Ekonom Lubomír Civín sleduje možné scénáře post-pandemického vývoje ve světové ekonomice. V první části píše o globalizačních scénářích budoucnosti.
V mém minulém článku jsem vyjmenoval několik podmínek, které pandemii COVID-19 změní v černou labuť současného světa a odhadoval jsem dopady na celou globální ekonomiku. Bylo to dáno existencí celé řady faktorů, které umožňovaly předvídat následný vývoj na základě současného stavu globální ekonomiky (i když stále jen v alternativních scénářích). Dnes už je jednoznačně jasné, že opatření, kterými se vlády snažily a snaží eliminovat negativní dopady onemocnění COVID a jeho celosvětové šíření, mají a asi i budou mít přímý i nepřímý vliv na budoucí globální ekonomický ale i sociální a politický vývoj. Je to možné číct v souladu s logikou historie, kdy po velkých katastrofách (třeba v minulém století po světových válkách, či velkých hospodářských a sociálních otřesech) nastává volání po zásadních společenských změnách, které násedně taky přicházejí a mění obraz předchozího světa.
Zdá se, že se pomalu, ale o to s větší jistotou naplňují ty z pohledu dnešního uspořádání světa nejhorší alternativy. Dnes už řada světových expertů (například už celé únorové číslo Foreign Affairs z roku 2017 věnované této otázce) očekávala a očekává, že post-pandemický svět bude jiný než ten, který jsme doposud ještě před několika pár měsíci znali a byli z úst k tomu vyvolených přesvědčováni, že je ten nejlepší a věčný. Mnozí autoři sice stále zůstávají na svých ideologických pozicích (jakkoli se nás některé autority snažily přesvědčit, že v dnešním světě už ideologie nehraje roli), ale chápou nutnost změny. Jedni stále věří, že kapitalismus přežije díky obrovské schopnosti svobodné ruky trhu podle Adama Smithe uvést všechno do přirozeného řádu věcí (rozuměj ultraliberálního kapitalismu, ve kterém státy jen škodí a parazitují). Druzí jsou ochotni připustit, že tento „přirozený řád světa“ bude muset projít zásadní změnou, nazvěme ji reformou systému, a třetí zase, že dnešní kapitalismus se přežil a dokázal svoji neschopnost řešit problémy, které ve svém klíčovém principu (kterým je, jak stále na státnicích z ekonomie z úst všech studentů vychovaných v tomto ideologickém konceptu slyším, že základním hybným motivem lidské společnosti je zisk) sám zplodil.
Koronavirová globální pandemie, jakkoli je zatím míň smrtelná než jiné katastrofické pandemie v historii lidské společnosti, bude nesporně mít zásadní dopady na budoucnost. Dokonce si dovolím odhadnout, že budou mít podobné důsledky, jako měla morová epidemie ve středověku na zásadní sociální změny které proběhly v Evropě po jejím odeznění (např. Ziegler, P.: The Black Death, HarperCollins, 1969). Ukazuje totiž, že ta oslavovaná „svobodná ruka trhu“ není všemocná a její efekty, jakkoli se okamžitě v naší liberální společnosti projevily (co jiného jsou snahy až vyděračsky vydělávat na předražených chybějících zdravotních pomůckách, než důkaz funkce mechanismus svobodného tržního mechanismu obnovující rovnováhu nabídky a poptávky ve prospěch toho, kdo má peníze a na úkor toho, kdo je nemá a nemůže si dovolit si tu „rovnovážní“ cenu zaplatit?) nepomohly problémy vyřešit, spíše je prohloubily. Proč i ti politici anebo jimi nominování odborníci v klíčových pozicích (donedávna i v SRN), kteří původně chtěli ponechat epidemii volný průběh ve jménu svobody a demokracie a individuální volby lidí, vykazují v důsledku jimi doporučených postupů až katastrofické výsledky a nakonec přistoupí k politickým zásahům státní moci, aby tyto výsledky alespoň zmírnili. Naopak, jak je možné, že řešení přinášejí absolutně netržní mechanismy postavené na solidaritě lidí ve svých komunitách, a proč se taky jako efektivní řešení ukazují být velice tvrdé zásahy státu, pokud ovšem tento je ochoten a schopen takovéto zásahy realizovat. A jak je možné, že i společnosti postavené na tržních principech najednou považují za principiálně možné využití absolutně netržních mechanismů na záchranu ekonomiky ( spíš záchranu existence systému) jakými jsou například „helikoptérové peníze“ (což je v podstatě komunistický princip rozdělování výsledků výroby).
Zajímavé je taky, že mnoho dosavadních bojovníků za svobodné podnikání a proti zvůli státu, který po nich chce takovou „strašnou“ věc, jako aby platili daně v zemi, kde byly zisky vyprodukovány, najednou volá po tom, aby jim stát pomohl, protože bez jeho pomoci zaniknou (samozřejmě hlavně jim, protože oni jsou ti nejohroženější a bez nich nebude společnost schopna dále existovat – např. luxusní restaurace pro milionáře, cestovní kanceláře prodávající luxusní zájezdy do zahraničí, část celebrit z různých nevýrobních sfér parazitujících na tom, že lidem vnucují za nemalé odměny všudypřítomné reklamy svoje spotřební , kulturní , myšlenkové vzorce atd. – čest výjimkám, kterým se tímto omlouvám, nejsou všichni stejní).
Takže otázkou aktuálnější, než kdy předtím je, jaké budou ty změny globální ekonomiky a možná i obecněji globální společnosti, které je nutno očekávat v období po odeznění pandemie a na ni navazující krize? Vnitřní strukturovanost sociálních procesů vede k úvaze, že nelze očekávat nějaký lineární vývoj ale, že budoucí vývoj bude probíhat jako střet protichůdných tendencí, které budou přinášet částečné pozitivní přínosy a částečně naopak některé negativní prvky pro rozvoj globální ekonomiky (alespoň v té podobě, v jaké ji dnes známe). Tyto tendence budou přitom pod vlivem dvou skupin faktorů: objektivního vývoje společenských procesů daných zejména směřováním globálního ekonomického, a především technického rozvoje, a subjektivních vlivů, tj. zásahů subjektů politické sféry, snažící tyto procesy přeměňovat v souladu se zájmy mocenských elit.
Asi jedním z nejdůležitějších objektivních faktorů bude další vývoj a směřování procesu globalizace. Jak jsem již dřive psal i na těchto stránkách už v roce 2017, i tento proces stojí v současnosti na určité křižovatce, kdy se rozhoduje o jeho dalším vývoji. Nejčastěji se mluví o dvou základních alternativách, a sice o pokračování dosavadních trendů globalizace navazujících na předchozí etapu tzv. hyperglobalizace a jejím další rozvinutí do dalšího, vyššího stadia globalizace 4.0 (navazující na novou etapu průmyslové revoluce tzv. industry/průmysl 4.0), případně o jejím zastavení a nástupu deglobalizace, která by měla být označena jako deglobalizace 2.0. (pokud za první fázi deglobalizace označímě celé období mezi začátkem první a koncem druhé světové války.) Obě uvedené alternativy však mají několik variant možného vývoje, které jsou do značné míry podmíněny jak objektivním směřováním procesů technického pokroku a jeho ekonomickými podmínkami, tak vývojem subjektivního faktoru, který je může ovlivňovat svými politickými zásahy. Dnes vidíme, že impuls k rozhodování o dalším vývoji může přijít i z úplně neočekaváneho zdroje, např. z oblasti zdravotnictví.
Budoucnost globalizace určitě ovlivní propojení průmyslové revoluce tzv. Průmysl 4.0 s Globalizací 4.0 ovšem v odlišném obsahu od předchozích variant. I pro takovýto vývoj se dá odhadovat několik alternativ dalšího vývoje jako například pokračování globalizace na bázi tvorby nové multipolární regionální struktury globální ekonomiky (s dynamickým nástupem Číny, případně dalších zemí BRICS), kde se její póly budou rozvíjet směrem k intenzivnímu vzájemnému vnitřnímu propojování primárně na regionální bázi v rámci starých regionů (EU, Severní Amerika) anebo expanze v rámci nových regionů s novými centry ekonomického rozvoje a jejich satelitů (Čína a Jihovýchodní Asie, Indie v západní Asii, Brazílie a Latinská Amerika, Rusko a jeho nejbližší sousedící země v Asii, JAR, Nigerie, Keňa, Etiopie atd. v rámci Afriky).
Představitelné alternativy jsou i radikálnější změny vyvolané touto novou etapou průmyslové revoluce, které by mohly nastartovat i zásadnější změny modelu sociálně ekonomického rozvoje, odlišné od toho současného. Nejznámějším představitelem takovéhoto modelu je přechod ke sdílené ekonomice, k ekonomickému modelu rozvoje postaveném na alternativních způsobech ekonomického a sociálního rozvoje (např. udržitelný rozvoj nahrazující honbu hospodářské politiky států za ekonomickým růstem za každou cenu) a rozdělování jeho výsledků (např. zaručený nepodmíněný příjem), prosazování principů fair trade do praxe mezinárodního obchodu, reformu mezinárodního měnového i celého globálního finančního systému, decentralizace infrastrukturních systémů distribuce energie, snižování objemu globálních distribučních řetězců potravin a návrat k potravinové soběstačnosti na regionální úrovni atd. Tyto úvahy samozřejmě vyžadují zásadnější změny a modifikace současného sociálně ekonomického uspořádání, které byly však komplexně v dosavadních společensko-ekonomických podmínkách jen těžce implementovatelné, kterým se však možná otevře cesta v důsledku nutnosti zásadních reforem vyvolaných krizí, jejímž zdrojem může být i zcela exigenní faktor jako je pandemie způsobená koronovirem.
Globalizace 4.0 a její varianty
Vzájemné propojení nového stadia globalizace s novou ekonomikou, kterou začala vytvářet čtvrtá průmyslová revoluce (Průmysl 4.0) je jednou ze specifik budoucího vývoje globální ekonomiky. Je možné konstatovat, že o další orientaci ještě není definitivně rozhodnuto, o jejím dalším směřování o i jejím konkrétním obsahu se ještě jen bude rozhodovat. Jde přitom nejen o souvislosti a souvstažnosti s Průmyslem 4.0 a jeho vazby v oblast výroby, výměny, rozdělování a spotřeby, tedy na celý reprodukční proces v globálním měřítku. Rozhoduje se o mnohem širších souvislostech budoucnosti globální ekonomiky, či dokonce globálního fungování současné sociální formy lidské civilizace. Samotná globalizace 4.0 tažená technickými a technologickými změnami čtvrté průmyslove revoluce může být v případě nesprávné politické reakce na tyto procesy nezvládnuta a může vest k hluboké hospodářské a sociální či dokonce systémové krizi. Anebo naopak v případě adekvátní politické reakce přinést velice blahodárné přínosy na celosvětové úrovni a řešení řady globálních problemů, včetně globální změny klimatu. I proto je možné mluvit o variantách tohoto procesu, obdobně, jak se to používá v případě softwarových verzí, tj. označením za tečkou v symbolu. Takže bude možné mluvit o různých variantách globalizace 4.0 a sice např. o globalizaci 4.1.,4.2, 4.3, a podobně, které by mohly znázorňovat její jednotlivé modifikace, varianty, případně alternativy.
Za modifikaci Globalizace 4.0 ve variantě 4.1 při zachování tendencí internacionalizace a interdependence daných zejména logikou technologického rozvoje, je možné považovat například představy o jejím dalším fungování v podstatě ve stávajícím modelu struktury globálního hospodářství, které však bude reagovat na nové podmínky vyvolané přechodem ke čtvrté průmyslové revoluci a akceptuje nezbytné reformy v oblasti politiky (ekologie, demografie, průmyslové a duševní vlastnictví, obchodu, regulace finančního a bankovního systému, modifikace monetárních a fiskálních politik, nové politiky zaměstnanosti, migrace atd, atd. ). V podstatě by to znamenalo zachování stávajícího systemu institucionální struktury globální ekonomiky a pravidel globáního řízení (rules based global governance system) v co nejmenším rozsahu změn oproti stávajícímu stavu, reflektujícího však nové podmínky dané Průmyslem 4.0. Hodně se o nich diskutovalo například na Světovém ekonomickém foru v Davosu v minulém i letošním roce.
Globalizace 4.1.
Globalizace 4.1. by v tomto scenaři se vrátila k původnímu modelu díky těm hybným silám, díky kterým se rozvíjela v předešlé etapě. Zastavení globalizace, které nastalo po roce 2008 představuje v této variantě budoucího vývoje jen dočasnou překážku v dlouhodobém pochodu hyperglobalizace, který začal po roce 1989. Návrat silného růstu světové poptávky by umožnil vstup novým výrobcům a spotřebitelům na nových trzích do globálních hodnotových řetězců a tím také participaci na globálním reprodukčním procesu. Silný celosvětový hospodářský rust následně povede rovněž ke zmírnění geopolitického napětí, protože politická reprezentace zemí pochopí výhodnost rostoucích přeshraničních ekonomických vazeb oproti autarkčnímu modelu nastoleného na bázi nacionalismu a protekcionismu.
Jelikož růst ceny práce v Číně a reorientace její proexportní hospodářské strategie na obrovský potenciál vnitřního trhu bude omezovat její pozici “průmyslového výrobce pro celý svět”, budou nadnárodní korporace překračovat další geografickou hranici globalizace na africkém kontinentu, konkrétně subsaharskou Afriku, kde velké ekonomiky v tomto regionu (jako Nigérie, Keňa, Etiopie a Ghana – investují ( a to i s pomocí čínského kapitálu) do dopravní, energetické a komunikační infrastruktury, což jim umožní plně se integrovat do globálních dodavatelských řetězců. Rozvoj průmyslu na bázi nové infrastruktury umožní Africe její vnitrokontinentální i mezikontinentální propojení a poskytne ji možnost využití zatím latentního, ale obrovského ekonomického potenciálu. Nové trhy tohoto kontinentu budou schopny poskytnout globalizaci další impuls pro pokračování v modelu, který představovala globalizace 3.0, čili zachování minulé trajektorie reprezentující v podstatě extenzivní formu dalšího růstu. Vzhledem k tomu, že některé trhy subsaharské Afriky vykazovaly v posledním období silný hospodářský růst a větší pracovní příležitosti pro své velké a mladé obyvatelstvo, rozvíjející se africké střední třídy poskytují další impuls globálnímu růstu spotřebitelské poptávky a globalizaci.
Obnovený celosvětový růst a snížené geopolitické napětí v tomto scenaři posílí tlak na novou mnohostrannou (či dokonce globální) obchodní dohodu sjednanou v rámci Světové obchodní organizace (WTO) integrující mnohá ustanovení regionálních obchodních dohod, které byly zavedeny ale nakonec nerealizovány v posledních letech (včetně trans-tichomořského partnerství (TPP) a Transatlantického obchodního a investičního partnerství (T-TIP), RCEP). Vznikl by tak nový, modernější obchodně-politický rámec činnosti WTO, který bude schopen řešit doposud kritické otázky, jako je ochrana mezinárodních práv duševního vlastnictví a liberalizace obchodu se službami, další snižování překážek tradičního obchodu se zbožím. K této variantě se je možné asi v současnosti vyslovit dost skepticky, jelikož naříklad jeden ze stavebních kamenů – další fragmentace globální průmyslové výroby a rozvoj globálních hodnotových řetězců se v dnešní pandemii ukázal jako jeden ze silně zranitelných prvků této formy vztahů.
Globalizace 4.2. integrovaná s koncepcí Průmysl 4.0.
Zatímco scénář Globalizace 4.1. představuje v podstatě extenzivní pokračování trendů, které se prosadily v předcházejícím období, její varianta 4.2. je variantou postavenou na inkorporaci moderních prvků transformace globální průmyslové základny do globalizačního procesu. Technologie, které podporují čtvrtou průmyslovou revoluci, budou mít zásadní dopad na výrobní sféru, protože vytvářejí nové způsoby, jak sloužit stávajícím potřebám a současně významně narušit stávající hodnotové řetězce světového průmyslu. Fúze současných a očekávaných budoucích rychle se rozvíjejíchch technologií, která bude charakteritickým znakem 4. průmyslové revoluce slibuje zásadní změnu a redesignu globalní ekonomiky, které budou mít taky dopad na oblast globálního obchodu, mezinárodního pohybu kapitálu a tím i na zásadnější budoucí modifikaci procesu globalizace.
Spojení 4. průmyslové revoluce s Globalizací 4.0. nemusí proto probíhat jen extenzivním způsobem, ve formě výše popsané pod variantou nazvano globalizací 4.1. Pozitivní intenzifikační alternativa (kterou označíme jako Globalizace 4.2.) má šanci zásadně změnit světovou ekonomiku mnohem inovativnějším a zásadnějším způsobem. Základní inovace, které Průmysl 4.0 přináší na bázi rozvinuté digitalizace – internet věcí, uměla inteligence, 3D tisk, a technologie blockchainu mohou vyvolat nejen zásadní důsledky pro obsah a formy globálního reprodukčního procesu, ale i pro rychlost procesu globální integrace reprezentovanou novou fází globalizace, kterou může zásadně zvyšovat. Digitalizace už v současné etapě vývoje začala ovlivňovat způsoby difuze technického pokroku v celosvětovém měřítku, definuje nové způsoby transferu znalostí, dovedností a informací v globálním rozměru. Digitalizace ohromným způsobem urychlila již předchozí fáze globalizace (globalizace 2.0 a 3.0), kde klíčovou roli sehrál zejména internet a fakt, že se jedná o globální síť. V současnosti (počátkem roku 2020) již má připojení k internetu již nadpoloviční většina světové populace, a to jak díky mobilním a bezdrátovým sítím a novým technologiím včetně vysokoúrovňových meteorologických balónů a satelitních prostředků, tak přístupu k sociálním síťovým aplikacím Facebook, Google a SpaceX atd. Vysoký stupeň propojenosti internetem umožňuje integrovat proces výroby a distribuce jejich výsledků v 4D časoprostoru světa (to znamená v reálném integrovaném čase a prostoru). Digitalizace podporuje urychlování celosvětové distribuce výrobních faktorů – technologií, informací a myšlenek, které jsou zásadní podmínkou dašího technického a ekonomického pokroku.
Současně však bude působit na destrukci některých průmyslových odvětví ve smyslu disruptivních inovací definovaných Schumpetrem (viz předchozí kapitola 1.2.2). Na jedné straně tak digitalizace dramaticky umožňuje rozšiřuje obchod s některými produkty, jako je například zábava, současně však povede k omezování průmyslu a obchodu v důsledku zavádění robotizovaných továren bez pracovní síly nebo aditivních výrobních technologií (3D tisku). Diferenciace uvnitř a mezi některým výrobními odvětví povede ke vzniku a propojování výroby v jiných odvětvích. Tento rozšiřující se okruh technologií bude nepochybně pokračovat v transformaci glbální ekonomiky v nadcházejících letech.
Nové technologie přivádí na světové trhy novou konkurenci, které díky přístupu k celosvětovým digitálním platformám pro výzkum, vývoj, marketing, prodej a distribuci mohou urychlit rychleji disrupci stávajících podnikatelských subjektů či dokonce celých odvětví tím, že zlepší kvalitu, rychlost nebo sníží cenu dodaného produktu nebo služby.
Globalizace 4.2. však povede také k velkým posunům na straně poptávky, protože rostoucí transparentnost, angažovanost a nové vzorce chování spotřebitelů (stále více vycházejí z přístupu k mobilním sítím a datům) bude nutit korporace přizpůsobit celý koncept marketingu čili způsobů, jakým navrhují, uvádějí na trh a dodávají výrobky a služby.
Klíčovým trendem je vývoj technologicky podporovaných platforem, které kombinují poptávku i nabídku, narušují stávající struktury průmyslu, které se začívají prosazovat ve formě sdílené ekonomiky. Tyto technologické platformy postavené na možnostech poskytované mobilní telekomunikací v kombinaci s umělou inteligencí, samoučícími se technologiemi a robotikou, usnadňuje používání majetkových hodnot, propojovat lidi, majetek a data – čímž vytváří zcela nové způsoby potřeby zboží a služeb v rámci reprodukčního procesu. Kromě toho snižují překážky pro vstup nových subjektů do jednotlivých odvětví (příkladem je už v současnosti vznik fintech – odvětví integrující finanční a technologický průmysl) a tím napomáhají tvorbě bohatství, měnící osobní a profesní prostředí pracovníků. To taky mění mezinárodní rozměr, který se v tomto modelu scénaře projeví i na odlišném modelu globalizace, představujícím jeho intenzivní verzi.
Prolínání vyššího stupně globalizace s průmyslem 4.0 může napomoci překonat očekávanou krizi, podpořit budoucí ekonomický růst a obecně hospodářskou činnost na globální úrovni, problem však bude, že pokud nedojde k reformám systému mezinárodních ekonomických vztahů, budou přínosy tohoto modelu distribuovány v rámci globální ekonomiky i nadále nerovnoměrně, tudíž bude globalizace 4.2. nadále rozšiřovat míru nerovnosti mezi jednotivými skupinami zemí, které budou v rámci svých možností nuceny (a taky limitovány a tím take omezeně schopny) definovat a implementovat různé strategie v reakci na nově vznikající hospodářské struktury na národní i mezinárodní úrovni realizce tohoto modelu. To ovšem může vést k politickým tlakům v mezinárodní úrovni, které mohou vyvolávat další nové druhy rozporů a prohloubit polarizaci světa v geopolitické rovině, zvýšit jejich stávající počty a tím podnítit vznik i nových konfliktních bodů v geopolitické a geoekonomické rovině.
Země, které budou představovat vedoucí představitele průmyslu 4.0 v podmínkách zachování globalizace (většinou ve vyspělých zemích), by mohly zvýšit svůj náskok před rozvojovými zeměmi a radikálně zvýšit svoji participaci na ekonomických přínosech uvedených procesů. Řada rozvinutých zemí bude dokonce pod tlakem urychlené aplikace Průmyslu 4.0. v kombinaci s vyšším stadiem globalizace s cílem dosáhnout vyššího růstu produktivity, jelikož se u řady z nich dlouhodobě prosazuje tendence zpomalování růstu HDP (v důsledku řady faktorů kam se řadí demografický vývoj – např. stárnutí populace, tlak na náhradu drahé pracovní síly novými technologiemi jako jsou robotika, umělá inteligence, internet věcí atd.). To generuje větší ekonomickou motivaci k náhradě lidské práce strojovou (spojenou ovšem s prvky umělé inteligence) než v rozvojových zemích s nízkou mzdou. Následné rozšířování automatizace zrychlí ztrátu pracovních míst pro pracovníky s nízkou kvalifikací, dělníky ve výrobních oborech, ale taky růst požadavků na růst nové kvalifikace zaměstnanců ve vztahu k nutnosti růstu přidané hodnoty ve výrobě a produkovaným výrobkům obecně. Důsledkem bude urychlení strukturální transformace ekonomik ve prospěch dominance terciálního a kvarciálního sektoru ekonomiky směrem podpory tzv. vzdělanostní ekonomiky. Tato strukturání transformace ekonomiky ovšem vyžaduje určitý čas, než dojde k plnému začlení nových komplexně propojených technologických systémů a schopnosti je plně a efektivně využívat. Bude vyžadovat koncentraci a realokaci značných investičních zdrojů jak v samotné produkční sféře, nové infrastruktury (například 5G sítí), tak v doplňkových investicích (včetně investic do lidského kapitálu), umožňujících využití nejširších možných efektů, včetně přístupu k trvale se rekvalifikujícím pracovníkům a principiálně novým obchodním technologiím a praktikám.
Nový model Globalizace 4.2. může také v rámci strukturálních změn začít využívat model sdílené ekonomiky rovněž ze strany velkých korporací a prohloubit fragmentaci výrobního procesu i na jiné fáze (třeba design, vývoj, další prohloubení individualizace nabídky apod.) mimo samotnou tradiční průmyslovou výrobu na bázi již koncepčně odlišné od současných primitivních modelů (Uber, AirBnB) zaměřených na intenzivní využití již zmíněných platforem.
Regionalizace a multipolarizace jako varianta Globalizace 4.3
Jinou alternativou k hyperglobalizaci může být pokračování modifikované formy globalizace, která bude představovat určitý kompromis mezi autarkizací a globalizací. S využitím zvoleného softwarového označování je třeba možné ji nazvat Globalizace 4.3., která již vzniká na bázi postupné transformace do nové multipolární, primárně regionálně zaměřené struktury globální ekonomiky (s dynamickým nástupem Číny, případně dalších zemí), kde se její póly budou rozvíjet směrem k intenzivnímu vzájemnému propojování primárně na regionální bázi a to jak v rámci starých regionů (EU, Severní Amerika), tak doprovázené expanzí v rámci jim konkurujících regionů s novými centry ekonomického rozvoje a jejich satelitů v Asii, Latinské Americe, či Africe.Procesy financializace budou určitě na jednotlivé varianty dalšího vývoje (de)globalizace určitě reagovat svým způsobem, dokonce mohou je i předstihovat v rámci přizpůsobování se modifikovaným podmínkám financializace (příkladem může být snaha o remonetizaci zlata v regionálních měnových systémech, založení Nové rozvojové banky zemí BRICS, vývoj alternativního globálního platebního sytému alternujícícho SWIFT, snahy o zásadnější rozšiřování Eurozóny a doplnění konceptu měnové unie o kompletní prvky bankovní a fiskální unie v rámci EU, a pod.)
Etapa Globalizace 3.0 (taky známá jako hyperglobalizace) byla charakteristická obchodem na dlouhé vzdálenosti, v důsledku poklesu dopravních a komunikačních nákladů, což napomáhalo rozšíření globálních hodnotových řetězců v rozvojových zemích s expandujícími tržními ekonomikami. V tomto období se dlouhodobě snižoval podíl obchodu se zbožím mezi zeměmi ve stejném regionu (na rozdíl od obchodu mezi více vzdálenými kupujícími a prodejci). Tento trend se v posledních letech začal poznenáhlu měnit a vnitroregionální podíl na celosvětovém obchodu se zbožím se v posledním desetiletí mírně zvýšil, což však částečně odráží nárůst spotřeby na rozvíjejících se trzích. Nejmarkantněji se to projevuje v Asii a v rámci EU. Regionalizace je nejvíce patrná v hodnotových řetězcích založených na globálních inovacích, vzhledem k jejich potřebě úzce integrovat mnoho dodavatelů působících v řetězci participujících na finálním produktu. Možnost, že tento trend se bude prosazovat i v dalších hodnotových řetězcích bude narůstat v důsledku toho, že nástup automatizace robotizace v rámci koncepce Průmyslu 4.0 povede při rozhodování o alokaci výrobních kapacit k poklesu významu faktoru nákladů na pracovní sílu a naopak bude zvyšovat význam rychlosti a pružnosti reakce výrobců na požadavky lokálních trhů. Následky pandemie, která odhalila zranitelnost těchto řetězců však bude limitovat rozsah rozvoje takovéto alternativy.
Příkladem regionalizace jako reakce na procesy zpomalování globalizace je například a podpis dohody CPTPP v roce 2018 (The Comprehensive and Progressive Agreement for Trans-Pacific Partnership jako reakci na kolaps jednání o transpacifickém partnerství vyvolaný USA a bez jejich účasti), transformace NAFTA na “US-Mexico-Canada-Agreement” , intezifikace spolupráce mezi Ruskou federací a Čínskou lidovou republikou či rozvoj BRICS a jejích institucí, jednání o RCEP apod.
Konec první části.