Mediální odborník Petr Žantovský analyzuje hlavní charakteristiky tzv. nových nebo nemainstreamových médiích na internetu ve vztahu k hlavnímu proudu.
Nezbytnou součástí svobodného, a tedy pokrok umožňujícího světa jsou i svobodná, ale vrchovatě odpovědná média. Což je totéž, jako bychom řekli: média nezávislá na vládnoucích mocenských elitách. Média, která přinášejí informace a nabízejí úhly pohledu, tak, aby si informované publikum samo mohlo vybrat svůj postoj, stanovisko, směr postupu. Nikoli agitačně – propagandistické tlampače, které slouží výlučně k organizování neinformovaných, a proto povolných mas ve směru odpovídajícímu zájmům mocenských elit. Dá se říci, že po většinu času, dělícího nás od roku 1989, probíhal neustálý boj o sebedefinici médií v kontextu ne-li plně demokratického, pak alespoň v zásadě pluralitního společenského uspořádání. A smutně lze konstatovat, že většinou média tento boj se sebou samými, se svou neukojitelnou ambicí překračovat svůj úkol, tedy informovat, a nahrazovat jej snahou konstruovat, vést, určovat, vládnout, prohrávala. Ne nadarmo se tomuto jevu říká médiokracie. To, že ještě nenastala, je spíše dáno neschopností a nedostatečnou vnitřní i kolektivní integritou médií samých než nějakou přehnaně úspěšnou sebeobrannou schopností společnosti se této tendenci bránit. Když k tomu přidáme častou a intenzivní kolaboraci dobrovolně nesvobodných médií s vybranými segmenty mocenských elit, od nichž si tato média slibují posílení svého podílu na rozhodování o věcech veřejných, máme plasticky znázorněnou topografii dnešního politického a mediálního mainstreamu v České republice. Čili onen „svět 2017“.
Paradigma monologu
Položíme-li tedy otázku, jak tento „svět 2017“ změnit, je třeba začít definicí onoho „nemainstreamu“, tedy proudů jdoucích mimo mainstream, hlavní proud. A to jak v politice, tak v médiích. V těch ale je pokus o podobné přemýšlení snazší, neboť proces „de-mainstreamizace“ v nich už začal. Onen výše popsaný mainstreamový systém stojí na paradigmatu monologu. Moc vede monolog směrem k ovládaným, užívajíc k tomu podle potřeby média, rovněž monologická, neumožňující (z důvodu technologických omezení) či znemožňující (z příčin politických) zpětnou vazbu, tedy dialog. Nebo, jak už bylo řečeno, dokonce vícehlasou rozpravu, výměnu názorů, tedy nezbytnou podmínku svobody.
Dnešní mainstreamová média – tedy hlavně printy a televize, v menší míře rádia, z nich zejména to veřejnoprávní – ještě stále zbytněle setrvávají v paradigmatu monologu. Je to zajisté dáno určitým stereotypem a setrvačnou představou o vlastní výjimečnosti a vyvolenosti, která nepřipouští pochybnost a nepociťuje potřebu stále svůj postoj obhajovat relevantními a uvěřitelnými argumenty. A říkám-li média, mám na mysli dnes už mnohem víc samotné novináře působící v nich, než vlastníky či provozovatele. Soukromý vlastník zpravidla respektuje především ekonomická rizika svých rozhodnutí, a proto se při nich snaží řídit zdravým rozumem. Pokud ne, obvykle zkrachuje. Veřejnoprávní média nezkrachují, dokud bude v platnosti zastaralá a dnes už v podstatě velice zpátečnická legislativa, podle níž byla v roce 1991 zřízena. Ale to, že existují ze zákona, jim nedává větší důvěryhodnost, a tím pádem ani větší vliv.
„Nemainstream“ – média mimo hlavní proud
Proti mediálnímu mainstreamu tu ale před našimi zraky vyrůstá, a to rychlostí skoro až exponenciální, sféra médií „nemainstreamových“. Ony uvozovky kolem slova „nemainstream“ kladu nejen proto, že jde o termín dosud neužívaný, navíc vnitřně velice různorodý (spadají do něj velké zpravodajské webové portály i individuální blogy jednotlivců velice rozmanitých názorových orientací) a navíc vlastně přestává být pravdivý. Když vezmeme v úvahu ryze číselné vyjádření, pak lze porovnat např. prodejnost celostátních deníků a sledovanost hlavních zpravodajských portálů, a zjistíme, že se v některých případech v podstatě rovnají (př. deník MFDnes a portál Parlamentní listy.cz mají víceméně stejně početné publikum – denně kolem 300 tisíc čtenářů). Pak je tedy opravdu těžké rozhodnout, kde je onen mainstream (hlavní proud) a „nemainstream“ (deltu připomínající řečiště vedlejších proudů).
Pokud se držíme nevzhledného, ale snad pro tuto příležitost snesitelně zjednodušujícího pojmu „nemainstreamový“, je to hlavně proto, že pojem „mainstream“ má v mediálním světě už trochu ustálený obsah – jde o média tradiční, komunikující jednosměrně – od producenta komunikátu k jeho příjemci, kterýž nemá k dispozici žádnou možnost, jak na komunikát reagovat přímou vazbou zpět na jeho producenta. Reakce konzumenta je tedy nepřímá, pobočná, směřující jinam, nejde o vzájemnou interakci, nýbrž soubor různých, ve společném diskursu probíhajících monologů.
Co je tedy typické a společné pro média „nemainstreamová“? Přece ona zpětná vazba. Nejen jako možnost, šance, privilej, ale jako princip. Internetová média, neboť o nich mluvíme především, (ačkoli jsou i výjimky ve světě tradičních médií, které lze řadit k ne-mainstreamu, alternativě a nezávislé sféře – v současnosti u nás např. Literární noviny) stojí a padají s vytvářením společenství. Takové médium kolem sebe soustřeďuje množinu lidí, kteří nejen konzumují komunikáty produkované tímto médiem, a konzumují je cíleně, protože konvenují jejich názorovým prioritám a poptávce po určitém typu podávání informací. Ale nejen to: Stávají se zároveň sami autory: reagují na přečtené, a zdaleka nejen v glosách pod článkem, ale vlastním autorským vyjádřením, novým mediálním materiálem, článkem, videem a podobně. Tak dochází jednak k paradigmatické proměně mediální komunikace z jednosměrné (monologické) na obou- či vícesměrnou (dialogickou či polyfonní), ale zároveň ke stejně dramatické proměně obsahu pojmu novinář a novinařina. Novinářem už nemusí být jen redakcí placený profesionál, nýbrž jakýkoli publikující jedinec, jehož produkce si najde další publikum (to platí jistě i ve sféře bulvární či zábavné mediální komunikace, ale my zůstaneme samozřejmě na půdě tzv. seriózní zpravodajské a publicistické žurnalistiky.)
Kdo je kdo na webu
Ptejme se nyní, kdo všechno se nám v této interaktivní webové mediální komunikaci realizuje a jaké jsou zobecnitelné trendy tohoto fenoménu. Předně je to tedy, jakožto prazáklad internetu jako takového (zatím), neregulovaná demokratičnost a všeobecná dostupnost internetu jako zdroje informací i jako prostoru pro sebevyjádření. To je technologické i paradigmatické unikum, jehož všechny možné klady i zápory, výhody i handicapy teprve za pochodu zkoumáme. Zatím se zdá, že kladů je víc, přinejmenším proto, že web je skutečně otevřen až absolutně demokraticky a svobodně, a užívat ho znamená zároveň být si vědom své odpovědnosti. Je to tedy taková zkušební laboratoř funkčnosti současné demokracie.
Ve webových obsazích najdeme několik typických aktérů. Předně rozmanité mudrlanty, vyznačující se zpravidla potřebou pár slovy v diskusi pod články kompenzovat nějakou svou frustraci. Tím bych se v této úvaze zabývat nechtěl, neboť takové příspěvky nesplňují ani elementární nároky kladené na žurnalistiku. Mnohem zajímavější jsou různí solitéři – bloggeři, provozovatelé one-man-show portálů, kteří jsou velmi často vzdělaní a kultivovaní pozorovatelé světa kolem nás, ale v tradičním (jednosměrném, monopolně fungujícím) mediálním systému by se neměli šanci uplatnit. Pak jsou to aktivisté, bojující za nějakou svoji věc (a není podstatné, zda jde o boj proti iluminátům, nebo proti raketovým základnám na našem území). I oni rozšiřují prostor svobody informací na webu už tím, že nějaké produkují, distribuují a dávají všanc případné polemice a kritice. Dále jsou to jakási překladiště posbíraných zpráv z různých zdrojů, obvykle zahraničních, která nenesou stopu redakčního úsilí, je to vskutku jen pytel, do něhož se zdánlivě vejde všechno. Pravda, obvykle má ten „pytel“ nějaké politické předurčení, takže jeho obsah odpovídá zájmům a záměrům toho, kdo jej pustil do života. Jakousi nadstavbu podobným jevům tvoří programové weby s určitou politickou ambicí nebo aspoň prosazovaným názorem. A nesejde na tom, zda je to názor tradičně (tedy nikoli módně liberálně) levicový, nebo třeba konzervativně katolický. Důležité je, že jeho nositelé a šiřitelé myslí svou věc vážně a považují ji za způsob, jak se vyjádřit a případně jak pomoci k tomu, čemu třeba neříkají vždycky pokrok, ale v naší definiční dimenzi to tomu pojmu odpovídá.
Nejvlivnější jsou samozřejmě média širokospektrální, otevírající svou platformu nezávislým názorům zleva, zprava, shora i zdola. Taková jsou jakousi analogií toho, co vždy představovaly tématicky „celoplošné“ deníky. Ovšem s tím rozdílem, že ono webové médium, pokud si chce získat a udržet punc důvěryhodnosti, musí opravdu programově poskytovat prostor různým názorovým fasetám, protože jedině tak má čtenář možnost utvářet si svůj názor z konfrontace pestrých a často protichůdných stanovisek načerpaných z média.
Žádné mluvící hlavy
Co je všem uvedeným kategoriím společné, je zcela nové upořádání na poli autorů, jejich ideových východisek a vzájemných vztahů. A s tím se pojí nový způsob hodnotového dělení společnosti, tedy aspoň její politicky myslící části. Co se týče první otázky, nóvum, které přináší alternativní či nemainstreamová média, spočívá v tom, že hvězdami jejich stránek nejsou novináři z profese, univerzální mluvící hlavy či píšící ruce známé z médií tradičních, nýbrž specialisté. Jednou z neomylně slepých cest dnešní tradiční žurnalistiky je domnělá, avšak nedosažitelná oborová univerzálnost. Tentýž redaktor se vám v průběhu jediného večera má jakž takž obeznámeně vyjádřit k moderní opeře, jaderné fyzice, biatlonu a poklesu HDP. To je zcela nemožné, vede to k degradaci odborných obsahů, banalizaci mediovaných sdělení a výslednému výsměchu takovému „všeználkovi“ ze strany aspoň trochu zainteresovaného publika.
Novum webových médií je v tom, že se v nich k určitému tématu vyjadřuje zpravidla (pokud jde o média usilující o serióznost a kredibilitu) odborník na tu oblast. K ohrožení Evropy zvenčí se vyjádří bezpečnostní specialista, armádní či zpravodajský znalec, zpravidla vybavený mnoholetou profesní zkušeností z angažmá v příslušných složkách. K fiskální politice se vyjádří (často akademicky působící) ekonom. K určitému konkrétnímu zahraničněpolitickému problému se vyjádří odborník, trávící v dané oblasti mnoho času a obeznámený s podstatou, nikoli jen propagandistickou slupkou daného problému. Proto v takových médiích – na rozdíl od většiny médií mainstreamových – promenují faktičtí odborníci, specializovaní v určitém konkrétním směru, a tím pádem disponující značnou sumou vědomostí, které obvykle znemožňují vynášet triviálně černobílé soudy, jakými se to hemží v produktech novinářů „univerzálních“, jak je známe z prostředí mediálního mainstreamu. A v tom je možná jeden z klíčů problému: obeznámenost, znalost, vědomost zpravidla produkují pochybnost, což je ovšem luxus, který si „univerzálové“ z mainstreamu nemohou nebo nechtějí (či obojí) dovolit.
Změna hodnotových polarit
A druhý zobecnitelný fenomén nového mediálního paradigmatu, jak už bylo řečeno, s tím prvým, právě traktovaným, úzce a integrálně souvisí. Když sledujete nějaký konkrétní problém, politické téma, jak se promítá v nemainstreamových médiích (nebo třeba i na veřejných akcích, více či méně odborných konferencích atd.), zjišťujete, že přestává být nejdůležitější, z jaké konkrétní ideologické perspektivy se ten který odborník na věc dívá. Neznamená to, že přestává zcela platit základní dichotomie mezi kolektivistickou (socialistickou) a libertariánskou (v tomto smyslu konzervativní) myšlenkovou školou. Mění se však jakási pomyslná bojová linie.
Už – v těch nejpodstatnějších věcech sebezáchovy naší civilizace, a o nic menšího dnes vlastně nejde – není hlavním měřítkem vztah k výrobním prostředkům, řečeno s Marxem. To klíčové se odehrává ve vztahu k demokracii a jejím pravidlům a procedurám. Dnes se až tolik neptáme, čím naplnit demokratický systém. Ptáme se, jak, či zda vůbec, jej udržet při životě. Zda respektujeme základní tezi „nesouhlasím s tebou, ale udělám vše pro to, abys svůj názor mohl šířit a diskutovat o něm“. Tedy zda přijímáme fakt, že voliči a obecně veřejnost je skupina pestrá, nehomogenní, diferencovaná podle sociálních, vzdělanostních a mnoha jiných kategorií. Nicméně to nehraje žádnou roli v tom, že v jistých situacích jsou si všichni účastníci té množiny rovni. Například před volební urnou.
Nejstrašnější větou poslední doby je věta „To není můj prezident“. Vyslovují ji ti, kdo chtějí dát najevo nesouhlas či odpor vůči svobodně a demokraticky zvolené hlavě státu, ať je to kdokoli a kdekoli, Zeman, nebo Trump, chceme-li setrvat v našich časových a geopolitických souvislostech. Ano, jistě, zvolený prezident nemusí představovat moji volbu, mohu mít výhrady, kritizovat jej, ideově či politicky proti němu vystupovat, ale dokud jsem příslušníkem tohoto (např. státního) společenství, je to (navzdory všemu) můj prezident. Věta „To není můj prezident“ má vyjádřit, že jsem obdařen nějakou vyšší pravomocí a schopností posoudit, kdo je nejlepší prezident, jak se nejlépe mají občané zachovat, jak řídit jejich životy atd. Což všechno jsou typické atributy opaku demokracie, a tím je v dnešní době forma řízení společnosti nejlépe charakterizovatelná jako „elitokracie“. My rozhodujeme, kdo všechno spadá a nespadá do množiny elit, My rozhodujeme, jakými všemi pravomocemi je tato elita vybavena. My rozhodujeme, koho do elity nově připustíme, či naopak odtud vykážeme (a z jakých příčin) atd. My, tzn. vládnoucí (resp. k vládnutí předurčená) elita, víme nejlépe, jak má svět vypadat, a proto jsme oprávněni, ba povinni mu vládnout a jej ovládat. Pokud to někomu připadá jako docela věrná definice totalitního režimu jakékoli barvy, je na správné adrese.
Důsledek ve webových médiích je zřetelný na první pohled. V jednom společném názoru, byť namnoze rozmanitě zdůvodněném, se setkávají přívrženci často až protichůdných světonázorových hledisek prostě proto, že výsledný sdílený postoj v principech odpovídá sdílenému stanovisku vůči dilematu mezi demokracií a elitokracií.
Pokud tedy hledáme zásadní posun v mediální komunikaci dneška oproti včerejšku, je právě v těchto třech principech:
– Občan je aktivnější ve vyhledávání informací potřebných pro jeho svobodné rozhodování.
– Nová (nemainstreamová) média otevírají prostor k expertnímu vyjádření napříč ideologickými různicemi a zástupci různých světonázorů nacházejí společné postoje ke konkrétním tématům, která jsou zásadní pro smysl a perspektivu demokracie jako sytému společenského uspořádání.
– Vede se zde intenzivní boj o zachování demokratických principů a procedur oproti silné množině zastánců elitokracie. Jde tedy o podstatu zachování světa, jak jej známe, ne o partikulární a drobné cíle jednotlivých zájmových skupin.
Půdorysem všech těchto aktivit je internet. Zatím ještě svobodné médium, umožňující a produkující společenskou diskusi. Chceme-li mluvit o „pokroku“ je toto conditio sine qua non.