Také dnešní neděle patří pravidelnému průvodci jazzem od Jana Schneidera. Tentokrát na vás čeká lahůdka s bluesovou flétnou nebo čínský underground.
Dnes si dovolím začít jednou průzračně krásnou lahůdkou – „The Flute in the Blues“. Doufám, že i vám přijde k chuti kompozice a flétna Nathana Davise, fundamentální kontrabas Jimmy Woodeho a temperamentní, umně štětkami hrané bicí Billyho Brookse.
Jazzem bývá nazývána leckdy hudba velmi plytká, laciná a zbytečná. Skutečný jazz je však hudbou zcela prodchnutou emocemi a je hluboce spirituální, jak to dosvědčuje svou skladbou „Blues For Brother George Jackson“ tenorsaxofonista Archie Shepp. Kromě něj mají sóla trumpetista Roy Burrows a altsaxofonista Marion Brown. Mohutně znějící rytmiku tvoří basista Roland Wilson, bubeník Beaver Harris a další tři hráči na perkuse.
And Now for Something Competely Different – dovolte malou, montypythonovsky uvedenou vsuvku, protože zkusím velejemně vytříbenému vkusu abonentů jazzového okénka nabídnout něco poměrně brutálního. Já to totiž dělám tak, že když píšu štiplavé glosy k bezpečnosti a zpravodajským službám, pouštím si u toho mnoho muziky. A čekám, kdy mě sama ta muzika osloví a vytrhne od psaní. Když se tak stane, dříve či později to zkusím nabídnout skrzevá jazzové okénko. A jelikož krev není voda, a člověk by měl být z jednoho kusu, občas ve mně rezonuje i moje undergroundové mládí. A v mých kamarádech též. To se zřejmě stalo i Mikuláši Chadimovi, který mě upozornil na něco nečitelného, ale poslouchatelného, co nazval „čínským undergroundem“. Tak jsem si to pustil – a v jednom okamžiku mi opravdu vypadla klávesnice z ruky. To když zněla píseň, která se zřejmě nazývá „Chvění“ a je za alba „The Birth of Tragedy“ čínské skupiny „Woody Pushes Melons“. Jasněže jsou ty úplně nejlepší písně podobny dětským popěvkům, to mám vyzkoušeno už dávno. A tito borci (zde je jejich živé vystoupení) by byli ozdobou každého undergroundového festivalu před takovými 40 lety. Je to i zajímavý příspěvek ke kolizi „porozumění hudbou“ s nenávistí mnohých némtudumků k tzv. multikulti (jakoby chtěli návrat „monokulti“, třeba ve formě píšťal a bubnů, jako by toho už nebylo dost). Pro mě je ale ten hudbou sdílený pocit „chvění!“, přes tu rozdílnost doby a místa, doslova úžas budící!