovšem tato varianta je jen málo pravděpodobná. Pravděpodobnější je, že k vrcholné moci by se mohl dostat člověk daleko radikálnější, méně tolerantní a daleko nebezpečnější. Vlastně bychom měli být rádi, že prezidentem je Putin a bát se, kdo bude jeho nástupcem, až přijde ta doba.
Poznámky:
[1] Podrobněji jsou tyto přesuny NATO na východ popsány v článku časopisu !Argument z 11.6.2018: „Jsou dvě procenta HDP na obranu moc, nebo málo?“
[2] Připomeňme, že první rozšíření bylo v roce 1999 o Polsko, Maďarsko a Českou republiku.
[3] Právo 9.11.2019: v článku “Armáda zamíří na Balt i do velehor“ se uvádí, že MO ČR předkládá vládě plán zahraničních i tuzemských společných cvičení armády ČR s armádami Aliance na příští rok – 132 v zahraničí, šedesát doma.
[4] Podrobněji můj článek v Argumentu ze dne 3.4.2019: „Proč vlastně Vladimir Putin hovořil o nových ruských zbraních“.