Archaická sociální matrice a touha elit po dodržování vnějších forem jsou zdrojem imitující pseudodemokracie v řadě zemí postsovětského prostoru.
Třicet let od rozpadu SSSR a od zákazu/sebelikvidace Komunistické strany Sovětského svazu nabízejí události v Kyrgyzstánu a na Ukrajině dostatek materiálu k přemýšlení o perspektivách demokracie v postsovětském prostoru, píše politolog Maksim Artěmov pro noviny Nězavisimaja Gazeta.
Kyrgyzstán je v prostoru střední Asie považován za „oázu“ demokracie. Příčin, proč se tato země vydala jinou cestou ve srovnání s regionem, je mnoho. První prezident země Askar Akajev nedokázal konsolidovat moc, celkem 15 let balancoval mezi klany a dalšími vlivnými silami. Nakonec jeho režim prostě zkolaboval. Druhým faktorem je silně klanová, či lépe řečeno krajanská, identita. Kyrgyzstán je také země s velmi malým zdrojem surovin, takže zde nejde parazitovat na nerostné rentě.
Dědictví těchto 15 let se zemi nepodařilo překonat. Prezident Kurmanbek Bakijev se snažil zformovat křehký režim, ale v momentě, kdy se ocitl na vrcholu, padnul. Po roce 2010 získal Kyrgyzstán novou ústavu jako důsledek „melounové“ revoluce. Podle této ústavy byl prezident volen jen na jedno období, pravomoci parlamentu a vlády byly rozšířeny. Ovšem tato ústava nepřežila ani deset let existence.
Letošní politická krize kolem volebních narušení při parlamentních volbách vedla k novému přeformátování celého politického systému země. Pracuje se již na novém znění ústavy. Celá před deseti lety postavená konstrukce se zhroutila v jednom okamžiku. Sadyr Žaparov, který byl ještě ráno ve vězení, se večer stal premiérem Kyrgyzstánu, píše politolog o překotnosti politické změny v Kyrgyzstánu.
Proč ale třicet let „demokracie“ přivedlo zemi k natolik neutěšenému výsledku? Proč pokrokový model ústavy nefungoval? Artěmov před odpovědí na tyto otázky čtenáře zavádí pár tisíc kilometrů na západ, na Ukrajinu, kde 2. října proběhly komunální volby.
Co spojuje Ukrajinu a Kyrgyzstán? Podle politologa je to imitování demokratických struktur při celkově nedemokratickém způsobu vládnutí. Na zcela archaickou matrici každodenního života se pokládá zahraniční fasáda pseudodemokracie. V Kyrgyzstánu dnes, stejně jako v minulosti, definují politický život rodové a krajanské klany, politický boj je bojem mezi nimi. Politické strany v Kyrgyzstánu, které soutěží ve volbách, vznikají jako vyjádření staré klanové politiky.
Podobná situace je na Ukrajině, míní Artěmov. Stejně jako dřív, i nyní drží moc v rukou jedné nebo druhé oligarchické skupiny, v centru nebo místně. Strany na jedno použití jsou potom vyjádřením zdejší oligarchické politiky. Po majdanu v roce 2014 se k moci nedostali aktivisté, ale znovu oligarcha Petro Porošenko a další oligarchové (Kolomojskij, Nemirskij, Taruta a další). Moc se i nadále koncentruje u zkorumpované elity, která pak k moci vyzvedla loutku v podobě Volodymyra Zelenského v roli Porošenka číslo 2. Až se Zelenskij v úřadu zdiskredituje, přijde podle politologa Porošenko číslo tři atd.
Sociální matrice se po staletí nemění. Politická korektnost nutí k tomu, že se demokracie stala povinnou bez ohledu na to, zda se hodí nebo nehodí do dané společnosti. Mluvit o tom dnes znamená obvinění z rasismu. Lidé jsou prý stejní a není možné říct, že se někomu demokracie nehodí. Tak ovšem vzniká podle politologa pseudodemokracie. Nejvýraznějším příkladem je Afghánistán. Ve zcela středověké zemi se hraje hra o „demokratických volbách“.
Ruský politolog míní, že podobné pseudodemokratické volby se odehrávají v dalších zemích postsovětského prostoru: v Moldavsku, na Ukrajině, v Kyrgyzstánu, Gruzii, Arménii (Kazachstán, Bělorusko a Rusku nezmiňuje-pozn.red.). V těchto zemích neexistují institucionální předpoklady pro reálný systém mnoha politických stran, nebo jim chybí povědomí občanských zájmů či společenské morálky. Přitom zde ale existuje touha západních partnerů i vládnoucích elit a ovládaných nižších tříd po dodržování zdvořilosti, vnějších forem a slušnosti.
Zkušenosti z Latinské Ameriky ukazují na to, že pseudodemokracie může existovat staletí. Důležitou otázkou podle Artěmova ale je , jak ten který politický systém ovlivňuje blahobyt obyvatelstva. Je pseudodemokracie efektivnější například při zvyšování průměrné délky života? Vede k lepšímu přístupu ke vzdělání, ke zdravotní péči nebo k sociálnímu zabezpečení? A konečně, přispívá pseudodemokracie ve srovnání s imitačními demokraciemi (Rusko, Kazachstán) nebo otevřeně autoritářskými systémy k rychlejšímu hospodářskému růstu?
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.