Ilona Švihlíková píše o tom, že daňový mix není salám k okrajování a je třeba ho vidět jako celek i s ohledem na spravedlnost. V současnosti se děje přesný opak.
Krátce po vypuknutí pandemie koronaviru bylo jasné, že postižené země budou muset kromě zdravotnické a epidemiologické situace řešit také ekonomické dopady krize.
Bezprecedentní situace znamená, že vlády (a centrální banky) hledají stimulační opatření. V Evropě jsou to např. za účelem zachování zaměstnanosti různé varianty tzv. Kurzarbeit, kdy vlády v nějakém poměru dotují mzdy.
Situace, kdy se „otevírají kohoutky, ovšem také znamená, že tu jsou skupiny, které jsou připraveny jakékoliv takovéto příležitosti využít pro dobývání renty všeho druhu. Neboli, proč chybět u toho, když se rozdává.
Proto jsem v poradních orgánech, jejichž jsem členkou, prosazovala, aby se stimulační a záchranná opatření držela maximálně na výdajové straně, což umožní rychlé a transparentní vyhodnocení programů a případně urychlí jejich přesnější zacílení. Musím také uvést, že od počátku je mým tématem také podmíněnost státní pomoci – to znamená, že firma, která pomoc od státu dostane, nesmí mít sídlo v daňovém ráji, dále se takové firmě zakazuje výplata dividend, odliv dividend a vyplácení bonusů managementu. Na jak obrovský odpor tato podmíněnost narazila (přestože se jedná o podmínky aplikované v řadě zemí, jejichž dodržování souvisí s udržením legitimity podpůrných opatření) by mohlo být tématem samostatného článku.
Bohužel se ovšem začaly rychle prosazovat i změny na straně příjmové tedy v oblasti daní i pojistného. Nejenže se různé skupiny snaží v zrychleném legislativním procesu prosadit trvalé (!) změny, ale celý daňový mix se rozpadá do dílčích opatření a postupuje se metodou „krájení salámu.“ Makroekonomický pohled a pohled daňové spravedlnosti zcela absentuje. Není možné jen tak sáhnout do jedné z daní (a třeba ji zrušit), protože daňový mix je potřeba posuzovat jako celek – vyjadřuje totiž, kdo přispívá do veřejných rozpočtů a jak moc. Ve vazbě na výdaje se tak skrývá i redistribuční funkce. Metoda krájení salámu ale celek zamlžuje, vystupují o to víc partikulární zájmy. V kombinace s opatřeními na výdajové straně vzniká „mlha“ (což může být samozřejmě záměr), ztrácí se přehled o tom, „komu bylo, jak pomoženo.“
Zrušení daně z nabytí nemovitostí ještě dál oslabilo kategorii majetkových daní (aniž by se uvažovalo o „kompenzaci v této kategorii), což znamená, že už nyní vrcholně nespravedlivý daňový mix se ještě víc vychýlil ve prospěch DPH. DPH zaznamenává největší inkaso, přičemž je to degresivní daň dopadající nejvíce na nejchudší. Ano, i v řadě jiných zemí je inkaso z této daně významné, jenže kritérium daňové spravedlnosti je v těchto zemích splněno jednak progresí u daně z příjmu fyzických osob a jednak právě daněmi majetkovými. A to u nás prostě chybí. Mohla bych do omrzení opakovat, že skutečně není normální, aby inkaso z daně z příjmu firem bylo nižší (v konjunktuře, před epidemií) než u fyzických osob. Deformace českého daňového mixu jsou takové, že spíše indikují k rozvojové zemi.
Kromě nesmyslného zrušení daně z nabytí nemovitostí, jsou tu i další návrhy. „Šachování“ s DPH pro ubytovací služby povede k tomu, že potraviny budou zdaněny vyšší DPH než právě ubytování. Je patrné, že snížení DPH má „pomoci“ sektoru cestovnímu ruchu, ale… Opravdu je toto ta nejlepší cesta? Snižování DPH se často (v českém prostředí bych řekla téměř výlučně) neprojeví v nižší ceně pro spotřebitele, ale spíš v marži provozovatele. A navíc, řečeno natvrdo – sektor cestovního ruchu musí projít tvrdou restrukturalizací, která by v ideálním případě měla vést (k nutnému a žádoucímu) navýšení kvality ubytovacích a dalších služeb s cestovním ruchem souvisejících. To by mělo být v našem zájmu. Ne dotování za každou cenu a zoufalé lpění na udržení struktury trhu, která je stejně neudržitelná.
Největší hrůza se ovšem skrývá v návrhu loss carryback. Znovu si dovolím upozornit na prohlášení, které jsme otiskli včera.
Návrh trvalé (a velice významné) daňové změny je projednáván ve zrychleném režimu! Už jen toto konstatování stačí k tomu, aby se (jistě nejen mně) zapnuly varovné „radary.“ Země, které toto ustanovení mají, mají jednak vratku ztráty zastropovanou, a jednak mají zatraceně jinou daňovou sazbu pro korporace než my a také jiný daňový základ. Navíc nejsou v pozici závislé ekonomiky (kolonie), kam si zahraniční matky budou moci převádět ztráty (a kreativita transferových cen je téměř nekonečná). Toto velice nebezpečné opatření hrozí nejen obrovskými výpadky ve státním rozpočtu, ale mělo by i dramatický dopad na hospodaření obcí a krajů! Qui bono je jasné – toto opatření je „na míru“ ušité pro velké firmy.
Daňový mix není salám. Je třeba ho posuzovat jako celek, a samozřejmě i s ohledem na daňovou spravedlnost. Dočkáme se toho někdy?