Německý novinář Ingar Solty ve své eseji rozebírá několik střetů, které pandemie koronaviru přináší do popředí. Je to její střet s ekonomickou recesí, střet s neoliberálními zdravotními systémy a střet s dělnickou třídou či prací.

„Nemocní … po tom všem tuší, že jsme se nakonec dost rychle nepohnuli…“ Stephen King: Svědectví

Šok COVID-19 se potkal s hrozící ekonomickou recesí

Od března 2020 je svět zpět v budoucnosti. Celosvětová finanční krize v letech 2007–2008, která se v září 2008 proměnila v globální finanční krizi, měla být velkým krizovým třeskem, událostí, která se stane jednou za život. A přesto jsme v ní znovu.

Spor o ropu mezi Ruskem a Saúdskou Arábií začátkem března 2020, který vedl k poklesu cen ropy a byl zaměřen na americký průmysl frakování, stejně jako hospodářské šoky v důsledku globalizace koronaviru se zdají tím, co způsobuje novou globální recesi. Prohlásilo to mnoho ekonomů mainstreamu, jako Kenneth Rogoff a Pankaj Mishra z Harvardu, kteří jsou přesvědčeni, že svět již vstoupil do nové globální hospodářské krize. O několik dní později centrální bankéři, třeba německý předseda Bundesbanky Jens Weidmann, oznámili své očekávání, že recese byla „pravděpodobně již nevyhnutelná“.

Většina úvah lidí, ovlivňovaných vývojem krize COVID-19, je vedena jako návrat do „času výkonné moci“ (Gerhard A. Ritter), tj. legislativou výjimečného stavu, obavami, které vyvolává, a ekonomickými opatřeními, která se zdají být reakcí na zdravotní krizi. Tím, že COVID-19 narušil mezinárodní dodavatelské řetězce a vážně poškodil vysoce zranitelnou globální ekonomiku produkce orientované na čas (just-in-time), jasně urychlil přechod do recese, ale přesto existovala tato recese již na konci loňského roku.

Růst HDP, kapitálová ziskovost, využití kapacit, objem pracovní doby atd. již naznačovaly nástup recese. V roce 2019 například země jako Německo již zaznamenaly nejnižší tempo růstu od roku 2009, vrcholu světové finanční krize. Navíc hromadné propouštění v globálním automobilovém průmyslu již nebylo pouhým výsledkem zavádění komputerizace nebo přechodu na elektromobilitu, ale bylo spojeno s propadem hospodářské činnosti. Eric Toussaint má pravdu, když poznamenává, že „špatné zdraví… ekonomiky sahá dávno před první případy koronaviru v Číně a jeho dopadu na světové hospodářství…. [Fed] a tisk hlavního proudu neříkají pravdu, když uvádějí, že [přijatá opatření] jsou navržena tak, aby se zabývala koronavirem“.

Přesto zastavování výroby kvůli koronaviru konečně přimělo širokou veřejnost, aby si uvědomila, že svět se vrací ke stavu, kterému v roce 2008 čelil. Ve druhém březnovém týdnu došlo k prudkému poklesu akciových trhů a obchodování bylo dokonce dočasně zastaveno. Od 4. března do 18. března klesl index Dow Jones z 27 091 na 19 899 bodů; německý DAX klesl ve stejném období z 12 128 na 8 442 bodů. V pondělí 9. března 2020 byl nejhorší den na Wall Street od roku 2008, kdy Dow Jones sám klesl o 2 000 bodů. A zatímco pro-labor ekonomové (Pozn.: pro-labor politika ve prospěch pracujících oproti pro-kapitálovému postoji), jako je německý Stephan Kaufmann, požadovali uzavření burz, aby zastavili volatilitu a paniku vyvolanou sestupnou spirálou (podobně jako v Asii v roce 1997 nebo 9/11 v roce 2001), na americkém Wall Streetu rychle požadovali „šok a děsivé stimuly“, aby zastavili ekonomický pád.

Ve snaze ochránit jak „důvěru investorů“ tak opětovnou volitelnost se pravicová Trumpova administrativa v USA zpočátku pokusila hloubku zdravotní krize snížit. Brzy se k ní připojila konzervativní vláda premiéra Borise Johnsona ve Velké Británii, která se pokusila o to samé. Podle Trumpa, který oslovil americkou veřejnost v přímém vysílání z Centra pro kontrolu nemocí v Atlantě v Georgii, byl koronový virus jen o něco více než běžná chřipka, což také každoročně způsobilo smrt omezeného počtu lidí s úmrtností 0,1%. Vzácný čas byl ztracen, vzhledem k tomu, že americké zpravodajské služby již zasílaly prezidentovi Trumpovi utajovaná varování, že přichází pandemie. Podobně v Německu domácí výrobci ochranného oblečení pro životně důležitá lékařská ošetření varovali již 5. února německého ministra zdravotnictví Jense Spahna (CDU) před hrozící pandemií a nedostatkem v zásobování, aniž by dostali odpověď.

Zatímco exponenciální křivka infekce začala neustále stoupat, prezident Trump oslovoval veřejnost prohlášeními: “Jdeme v podstatě dolů [s koronavirovou epidemií], ne nahoru“; “A to je jejich nový podvod!”; “Nemusím mít dvojnásobná čísla kvůli jedné lodi, která nebyla naší chybou.”; “Bude to pryč.”; “Jen zůstaň v klidu, [virus] zmizí.“ Od poloviny března přešel na: „Vždycky jsem věděl, že to je skutečné, že je to pandemie.“ Pak bylo zřejmé, jak vážná je zdravotní krize. Trump se uchýlil k rasismu a nazval virus „čínským virem“ nebo „cizím virem“, který podnítil rasistické útoky na asijské Američany a reflektoval smrtící rasismus, který obviňoval středověkou černou smrt.  Židé, cholera z roku 1832 u irských katolických přistěhovalců a ohnisko neštovic v roce 1876 u Číňanů. Mezitím pravicoví experti začali obviňovat demokraty a jejich pokus o impíčment z toho, že zpomalili Trumpovu jinak rychlou reakci na nouzovou situaci.

Rasismus hrál roli také v Evropě, když lyžařský průmysl v Rakousku ignoroval skutečnost, že středisko v Ischglu bylo skrytým původem koronaviru v Evropě, a udržoval ho v provozu dalších osm dní, kdy dokonce obviňoval z viru „italského“ návštěvníka, i když jiné země, jako Island, již dávaly turisty do karantény, když přijížděli z rakouských Alp.

Obdobně, brazilský krajně pravicový prezident Jair Bolsonaro, který se právě setkal s Donaldem Trumpem, a poté musel být testován na koronavirus, také označil krizi za „fantazii“, a později prosil socialistickou Kubu, aby poslala některé ze svých lékařů, zatímco konzervativní britský premiér Boris Johnson na krátkou dobu dokonce pobavil v národní televizi šílenou libertariánskou představou o imunitě stáda, podle níž by britská populace měla být vystavena a infikována koronavirusem najednou, aby se ho „zbavila“.

Vzhledem k míře úmrtnosti na koronavirus, která se odhaduje mezi 1 a 5 %, a vzhledem k tomu, že i německá kancléřka Angela Merkelová odhaduje, že až 60 až 70 % populace bude nakonec infikováno, Johnsonův návrh v podstatě činil ve Velké Británii tolerovatelným společensko-darwinistický lidský experiment, potenciální smrt stovek tisíců, možná i milionů starých lidí a lidí s již existujícími předpoklady, skutečná geronticita.

V Německu stejný druh „epidemiologického neoliberalismu“ navrhl pravicový libertariánský publicista a lobbista velkých podniků Thomas Straubhaar, zatímco v Nizozemsku se nyní zdá, že vláda tento přístup sleduje, na základě znepokojivě misantropického utilitárního výpočtu, kdy bude (makro) ekonomicky účinnější nechat 40 000 až 80 000 lidí zemřít, spíše než narušit hospodářství masivními opatřeními státu, jako jsou různá omezení. Je docela zajímavé, že v tomto případě to nebyla radikální pravice, která by tuto politiku navrhovala, naopak z tohoto “sektoru” přišla silná opozice ve formě strany Geerta Wilderse Za svobodu.

Koronavirus se střetává s neoliberálními zdravotnickými systémy

V současné době, kdy křivky nakažených exponenciálně prudce rostou – zejména ve Velké Británii, USA a Turecku – a hrozí zdravotní krize, vidíme, my na Západě, gargantuovskou politiku a selhání plánování co se týče koronaviru, ve srovnání s úsilím Číny, kde se virus poprvé objevil 1. prosince 2019 nebo v Singapuru, na Tchaj-wanu a Vietnamu, kde se věci začaly hýbat.

„Čína si koupila západní čas [a] ten Západ promrhal“, zmínil New York Times dne 13. března a dospěl k závěru: „Čínští vůdci sice hned na začátku tápali, ale v krátkém čase jednali mnohem rozhodněji v dané etapě než mnoho demokraticky zvolených vůdců.“ Experti Světové zdravotnické organizace (WHO) ve skutečnosti oceňují rychlé úsilí čínské vlády, autoritářské, jak ta může být hodnocena, což vedlo i přední německé konzervativní noviny Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ), aby dospěly k závěru, že „pokušení polovičatých opatření jsou velká, protože nezbytná omezení mobility přicházejí s vysokou ekonomickou cenou. Tato cena však bude navýšena cenou za nedostatečná opatření.  Oprašme staré heslo: ‚Učit se od velkého bratra znamená naučit se, jak vyhrát‘. Díky bolestivě drakonickým opatřením se Číně podařilo zastavit šíření viru. Předpovídat, že země bude brzy bezpečnější než zbytek světa, nic moc nestojí“.

Skutečně k 19. březnu 2020 Čína nenahlásila ani jednu novou infekci (tento stav se mezitím změnil – pozn.red.), současně s tím, že počet obětí v Itálii překonal počet obětí „Říše středu“ – a současně se čínská ekonomika znovu rozběhla a pracovníci se vraceli na svá pracoviště.

Není to však jen otázkou polovičních opatření, zda bude Západ schopen přestát bouři COVID-19. Virus zasahuje západní kapitalistické země za nepříznivých podmínek. To lze vidět již v Itálii a Španělsku, o nichž se v polovině března říkalo, že jsou několik dní až dva týdny před zbývající částí Západu, a v něm bude velmi brzy vidět, zda se křivka nárůstu zvyšuje, zda stoupá strmě nebo dokonce strměji než ve dvou jihoevropských zemích.

V Itálii a Španělsku způsobil COVID-19 zmatek, protože během „krize eurozóny“, která začala v roce 2010, „fiskální kompakt“ EU přinutil tyto periferní země EU k přijetí přísných úsporných opatření a masivních rozpočtových škrtů ve zdravotnictví. Například podle nejnovějších údajů Eurostatu různá memoranda o porozumění, která trojka (Evropská komise, Evropská centrální banka a MMF) přinutily Řecko podepsat, znamenaly nejen drastické škrty v důchodech a minimálních mezích, ale také způsobily pokles výdajů na zdravotní péči mezi rokem 2011 a 2016 o 22,4 %. Podle Eurostatu výdaje na zdravotnictví v poměru k HDP v Itálii klesly z 9,0 na 8,8 procenta navzdory růstu populace z 59,2 milionu na 60,7 milionu lidí ve stejném období. Tyto krátkodobé rozpočtové škrty v důsledku úsporných opatření byly posíleny dlouhodobou restrukturalizací poskytování zdravotní péče v rámci neoliberalismu, který transformoval systém orientovaný na poskytování veřejných statků na nákladovou operaci, která systémy veřejného zdravotnictví formovala na nedostatečně financované konkurenční kvazi-tržní instituce.

Z italského systému veřejného zdraví bylo celkem odčerpáno přibližně 37 miliard EUR, počet nemocnic se snížil o 15 %, počet zaměstnanců – lékařů, zdravotních sester a sociálních pracovníků – se výrazně snížil a počet lůžek snížil se o 70 000 postelí, tj. 17 % z celkového počtu nemocničních lůžek. Elio Rosa píše: „Tato situace znamená, že ve srovnání s průměrem Evropské unie, pěti lůžek na tisíc obyvatel, má Itálie nyní něco přes tři (lůžka)“. Do snížení počtu nemocničních lůžek patřily také postele pro intenzivní péči. V zemi s více než 60 miliony obyvatel a obecně stárnoucí populací byl jejich počet snížen na 5 200. Ještě před koronavirem byly tyto postele z velké části obsazeny.

Podobné věci lze říci o jádrovém státu eurozóny, jako je Německo, kde – i přes obecně vyšší výdaje na obyvatele na zdravotnictví – byly privatizovány stovky veřejných nemocnic a veřejné nemocnice uzavírány, kde počet nemocničních lůžek na 100 000 obyvatel klesl z 832 v 1991 až na 602 v roce 2017. V roce 2019 dokonce vlivná Bertelsmannova nadace navrhla uzavření 50 % německých nemocnic.

V USA nemá více než polovina okresů k dispozici žádná lůžka pro intenzivní péči, což ohrožuje více než 7 milionů lidí ve věku 60 a více let. Rozpočtové škrty vedly k uzavření 20 000 nemocničních lůžek pouze v New Yorku. 29 milionů lidí nemá žádné zdravotní pojištění a jejich počet se bude zvyšovat, protože v USA ztráta zaměstnání obvykle také znamená ztrátu zdravotního pojištění (pokud jste nějaké měli). Nyní smrtící nemoc již zajišťuje pro privátní, ziskový zdravotnický průmysl jejich den oslav. Americké farmaceutické společnosti využily krizi ke zdvojnásobení ceny za potenciální léčbu koronavirů a jednotlivci po několika dnech ambulantní léčby COVID-19 dostávali lékařské účty na 35 000 USD.

V Británii varovali lékaři před závažnými důsledky škrtů ve financování Národního zdravotnického systému, jenž čelí ve Spojeném království koronavirové krizi. Jak varoval lékař v článku publikovaném v časopise New York Times: „Británie má méně postelí pro intenzivní péči než většina ostatních evropských zemí. Míra obsazenosti je vysoká a každodenně se bojuje o propuštění dostatečného množství lidí, aby se uvolnil prostor pro nové pacienty. I když je k dispozici postel, nemáme sestry, které by ji obsloužily. Desetiletí škrtů a nedostatečného financování nás nebezpečně vydalo na pospas“. Jak zdůraznil Sam Gindin:  „Tlaky, které přicházejí s globalizací, udělaly ctnost z omezování, ne-li snižování, rozpočtů na zdravotnictví… Současně výhody ze ziskovosti úspor z rozsahu a specializace… vedly k rozšířeným hodnotovým řetězcům – výrobním strukturám, včetně struktury medicíny, které zahrnují více vstupů z více podniků ve více zemích. Přidejte téměř univerzální obchodní identifikaci jakékoli nadbytečné kapacity se zbytečným plýtváním („štíhlou produkci“), čímž podceňujete význam určitého stupně flexibility a místní zdravotnické systémy zůstávají zranitelné i při malých přerušeních a chybí jim schopnost čelit neočekávaným mimořádným událostem. Ke globalizaci jako ekonomické kletbě se přidává lékařská kletba, která podkopává domácí schopnost připravit se na potenciální pandemii a reagovat na ni“.

Kromě toho soukromá a zisková organizace zdravotní péče zajistila, že se Covid-19 jakoby objevil stejně na prvním místě. David Harvey poznamenal, že:  „Společnost Corporatist Big Pharma má malý nebo žádný zájem o neúspěšný výzkum infekčních nemocí (jako je celá třída koronových virů, které jsou známé od 60. let 20. století). Big Pharma zřídka investuje do prevence. Má malý zájem investovat do připravenosti na krizi veřejného zdraví. Miluje navrhovat léky. Čím nemocnější jsme, tím více vydělávají. Prevence nepřispívá k hodnotě pro akcionáře. Obchodní model aplikovaný na poskytování veřejného zdraví eliminoval nadbytečnou schopnost zvládání, která by byla vyžadována v případě nouze. Prevence nebyla ani lákavou oblastí práce, která by zaručovala partnerství veřejného a soukromého sektoru… “

Dnes sklízíme výsledky těchto ekonomických opatření. V Itálii, kde vypuknutí koronavirové krize začalo dříve než kdekoli jinde v Evropě, lékaři popsali koronavirus jako „válku“ a „tsunami, která nás ohromila“. Italský systém zdravotní péče nebyl jednoduše připraven na koronavirovou krizi. V důsledku toho se lékaři brzy ocitli v situaci, kdy si museli vybrat ty, kteří musí zemřít – velmi staré a ty s několika již dříve existujícími problémy – a ty, kteří dostanou respirátory, a proto budou mít šanci žít. Jiní pacienti jsou přímo odkazováni na stacionáře pro paliativní medicínu, tj. kde jsou pacienti posláni na smrt.

Po celou dobu sestry a lékaři, kteří vystavují sebe a své příbuzné vysoce infekčnímu koronaviru, pracují v 18 hodinových směnách bez dní volna a nacházejí se na pokraji fyzického a duševního kolapsu. Krematoria jsou v provozu nepřetržitě a rakve se vyrovnávají, podobně jako ve Španělsku, kde ministryně obrany Margarita Roblesová informovala, jak vojenské jednotky pro mimořádné události našly staré lidi „zcela opuštěné a mrtvé“ ve svých domovech. V polovině března šokovaly mezinárodní veřejnosti fotografie italských vojenských konvojů opouštějících město Bergamo a transportujících „nadbytek mrtvol“ z města.

Výsledkem je, že se vytvořily čekací listiny pro pohřby, zatímco pravidelné pohřby jsou kvůli karanténě nemožné. V oblasti Lombardie rozšířily místní noviny L’Eco di Bergamo stránky nekrologů z obvyklých 2–3 na 10 z důvodu nadměrných úmrtí a zavedly 150 nekrologů na stránku, přičemž 90 % těchto úmrtí bylo spojeno s koronavirem. Protože lidé, kteří by teoreticky mohli být léčeni infuzemi kyslíku navíc a jinými způsoby léčby, tuto péči nedostávají, míra úmrtnosti COVID-19 se zvýšila až o 10 procent.

Je jasné, že lidé v Itálii neumírají proto, že COVID-19 je tak smrtelný, ale protože neoliberalizace zdravotní péče a úsporná opatření EU je doslova zabíjejí. Z lékařského hlediska jsou drtivou většinou úmrtím, kterým lze předcházet. Mechanismy výběru útočí na srdce pečovatelských pracovníků, jejichž úkolem je zachraňovat životy. Lékaři hlásí „zdravotní sestry se slzami v očích, protože nemohou zachránit všechny“. Jak se události vyvíjejí, a situace se zhoršuje, lidé to prožívají jako noční můry jako v dílech „Svědectví“ Stephena Kinga nebo „Nákaza“ Stevena Soederbergha.

„Epidemie,“ píše Anne Applebaum v The Atlantic, pokud jde o zvláštní zranitelnost nefunkčního zdravotnického systému USA, který nechává 29 milionů lidí nepojištěných, „mají způsob, jak odhalit základní pravdy o společnostech, na které mají dopad. Tato už tak učinila a s děsivou rychlostí… Americká dysfunkce je… výsledkem našeho rozdvojeného systému zdravotní péče, který je jak nejlepší na světě, tak nejhorší na světě a jednoduše není zaměřen pro jakýkoli druh kolektivní národní reakce. Současná krize je výsledkem desetiletí nedostatečného investování do státní správy, podceňování byrokracie v oblasti veřejného zdraví a dalších oblastí a především podceňování hodnoty dlouhodobého plánování. “

Koronavirová krize se střetává s dělnickou třídou

Německá kancléřka Angela Merkelová ve svém vůbec prvním nouzovém celostátním televizním prohlášení ze dne 18. března 2020 uvedla, že „pandemie ukazuje, jak jsme všichni zranitelní a do jaké míry jsme závislí na ohleduplném chování ostatních lidí, a tím také na tom, jak se chráníme prostřednictvím společné akce a společného posilování”. Dokonce i levičáci ocenili Merkelovou za její klidný, liberální a vědecky orientovaný přístup ke krizi, která se zdá být daleko od světa Trumpů, Bolsonarů a Johnsonů.

Mnoho lidí také přijalo vábení ve sdělení A.Merkelové o obětech mezi třídami. Konec konců, krize neovlivňuje každého bez ohledu na jeho status a bohatství? A krize nespojuje lidi, zatím co národní vůdci mluví jazykem solidarity? Nezpůsobila krize situaci, kdy by se náhle strany a ideologie zdály irelevantní?

Stejně jako většina věcí v životě a stejně jako smrtící španělská chřipka 1918-1919, zranitelnosti během krize mají silné a zřetelné třídní dispozice. Nejviditelnější a nejpřímější způsob, jakým sociální nerovnosti ovlivňují kapitalistickou a dělnickou třídu odlišně ve zdravotnické krizi ukazuje nový fenomén “recepčních” lékařů. Jsou to lékaři, kteří poskytují zdravotní služby pouze bohatým soukromým zákazníkům, kteří si platí za nepřetržitou péči. Během koronavirové krize se bohatí testují na virus, i když nevykazují žádné příznaky, dostávají koncentrátory kyslíku, respirační masky atd., zatímco pracovníci, kteří vykazují známky COVID-19, se o to snaží bojovat a zaplatit cenu a za stavu, kdy testování bylo identifikováno jako jeden z klíčových důvodů, proč byly východoasijské země schopny tuto křivku zploštit.

Když se každý musí rozhodnout pro útěk místo boje, nejbohatší kapitalisté prostě k tomu mají prostředky, které ostatní nemají. Prchají svým vlastním způsobem. Soukromé tryskové cestování zaznamenalo desetinásobný nárůst. Milionáři, jako gigant Silicon Valley Peter Thiel, který na Novém Zélandu vlastní 477 hektarů půdy, utíká do svého bezpečného domova nebo úkrytu na moři, kde stejná karanténa bude ve srovnání s tím, jak se v ní cítí dělnická třída, pociťována výrazně odlišně.

Nepřímé způsoby, jak třídní a sociální nerovnost určuje dopad zdravotní krize, jsou ještě závažnější. Aby se omezilo šíření COVID-19, západní vlády uzavřely veřejný život – sportovní akce, koncerty, divadla a později také univerzity, školy a zařízení denní péče atd. – s cílem omezit sociální interakce, které by rozšířily koronavirus. Univerzálním cílem bylo „vyrovnat křivku“ nakažení.

Západní vlády však do značné míry k tomu nedokázaly poskytnout prostředky. V mnoha západních zemích, s výjimkou států jako Dánsko a Švédsko, bylo „sociální distancování (oddělení)“ do značné míry individualizováno, alespoň zpočátku. A dokonce i v Dánsku a Švédsku způsob, jakým státy zajistily, že dělníci mohli zůstat doma, velmi zvýhodňoval kapitalistické zájmy. V Dánsku stát žádá společnosti, aby vyplácely pouze 25 procent nemocenské výměnou za vzdání se práva pracovníků na pět celých dnů dovolené, což znamená, že v případě krize, pokud nepřekročí 20 pracovních dnů, má pro zaměstnavatele nulovou cenu, zatímco pracovníci v zásadě platí za nemocenské prostřednictvím svých daní. Ve Švédsku schválila ústřední vláda balíček podpory ve výši 300 miliard korun (ve výši 6% HDP), jenž zahrnul stát, který nyní pokrývá veškeré náklady na veškerou nemocenskou, která je obvykle hrazena kapitálem.

V Německu zastavení veřejných aktivit, kvůli obavám z nové velké recese, nezahrnovalo blokování ekonomických činností ve zpracovatelském průmyslu a dalších odvětvích hospodářství, které nejsou přímo spojeny s udržováním potravinářské suverenity. Například německý ministr zdravotnictví Jens Spahn (Křesťanská demokratická strana) prohlásil, že je snazší vzdát se veřejných sportovních akcí a divadelních her než každodenní práce. Zpočátku jeho vláda jednoduše doporučila pracovníkům, aby přešli na domácí práce – home office („každý může a měl by pomoci zpomalit koronavirus“), i když pro velkou většinu dělnické třídy to není možné, i když ve velkých městech práce stále vyžaduje mnoho pracovníků spoléhajících se na veřejnou dopravu, kde ale (fyzická) blízkost dojíždějících zajišťuje šíření infekcí. A dokonce i poté, co německá vláda 22. března schválila vysoce neodbytná opatření, která by stíhala a těžce pokutovala jakékoli veřejné shromáždění více než dvou lidí, což dává výrazu „společnost tvoří dva, tři jsou dav“ zcela nový význam, žádné omezování výroby zřízené zákonem a nedůležité podniky jsou nadále v provozu.

Německá velkokoaliční vláda křesťanských demokratů a sociálních demokratů, jež konfrontována s důsledky výpadku přerušených mezinárodních dodavatelských řetězců, nové recese a úplného zastavení práce v německém automobilovém průmyslu, zahájila nedobrovolné krátkodobé platby za práci (Kurzarbeitergeld). 60 % předchozího příjmu – 67 % u rodičů s dětmi – jako prostředek k doplnění zkrácené pracovní doby, ochraně pracovních míst a zabránění hromadnému propouštění. Tato opatření znovu zavedla politiky, které byly úspěšně vyzkoušeny během globální finanční krize po roce 2007. Byly také opakovány podobné programy v Dánsku a Švédsku

V letech 2009–2010 se úspěch těchto programů projevil ve způsobu, jakým se němečtí výrobci nemuseli zbavovat své pracovní síly a mohli jednoduše znovu zahájit výrobu a znovu využít tržní podíly, když začalo hospodářské oživení. Německá konfederace odborových svazů (DGB) přesto správně kritizovala, že to nestačilo pro pracovníky v odvětvích s nízkými mzdami, která jsou nejvíce zasaženy vývojem krize koronaviru.

Přesto v obrovském sektoru německé ekonomiky s nízkými mzdami, který zaměstnává jednoho ze čtyř pracovníků, 60 procent nestačí k tomu, aby se na stůl dostalo jídlo a platily se účty. Německá odborová konfederace a odborový svaz služeb Ver.di se proto začaly snažit o rozšíření „Kurzarbeitergeld“ na 90 procent předchozích příjmů.

Prekaritní pracovníci, jako jsou samostatně výdělečně činné osoby, živnostníci a majitelé obchodů, nejsou chráněni žádným z těchto opatření, protože se na ně nevztahuje žádná dohoda o kolektivním vyjednávání. Kronavirová krize a výsledné zastavení práce je přímo zasáhlo. Pouze některé země jako Švédsko pokrývají samostatně výdělečně činné osoby poskytováním 14 dnů nemocenské. V Norsku, Španělsku a Itálii nyní existuje platba ve výši 600 EUR pro všechny samostatně výdělečně činné osoby a osoby na volné noze, které spadají pod tzv. Daňové kódy „Partita IVA“.

Nejhorší to mají lidé v tzv. gig ekonomice (Pozn. překl.: práce na smlouvu, něco jako švarc systém). V Itálii nemají pracovníci v neformálním hospodářství nic, včetně 2 milionů pracovníků, kteří byli dříve zaměstnáni jako služebné, pečovatelé o seniory a poskytovatelé péče o děti (z nichž devět z deseti jsou ženy a přibližně 7 z 10 jsou přistěhovalci) a kteří jsou nyní propuštěni návratem svých zaměstnavatelů do jejich soukromých domácností. Obecně řečeno, chudí lidé byli zasaženi nejhorší situací, protože minimální úspory vyschly a charitativní poskytování polévky, jako je německý Tafel, se rychle uzavřely, což okamžitě vytvořilo situaci všeobecné potravinové nejistoty. Proto, ve snaze připomínající svépomocné iniciativy dělnické třídy před 2. světovou válkou, začali členové DIE LINKE sami vytvářet polévkové kuchyně. Kdo ví, jestli nakonec ani neuvidíme návrat rad pracujících organizujících sociální infrastrukturu tam, kde ji stát neposkytuje?

V jiných západních státech je situace ještě horší než ve střední Evropě. Ve Spojených státech odmítli největší zaměstnavatelé uzavřít své podniky a poskytnout svým zaměstnancům nemocenské. Zde strukturální omezení nepřerušitelné akumulace kapitálu v kapitalismu zde staví pracovníky před hroznou volbou mezi vypuzením a možným hladověním. Jak správně uvedl Mark Bergfeld z celosvětové unie UNICARE: „Problém je, že kultura ‘presenteismu’ (Definováno jako problém pracovníků se sníženou pracovní schopností) přenese na pracovníky zátěž rozhodnutí – což často znamená, zase jít do práce, když by měli zůstat doma.“

K největším „společnostem, které upřednostňují zisk před veřejným zdravím“, patří McDonald’s s 517 000 zaměstnanci, Walmart s 347 000 zaměstnanci, Kroger s 189 000 zaměstnanci, Subway s 180 000 zaměstnanci, Burger King se 165 000 zaměstnanci, Pizza Hut se 156 000 zaměstnanci, Target s 151 000 zaměstnanci, Marriott s 139 000 zaměstnanci, Wendy’s se 133 000 zaměstnanci, Taco Bell se 124 000 zaměstnanci, General Dollar s 109 000 zaměstnanci, Applebee’s s 99 000 zaměstnanci a Dunkin ‚Donuts s 97 000 zaměstnanci. To vše se děje v situaci, kdy podle zprávy Federálního rezervního úřadu z května 2019 o ekonomické prosperitě amerických domácností v roce 2018 nemohlo 40 procent Američanů zvládnout mimořádné výdaje ve výši 400 USD, aniž by si půjčilo peníze; kde, jinými slovy, téměř polovina populace je jednu výplatu od bezdomovectví.

Zatímco bylo hlášeno, že pracovníci Starbucks prosili své firemní nadřízené o uzavření obchodů, Trumpova administrativa zpočátku oznámila pouze jeden program zaměřený na poskytování pomoci dělnické třídě. To zahrnovalo zasílání vládních šeků, které mají dosáhnout maximální výše 2 000 USD. To samozřejmě souvisí také s touhou Trumpa být znovu zvolen. Ze zřejmých důvodů jsou přímé platby od vlády populárním způsobem, jak to zajistit (George W. Bush sledoval stejnou strategii).

Dne 17. března 2020 ministr financí USA Steven Mnuchin oznámil, že první šeky „ve výši nejméně 1 000 $“ by měly být odeslány do konce dubna, druhé šeky by měly následovat v květnu. Není třeba říkat, že tato částka neumožňuje pracovníkům zůstat z práce doma a platit své účty. Téměř nemocenská pro všechny pracovníky a moratorium na nájemné, platby za služby, hypotéky, studentské dluhy a splátky dluhů z kreditních karet (které dosud stanovila pouze Francie) nemohou zajistit, aby se dělnická třída dokázala dostat z této krize. Ve světle tohoto kontextu proto poražený americký prezidentský kandidát Bernie Sanders požadoval měsíční platbu 2 000 USD do každé americké domácnosti, aby pracovníci mohli zůstat doma a zabránit ve Spojených státech milionům nadměrných pandemických úmrtí. Mezitím američtí miliardáři dokonce šli tak daleko, že požadovali ukončení i omezených ustanovení o zdravotní péči ze strany Trumpovy administrativy, aby se pracovníci vrátili do práce navzdory nadměrným úmrtím, které by to znamenalo. A multimilionář a poražený demokratický soutěžící v primárkách Michael Bloomberg zveřejnil zprávu o propuštění svých bývalých zaměstnanců poté, co je informoval, že byli vystaveni koronaviru a do konce měsíce je nechal bez zdravotního krytí.

Mimochodem, pokrytectví americké politiky a jejího systému dvou stran se během toho plně odhalilo. Myšlenka posílat šeky všem americkým pracovníkům byla také šířena mezi vůdci Demokratické strany, ale Nancy Pelosiová své odmítnutí podpořila ve prospěch means-testing (Prověřování, zda má jednotlivec nebo rodina nárok na pomoc a zda si nemohou pomoci sami). Tato výhrada byla později podpořena vůdcem senátní menšiny Chuckem Schumerem (D-NY). Protože návrh pochází od prezidenta Trumpa, bude v den voleb v listopadu moci říci, že se postavil za dělníky, zatímco demokraté by to neudělali, i když provedl nejhorší útoky na dělnickou třídu omezením sociálních programů a roztrháním gigantického celku v státním rozpočtu jeho osekáním sazeb daně z příjmu korporací a téměř nerentabilních daní pro kapitál a superbohaté.

V Kanadě se pravicová provinční vláda v Ontariu nečinila lépe. Namísto proplácení pracovní neschopnosti pro všechny pracovníky, její reakce na krizi znamenala „umožnit“ pracovníkům vzdát se nároku na získání lékařských doporučení k neplacené dovolené. Ve Velké Británii trvala konzervativní vláda dlouhou dobu, než rozšířila nemocenské na všechny pracovníky, na izolaci i když nebyli infikováni koronaviry. Vzhledem k tomu, že částka placená vládou byla pouze 94 GBP týdně, znamenalo to v podstatě to, že lidé budou muset pokračovat v práci, dokud nebude existovat moratorium na výše uvedené náklady. Teprve když vyšlo najevo, jak vážná je zdravotní krize, vláda změnila směr. Kancléř státní pokladny Rishi Sunak oznámil dalekosáhlé opatření, že všichni pracovníci neschopní pracovat během krize koronaviru dostanou až 2 500 GBP měsíčně.

Obecně lze říci, že tato opatření, nebo spíše tato relativní vládní nečinnost v době krize, způsobila, že globální dělnická třída je nesmírně zranitelná. V současné krizi je jasné, že to nejsou bankéři, správci hedgeových fondů nebo právníci, ti jsou „příliš velcí, aby padli (too big to fail) “. Spíše se jedná o pracovníky na farmách, u pokladen supermarketů, o popeláře, lékaře, zdravotní sestry, pomocníky osobní péče a kurýry, kteří se snaží zajistit si potravinovou nezávislost a poskytování zdravotní péče. Pokud nyní vládnoucí elity rétoricky poukazují na „systémový význam“ dělnické třídy, není jasné, že takové „uznání“ se promění v materiální odměnu.

Jsou to zejména pokladní supermarketů, kteří nesou tlak kolektivního duševního stresu, který koronavirová krize způsobila, když zákazníci bojují o nudle, rýži a toaletní papír a nepřijímají, že nesmí vyčistit celé regály atd. A vedle záchranářů, letušky, policisté a policistky, holiči, pečovatelky o děti, služebné, domovníci a mnoho výrobních pracovníků, jsou tyto segmenty dělnické třídy a jejich starší a nemocní rodinní příslušníci nejvíce ohroženi koronavirem vzhledem k tomu, že jsou vystaveni chorobám a/nebo jejich blízkostí ostatním lidem v zaměstnání.

Kromě toho nedostatek nemocenských dávek a moratoria na pravidelných účtech jednoduše donutil velké zástupy pracovníků, kteří nemohou pracovat z domova, chodit každý den do práce, aby zůstali nad vodou. To samozřejmě znamená, že „vyrovnávání křivky“ se stává iluzí. Ohrožuje dělnickou třídu smrtí, protože to jsou dělníci, kteří jsou na frontě koronaviru. Ve své slavné eseji o otázce bydlení se Bedřich Engels jednou zmínil o epidemiích: „Kapitalistická vláda si nemůže beztrestně dovolit potěšení z epidemických nemocí mezi dělnickou třídou; následky zpětně padnou na ně a anděl smrti v jejich řadách zuří stejně nemilosrdně jako v řadách dělníků.“

V současné konjunktuře je to teoreticky pravda, ale ne v praxi. Pracovníci tím, že chodí do práce, riskují infekci, a kteří riskují nakažení svých starších a nemocných příbuzných. Jsou to oni, kdo obvykle postrádají jak větší domy se zahradami, tak prostředky, aby odešli, aby to všechno přečkali ve většině nedotčených turistických střediscích. Jsou to tedy pracovníci, kteří jsou vystaveni mnohem většímu riziku stresu, manželských sporů a domácího násilí (uváděno jako hrozný vedlejší účinek italského prostředí). Jsou to také ti, kteří jsou nuceni chodit do práce, když jsou jejich děti mimo mateřskou školu a mimo školu, a proto se často nemohou zdržet vystavovat své starší příbuzné, důchodce kontaktu se svými dětmi. Jsou tedy nuceni se rozhodnout, zda nebudou pracovat a budou vystěhováni, nebo chodí do práce a riskují usmrcení svých starších příbuzných buď infekcemi, které přinesou domů, nebo tím, že je infikují jejich vlastní děti.

Dosavadní reakce pracujících tříd

Dělnické třídy Západu tuto nepřijatelnou situaci jednoduše nepřijaly. V Německu byly odborové organizace úspěšné při rozšiřování nedobrovolných krátkodobých plateb práce (Kurzarbeit) ze strany vlády ze 75 na 97 % předchozího čistého příjmu. V německém potravinářském průmyslu, jednom z klíčových odvětví s nízkými mzdami, který krize zasáhla nejvíce, odborové nevládní organizace a zaměstnavatelé zařídili 90% výplatu krátkodobé mzdy za práci se zpětnou platností k 1. březnu 2020. Vzhledem k tomu, že z kolektivního vyjednávání těží pouze 47 % německých pracovníků, nejnáročnějším třídním bojem je boj, který nutí vládu A. Merkelové zvýšit zaručené příjmy na 90 % pro všechny pracovníky, aby ochránili nejslabší a nejchudší segmenty německé dělnické třídy. V Norsku již pracovníci získali podobné příjmy.

V jiných zemích se pracovníci uchýlili k stávkám “divokých koček” (jsou to divoké stávky, které probíhají spontánně bez odsouhlasení pracovními kolektivy nebo vedením, často v rozporu se zákony). V Itálii k takovým stávkám došlo ve Fiatu prostřednictvím loděnic v Ligurii v severní Itálii, ocelářských dělníků na jihu a také v leteckém a kosmickém průmyslu se snahou přimět vlády k vyjednávání s odborovými svazy. Ve Španělsku k divokým stávkám došlo u Mercedesu a Iveco, zatímco u Volkswagenu odbory odmítly pokračovat ve výrobě. V USA dělníci v továrně Fiat-Chrysler v montážním závodě Sterling Heights v Michiganu stávkovali poté, co se dozvěděli, že někteří z jejich spolupracovníků byli v karanténě kvůli koronavírusu. V Detroitu stávka řidičů autobusů zajistila, že jízdné „nebude vybíráno po celou dobu koronavirové krize“. A v New Yorku se pracovníci v kavárně začali organizovat, když museli čelit nemožné volbě, buď pokračovat v práci a infikovat sebe, nebo se prohlásit za nemocné, ztrácet základní příjem a riskovat bezdomovectví. A ve skladu Amazon v DCH1 v Chicagu se rozhněvaní a odhodlaní pracovníci organizovali a bojovali za odstávku s plnou mzdou za směny, což ukazovalo zaměstnancům Amazonu po celé zemi, jak lze vyhrát placené volno (PTO).

Velikost a dynamika bojů těchto pracovníků se pravděpodobně posílí se zesílením koronavirové a hospodářské krize. Současně skutečnost, která se musí objevit ze zoufalství, ukazuje, jak nepravděpodobné bude „zploštění křivky“a jak je pravděpodobné, že rodiny pracující třídy budou trpět koronavirovou krizí a ponesou většinu břemene.

V komentáři v  Jacobin o italském rozhodnutí konečně pokročit vpřed se zablokováním ekonomiky David Broder zdůrazňuje, že „krize nápadně ilustruje, že se nás veřejné zdraví týká všech – tváří v tvář šíření COVID-19 nikdo není opravdu bezpečný, pokud nejsou všichni. To však neznamená, že všichni čelíme této krizi jako sobě rovni. Zaměstnavatelé se budou stále snažit vydělávat a pracovníci v závislosti na příští výplatě budou muset pracovat, pokud stát nezasáhne, aby zajistil, že toto nebudou muset dělat”. To bude záviset na organizační kapacitě a kreativní politické strategii dělnické třídy, aby si zajistila ochranu pracovních mist a veřejného zdraví pro svou vlastní – a i pro společenské – potřeby zdravotní péče.

Překlad: Jiří Málek

Poznámka překladatele: Předkádaný text odráží určitou diskuzi, která se vede v rámci levice atýká se širších politicko-společenských souvislostí koronavirové pandemie. Překlad tohoto článku je pokusem tuto mezinárodní diskusi přenést do českého levicového prostředí a přiblížit globální situaci pro domácí čtenáře. Je to důležité i proto, že máme nedávnou zkušenost z ”krize 2008”, kdy nakonec poraženým v této minulé krizi byla právě dělnická třída, námezdní pracující, tedy ti, na které dopadla plnou silou. Jde o to, aby po deseti letech zájmy sociálně i politicky hedndikepovaných, nebyly opomenuty a opět někoho nenapadlo, že by všechny náklady koronavirové celosvětové krize zaplatila právě tato část společnosti. Překlad byl podpořen sítí Transform.

Jiří Málek, Transform!Europe

Tento článek publikujeme v rámci spoluopráce s Transform!Europe. Publikujeme se souhlasem.