Fiskální unie, nebo rozpad. Polovičaté reakce a právně pochybné měnové kejkle tváří tvář hospodářské krizi už Evropské unii nestačí.
Komentátor The Telegraph, Ambrose Evans-Pritchard, se ptá, zda EU stojí před svým “hamiltonovským momentum.” Připomíná, že to byl Alexander Hamilton, který vedl cestu k dluhové unii Spojených států. Bude Německo souhlasit s tím hrát “roli bohaté Virginie”?
Pandemie se stala dalším asymetrickým šokem pro země eurozóny. Silné ekonomiky se stanou relativně ještě silnějšími. Mezera mezi severními a jižními zeměmi se stane propastí.
Německo dá až jeden bilion eur na zachování své ekonomické a průmyslové báze. Garantuje korporátní dluh až ve výši 550 mld. euro přes svou státní banku. Likviduje dosavadní pravidla státní pomoci ve prospěch přímé státní pomoci. Celý balíček bude tvořit až 30 % HDP.
Itálie tohle udělat nemůže. Přímá opatření jsou jen ubohých 25 mld. euro. Jsou tu garance pro banky a půjčky ve výši 350 mld. euro. Což už naznačuje možnost vzniku zhoubného kolečka – dluhy bank = dluhy státu.
Evans Pritchard cituje ekonoma Lorenza Codogna, který říká, že to vypadá jako „každý za sebe.“ Evropská opatření jsou velmi omezená. Goldman Sachs čeká, že italská ekonomika letos spadne o 12 %. Poměr dluhu k HDP vyletí nad 150 %. A to je nová situace pro zemi, která nemá svou měnovou suverenitu, a tedy ani vlastní měnový kurz. Italský bankovní sektor měl problémy ještě před vypuknutím pandemie.
Jsou tu ale i další země jako Španělsko, Portugalsko, Řecko, či Kypr, které si nemohou dovolit velké výdaje. Všechny navíc fatálně poškozuje propad cestovního ruchu. Španělský dluh by měl vyletět ke 120 % HDP.
Euro bude nefunkční až se skupina těchto zemí vynoří z krize – jejich průmysl zničený a k tomu masová nezaměstnanost. Vždyť už si zažily politiku austerity a dluhovou deflaci. Měnová unie jen tak tak přežila jednu depresi v jižní Evropě. Druhou nepřežije, píše autor.
Jedná se o velmi nebezpečný moment pro Evropu, říká Codogno, kterého článek cituje. Vždyť italské HDP je stále pod úrovní roku 2008! Nyní dostala země další šok, ze kterého se může vzpamatovávat deset let.
Evans-Pritchard píše, že severní země v pozici věřitele tak zažívají svůj „hamiltonovský“ moment. Udělají to, co Virginie v roce 1790, když jako ta nejbohatší země souhlasila s tím, že se zespolečenští náklady revoluční války a vytvoří se ministerstvo financí s rozsáhlými pravomocemi? Zvládnou fiskální unii? Bude tedy Německo nevyhnutelně čelit implikacím měnové unie, které tak tvrdohlavě odmítalo po dvě desetiletí?
Nevypadá to tak. Spíš se hovořilo o půjčkách, což znamená jen dát zadluženým zemím víc dluhů.
Janis Varufakis, bývalý řecký ministr financí, k tomu řekl „dělají stejnou závažnou chybu jako v řecké krizi. Zachází s krizí insolvence jako s krizí likvidity.“
Euroskupina nakonec po hádkách s Německem, Rakouskem, Finskem a Nizozemskem kývla na úvěrové linky,
Žádný italský lídr nemůže akceptovat podřízení se fiskálním komisařům za těchto okolností. Když už tak Itálie nedostala žádnou pomoc, když zoufale prosila o zdravotnické vybavení.
Bude se znovu diskutovat o „koronabondech“, ale německý odpor se zdá být nepřekonatelný. Možná by to kancléřka zvládla (i když kdysi řekla jen „přes mou mrtvolu“), kdyby byla na vrcholu své moci. Ale to není. Německo se změnilo. Je tu silná AfD, která je hodně proti euru.
Angela Merkelová je slabá a její vlastní strana je hodně rozdělená, cituje Evans-Pritchard dalšího experta, bývalého ekonoma MMF, Ashoka Modyho.
Německý soud už se nechal slyšet, že společné dluhopisy by znamenaly změnu německého Základního zákona. Jako vždy v evropské politice využívají ideologové současnou agendu a snaží se popohnat federalistickou integraci bez demokratického souhlasu.
Takže je to zase na ECB, aby byla v roli zachránce eura. Jenže 750 mld. euro Christiny Lagardeové se nemůže rovnat s Draghiho přístupem „cokoliv bude potřeba“. Tehdy ale měl Mario Draghi i německou podporu. Dnes Lagardeová střílí od boku a čelí opozici v ECB.
Problém má charakter, který ani ECB nemůže zvládnout. Itálie je plná patologií, vysoký dluh, špatné banky, nízký dlouhodobý růst a nyní obrovský šok. Itálie prostě potřebuje devalvaci a restrukturalizaci dluhu. Kolik dluhu ECB koupí, čtvrtinu, nebo tři čtvrtiny? Systém padne, říká ekonom Mody.
Lagardeová je sice právnička, ale s evropským právem zachází dosti volně. Otmar Issing, hlavní ekonom ECB, už řekl, že účelem kvantitativního uvolňování je záchrana nesolventních zemí.
Issing je kazatelem německé ortodoxie. Jeho intervence, to je politický jed. Varufakis řekl, že koronavirus ukázal znovu nefunkční strukturu měnové unie a popohnal katalytické události. Politický střet je podle něj nevyhnutelný. Ani centristé v Římě už to nemohou akceptovat.
Varufakis dále řekl, že se vždy snažil si držet evropskou víru, i v dobách svých největších střetů s Bruselem. Ale nyní to vzdal. „Myslím, že EU nedokáže dělat nic jiného než škodit. Byl jsem proti Brextiu, ale nyní si myslím, že Britové udělali správnou věc, i když ze špatných důvodů.“
Evropské síly, a především Německo, se už této základní otázce nemohou vyhýbat. Buď se měnová unie spojí s fiskální unii, a bude legitimizována změnami smluv a národních ústav, což by znamenalo obrovské fiskální transfery na další desetiletí.
Nebo se eurozóna rozpadne. Polovičaté reakce a měnové kejkle s podivnou legalitou už nestačí, končí komentář Evanse-Pritcharda.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.