V novém seriálu se historik Jiří Malínský věnuje osobnosti a kariéře českoněmeckého politika a spoluzakladatele KSČ Karla Kreibicha (1883–1966).
Od sociální demokracie ke komunistické straně
Do Liberce se nakonec dostal v polovině listopadu. V obnoveném Vorwärtsu rychle navázal na svou předcházející činnost. 15. listopadu na jeho stránkách výslovně uvedl že „bolševismus není ničím jiným než soudobým komunismem Marxe a Engelse.“ (s. 286) Spornou zůstávala otázka pohraničních českých a československých území. Hořký chléb národnostní menšiny opravdu nebyl špičkovou duchovní stravou. Ještě více naše někdejší krajany mátla revoluční situace v čerstvě republikánském říšském Německu. Spartakovská levice cílila k ruským perspektivám; její protagonisté Liebknecht a Luxemburgová však byli monarchistickou ultrapravicí zavražděni v lednu 1919. V československém případě naopak Kreibichovi vadilo sjednocení ČSSDSD s buržoazními stranami v Národním výboru. Navíc nový stát byl podle Kreibichova přesvědčení (přesvědčení rodící se druhé liberecké levice) státem dohodové kontrarevoluce. Liberecká vláda tzv. Německých Čech byla odhodlána i k ozbrojenému odporu, který však byl v poválečném zmatku a rozvratu jen velmi mlhavou a navíc neuskutečnitelnou abstrakcí.
Ten pokračoval i po československém obsazení pohraničních území během listopadu a prosince 1918. Nová státní moc sílila opravdu jen krůček po krůčku. K ještě většímu dobovému zmatení přispělo vyhlášení maďarské sovětské republiky (republiky rad) v březnu 1919. Během již zmíněných březnových bouří roku 1919 se československé orgány podle Kreibichova přesvědčení chovaly zdrženlivě; ve třech místech však došlo ke krveprolití: v Kadani, Hostinném a Šternberku. Jak plyne z kontextu, mnoho záleželo na pohotovosti československé moci a zdatnosti pořadatelů a jejich schopnosti vzájemně se propojit. O chaotičnosti doby svědčí Kreibichovo vyjádření na ustavujícím sjezdu DSAP na přelomu srpna a září 1919 v Teplicích v Čechách: „Je politováníhodné, že ruští soudruzi dali podnět k rozkolu internacionály. Mohli mít místo ve velké internacionále, neboť by v ní nebyli omezeni ve své taktice a mohli v internacionále působit také ve prospěch svých myšlenek. Odtržením Rusů, k nimž se připojily i druhé země, došlo k politováníhodnému rozkolu, který internacionále jenom škodí.“ (s. 291)
První máj 1919 byl spojen s řadou iluzí. V řadě zemí (Československo, Rusko, Maďarsko, Rakousko, Německo) byl nově oficiálním státním svátkem. Liberecká levice ještě vyčkávala: „pouze“ obnovila třídní boj a ukončila konverzaci o spojení převážně německočeského pohraničí s Německem. DSAP jako celek stála v ostré opozici vůči Praze. KK byl jmenován předsedou okresní správní komise pro obvod Liberec-venkov. Teplický sjezd dotvrdil stoupání významu druhé liberecké levice. Kreibich se stal členem ÚVV DSAP, Neurath údem její kontrolní komise. Následná krajská konference vedla k jasně většinovému postavení levice v libereckém krajském měřítku.
Situace české levice byla v mnohém odlišná: především stále sílila její vnitrostranická pozice. Měla také přesnější zprávy o vnitřní situaci v Rusku díky vracejícím se válečným zajatcům. V základních programatických a ideových rysech mezi oběma komunizujícími levicemi nebyly již r. 1919 podstatnější rozdíly. K jejímu programovému prohlášení druhá liberecká levice zaujala 31. ledna 1920 oficiální stanovisko: „Nejvyšší cenu prohlášení české levice vidíme v tom, že se otevřeně a jasně staví za uchopení moci proletariátem, staví revoluční diktaturu proletariátu jako cíl veškeré sociálně demokratické politiky a tomu podřizuje vše. Proto se z celého srdce připojujeme k prohlášení českých soudruhů, proto si také přejeme, aby mělo plný úspěch nejen u českého, nýbrž také u německého dělnictva.“ (s. 293) V prosinci roku 1919 přijel do Liberce spoluzakladatel maďarského komunistického hnutí György Alpári (1882–1944). Vyslanec Kominterny důkladně zpravil Liberečany o dění v zemi sovětů a přivedl KK k Leninově práci Stát a revoluce.
9. května 1920 se sešla v hostinci ve Větrné ulici (v Liberci-Novém Městě) konference delegátů severočeské levice, jež se shodla na Zásadním prohlášení (Prinzipienerklärung), jímž se výrazně přiblížila k ruským bolševikům. Poselství druhé liberecké levice se rozšířilo do celé DSAP. Volební výsledky dubnových parlamentních voleb přinesly levici první náznaky větší veřejné povědomosti. Z 31 poslanců se k ní hlásili 3, počet senátorských křesel KK neuvedl (celkem jich bylo zvoleno 16). Zastoupení československé levice bylo výrazně početnější (22 poslanců, 7 senátorů). Jako poslanec docházel Kreibich pravidelně do proslulého Růžového salonku Lidového domu. Sledoval zblízka Šmeralovu činnost. Součinnost obou levic se prohlubovala. To vše vyvrcholilo svoláním sjezdů DSAP i ČSSDSD. Německý sjezd se konal od 3. do 7. října 1920 v Karlových Varech; 293 delegátů strženo Seligerovým vystoupením hlasovalo pro sociálně demokratické křídlo, libereckou levici podpořilo 144 hlasů. Zářijová komunistická konference v Obecním domě (25.–28. září 1920) vedla k následnému vyloučení Šmerala a jeho spolupracovníků z ČSSDSD 30. září 1920; regulérní XIII. sjezd československé strany se konal v listopadu. Sporným bodem mezi oběma směry bylo 21 podmínek pro vstup do Komunistické internacionály, které KI schválila na svém II. kongresu v srpnu 1920; český překlad vydali marxističtí protokomunisté až v březnu1921.
Karlovarský sjezd DSAP posléze skončil taktickým kompromisem. Druhá liberecká levice se tak dostala z potenciálně nepříjemné situace, protože její plán na opuštění sjezdu zpěvem Internacionály vázl na „drobné maličkosti“: všeobecné neznalosti Pottierovy a Degeyterovy hymnické písně Pařížské komuny. V této části knihy se Kreibich dopustil závažné nepřesnosti: nejmasovější stranou První republiky byla Československá sociálně demokratická strana dělnická na přelomu jara a léta 1920, kdy čítala kolem 520 000 členů. Podobně scestně vykládá i tzv. boj o charakter republiky; levice ČSSDSD prohrála soudní spor o Lidový dům, když se předtím protiprávně zmocnila jeho držby.
Prosincový šmeralovský pokus o puč (tzv. generální stávka) dopadl, jak dopadnout musil: dvě třetiny společnosti se postavily proti komunizujícím sociálním demokratům a nejen zákrokem státní moci, ale i řadou občanských inciativ svůj boj nemohly neztratit. Z osob, se kterými se poslanec Kreibich stýkal, se v blízké kavárně „arconautů“ Arco na křižovatce Hybernské třídy a Dlážděné ulice blíže seznámil se Šmeralem, Ivanem Olbrachtem (1882–1952), budoucím pražským primátorem dr. Václavem Vackem (1877–1960, donedávna osobním tajemníkem dr. Františka Soukupa) nebo legendárním sociálně demokratickým básníkem Antonínem Mackem (1872–1923). Shodou okolností byl také přítomen návratu Lidového domu do rukou ČSSDSD. Jako mnozí propadl i on revolučnímu romantismu: Vorwärts 12. prosince napsal: „Mohutná vlna sociální revoluce, světové revoluce, se valí na baštu kapitalismu v tomto státě, aby jí poprvé otřásla. Přišla toužebně očekávaná chvíle, která nás s českými proletáři sjednocuje v pevnou internacionální bojovou frontu … Vzhůru do boje, zastavte práci, ustavte závodní rady, ať žije mezinárodní solidarita dělnictva, ať žije světová revoluce!“ (s. 300) Nejsilnější byl tento rezistentní akt na Chomutovsku. Přirozený nezdar generální stávky (Šmeral na Hradě žádal o Masarykovo prostředkování) se stal v hnutí podnětem k ještě větším vnitřním diskusím a dalšímu urychlení geneze československého komunistického hnutí.
Osobní kontakty mezi oběma levicemi už neustaly. V Liberci spadla z nebe Kreibichovi do redakce Vorwärts nová spolupracovnice, nečekaně pohotová, bystrá a výřečná, navíc také znalá češtiny – Kateřina-Käthe Beckmannová-Fischerová (1896–1968). V první polovině dvacátých let se redakce ještě dále rozrostla.
V lednu 1921 se na říšské pražské konferenci DSAP rozhodlo o vyloučení druhé liberecké levice ze strany. Nato její faktické liberecké ústředí rozhodlo o svolání mimořádného sjezdu na 12. březen 1921 do pavlovického Colosea. V dlouhé řadě dotvářejících komunistických sjezdů roku 1921 to byl druhý nejmohutnější. Zazněly na něm rozhodné hlasy o vykořisťování, podřízeném postavení republiky vůči kapitalistickým velmocím i možném ohrožení země Německem. V jeho myšlení i závěrech byla podle Kreibicha citelně znát neznalost Leninových prací i jeho aktuálních výroků. Na sjezdu byli přítomni Šmeral, Stanislav Kostka Neumann (1875–1947), Marie Majerová (1882–1967), Václav Šturc (1857–1939), z vězení dorazil blahopřejný Zápotockého pozdravný přípis. Ducha uvažování této části populace postihla Marie Majerová: „Měli jsme u nás dvě sociálně demokratické strany, které bojovaly jedna proti druhé, poněvadž obě byly otroky měšťansko-nacionální ideologie. Brzo budeme moci prohlásit hrdě a bez obalu: My němečtí a čeští dělníci a dělnice v Československu, jsme dvě sekce stejné komunistické strany a děti jedné matky, moskevské internacionály.“ (s. 306) Šmeralovo sledování vývoje mezinárodních vztahů i čerstvá zkušenost ho nutily k opatrnosti a prevenci vůči dobovým avanturismům; a to vše s ohledem na mimořádně složitý vývoj uvnitř druhé největší strany KI – KSN. Do KSČ nakonec vstoupilo podle dostupných údajů kolem 17 000 členů druhé liberecké levice.
KK se účastnil zakládajícího sjezdu české většiny KSČ ve dnech 14.–16. května 1921. I po desetiletích ostře kritizoval Šmeralův hlavní referát pro jeho nedostatečnou revolučnost. Po libereckém sjezdu, na němž vznikla Německá komunistická strana v Československu, se jako delegát III. kongresu vydal na cestu do Moskvy. Byl pln dotazů a pochyb. Cesta trvala více než týden. Viděl bídu země i naděje budoucnosti. Zhlédl i slavnostní vojenskou přehlídku na Rudém náměstí, která byla uspořádána na počest zahraničních delegátů kongresu.
Předchozí díl: