Adam Votruba je toho mínění, že základem každého těžkého boje je důslednost, což v případě koronavirové pandemie a boje proti ní platí dvojnásobně.
Opatření, která zavedla česká vláda v boji s koronavirem, přinesly bezpochyby pozitivní výsledky. Denní nárůst nemocných se v posledním týdnu snižuje a přiblížil se ke stovce nakažených za den. Je to nepochybný důvod k optimismu.
Vláda se rozhodla začít již před Velikonocemi uvolňovat restriktivní opatření. Bezpochyby je pod tlakem mnoha osob, kterým se přísná karanténa z mnoha důvodů nelíbí. Některá uvolnění jsou však poněkud sporná.
Nejvíce to platí pro povolení nosit roušky pro sportovce. Povolení se mělo týkat sportovišť a míst, kde jsou sportovci sami, např. v lese. Řada lidí to však pochopila jinak. V Praze se objevila řada běžců a cyklistů bez roušek, zejména v městských parcích, kde však běhají a jezdí mezi chodci, včetně starších osob. Jejich příkladu pak následovali i někteří pěší. Samozřejmě jsou cyklisté a běžci, kteří jednají zodpovědně a sportují s rouškou, nebo si ji alespoň nasazují při spatření blížícího se chodce. Avšak téměř polovina na nasazenou roušku rezignovala. Jan Hamáček sice vzápětí označil toto uvolnění za chybu, nicméně na ulicích je od té doby vidět, že lidé jsou v nošení roušek již o dost více ležérní.
Nařízení bylo evidentně špatně formulováno a vzbudilo dojem, že to s tou rouškou přestává být „až tak horké“. Nahrávají tomu ona optimističtější čísla. Psychologicky však platí, že čím méně výjimek, tím větší ochota k dodržování pravidla. Přitom sportovci vydechují větší množství vzduchu než chodci a jsou tudíž z hlediska kapénkového přenosu infekce (kterému má rouška zabránit) pro své okolí větším rizikem. Na tom nic nemění skutečnost, že zájem lidí sportovat bez roušky je pochopitelný.
Dalším nesrozumitelným signálem byl názorový obrat Romana Prymuly. Ten si nejprve získal důvěru značné části veřejnosti prosazováním razantních bezpečnostních opatření. Avšak poté, co se začalo zdát, že to funguje, najednou změnil názor a hovoří o promořování populace. Vyjádřil se tak i opakovaně, nově např. v rozhovoru pro Lidové noviny. Přitom není příliš jasné, co ho přimělo ke změně názoru.
Další zodpovědné osoby (např. Andrej Babiš, Jan Hamáček) to vidí jinak, nicméně vzniklá rozpolcenost ve vedení vytváří předpoklady pro jakousi polovičatost dalších opatření. To není dobrá zpráva, neboť předpokladem úspěchu v každém těžkém zápase je především důslednost.
Vzhledem k dlouhé inkubační době se následky veškerých opatření projevují nejdříve po dvou týdnech. Zhruba za týden bychom tedy mohli začít zjišťovat, jak se velikonoční uvolnění projeví na počtu nově nakažených. Snad bude optimistický trend pokračovat. Přesto však by bylo dobré nepodléhat zájmovým tlakům. Předčasné uvolnění karanténního režimu nás může v konečném důsledku stát mnohem více.
Zastavme se ještě u otázky tzv. promořování populace. Vidíme na konkrétních příkladech, že země, které chtěly zvolit tuto strategii, od ní nakonec upustily. Proč by jí Česko mělo zavádět poté, co se na počátku rozhodlo pro jinou cestu?
Získávání kolektivní imunity dává smysl u chorob, které jsou nakažlivé, ale nejsou životu nebezpečné. Toto pro koronavirus neplatí. U koronaviru je riziko úmrtí poměrně vysoké.
Bohužel toto riziko je oficiálním daty podceňováno. Má ho vyjadřovat údaj nazývaný smrtnost. Smrtnost je definována jako počet zemřelých při setkání s určitým životu nebezpečným jevem (nemocí, dopravní nehodou apod.) V současné době je vypočítávána smrtnost jako podíl zemřelých z počtu nakažených. To však neodpovídá definici. Takový způsob výpočtu by vedl k pravdivému výsledku jedině za předpokladu, že by od okamžiku výpočtu již nikdo další z aktuálně nakažených nezemřel. Tento skrytý předpoklad je evidentně falešný. I proto to nejprve v každé zemi vypadá, že je smrtnost nízká a pak se najednou začne zvyšovat. Může však za to chybný způsob kalkulace.
Nejčastěji se uvádí smrtnost u koronaviru kolem 3 %. Pokud bychom ale počítali celosvětově poměr zemřelých a uzdravených, vyjde nám, že riziko úmrtí je až 20 %. Na druhou stranu toto číslo bude naopak z několika důvodů nadsazené (v některých zemích se netestují lidé s lehkým průběhem apod.). Skutečná smrtnost, kterou bude možné spolehlivě vyčíslit až s odstupem, se bude s největší pravděpodobností pohybovat někde mezi těmito dvěma čísly.
(Výsledné číslo bude pochopitelně záviset i na tom, jestli budeme počítat pouze lidi postižené nemocí, nebo i ty, kteří měli v těle virus, ale neobjevily se u nich příznaky nemoci. Momentálně se údaje z jednotlivých zemí nejvíc liší právě o to, nakolik jsou v nich podchyceni i lidé bez příznaků, nebo jen s lehkým průběhem onemocnění.)
Co to znamená pro ideu promořování? Zdravotní expert Pavel Hroboň tuto myšlenku kritizoval a uvedl, že by to mohlo znamenat až 30 000 úmrtí. Toto číslo mi však vychází poněkud jinak. Podle odborníků má vzniknout kolektivní imunita poté, co se s virem setká 50 – 70 % populace. Za předpokladu, že by stačilo nakazit jen 50 % populace, a zároveň za předpokladu, že smrtnost budou jen ona oficiálně uváděná 3 %, to znamená, že by v republice na nemoc zemřelo 150 000 lidí. Kalkulaci jsem přitom založil na nejnižších možných číslech, takže reálné riziko může být i podstatně vyšší.
Myšlenku promořování poněkud zpochybňuje i nedávná zpráva z Jižní Koreje, podle níž 91 již vyléčených osob má znovu pozitivní testy. Může to znamenat buď, že se u nich imunita nevytvořila, nebo že se virus v těle reaktivoval.
Někteří lidé tvrdí, že koronavirus tu s námi zůstane. To však nemusí být nutné. Je to jedna z těch předpovědí, jejíž uskutečnění závisí na tom, zda podle ní budeme jednat, nebo ne. Příbuzný virus SARS se podařilo v roce 2003 zlikvidovat jen díky přísné karanténě. Zemřelo na něj téměř 10 % nemocných. Nemoc však byla překonána rychleji, než byl vyvinut účinný lék. Karanténa funguje.
I kdyby se nakonec koronavirus nepodařilo zlikvidovat přísnou karanténou (technicky by to bylo možné, horší to je s lidskou povahou), je tu ještě faktor léku. Jeho vývoj a výroba může trvat až dva roky. Do té doby platí, že čím víc se podaří šíření nemoci omezit, tím víc jsme zachránili lidských životů.