Nejbohatší lidé planety dál bohatnou a propast mezi bohatými a chudými se prohlubuje, což je recept na destabilizaci demokracie.
Není v pořádku, že deset nejbohatších lidí na planetě zbohatlo od začátku pandemie o 400 miliard liber (téměř 550 miliard USD, pozn. red.), píše komentátor Simon Jenkins pro Guardian.
Tento údaj se vynořil v den zahájení letošního virtuálního Světového ekonomického fóra v Davosu ve zprávě organizace Oxfam. Vzhledem k tomu, že vlády během pandemie již utratily neuvěřitelných 12 bilionů dolarů, lze si jen těžko představit, že by nějakých 550 miliard něco zásadně změnilo. Přesto by podle zprávy tato částka mohla zaplatit očkování každému dospělému člověku na Zemi a obnovit příjmy těch nejchudších na planetě. Se zprávou se jen těžko polemizuje, když konstatuje, že současná hospodářská politika umožnila superbohaté elitě obohatit se na nejhorší recesi od Velké hospodářské krize, zatímco miliardy lidí se snaží ji alespoň přežít.
Političtí ekonomové levicového i pravicového přesvědčení se shodují, že velké rozdíly mezi bohatými a chudými zeměmi i mezi bohatými a chudými lidmi destabilizují demokracii. Současný svět je stále méně rovnoprávný a důvodů je celá řada – inovace v technologiích například.
Vágní vyjádření Oxfamu, že je nutné „vytvořit rovnější společnosti“, nás ale těžko někam posunou, míní Jenkins. Davos se může tvářit, jak chce, ale svět prostě nemá jednu vládu a jeden daňový systém. Emotivní rétorika není základem pro reformu. Vlády dnes vrší masivní dluhy – takže i pokud se najdou (a ony se najdou) nějaké mechanismy k odepsání dluhů z uplynulého výjimečného roku, potřeba mít lepší zdroje národních příjmů přetrvává a poroste. Odpovědí jsou daně.
Jenkins upozorňuje, že dnešní nejúspěšnější odvětví, která jsou z velké části zdrojem bohatství deseti nejbohatších, nepodléhají skoro žádným daním. Důvodem je, že se jedná o globální podniky, zatímco daně jsou národní. Daňové systémy jsou většinou dost konzervativní, málo zdaňují bohaté, hlavně jejich majetek, zato přílišně zatěžují střední a nízké příjmové skupiny, daňové úřady navíc umožňují neplacení daní a praní špinavých peněz (o daňových rájích, které jsou za zásadní ekonomický problém považovány od 60. let minulého století, nemluvě – pozn. red.).
Globální trhy společností Apple, Facebook a Google jsou ponechány samy sobě a žádná země, snad kromě Číny, neměla odvahu se jim postavit. Tato situace se může změnit až v momentě, kdy Evropa a USA spojí své síly, což by mělo být prioritou Joe Bidena a jeho vlády.
Vlády by se mezitím měly podle autora zaměřit na problém daňových rájů a úniků. Ve světových daňových rájích se dnes „schovávají“ stovky miliard dolarů ročně.
Jenkins míní, že existují jen tři možná řešení, jak ze superbohatých dostat vyšší daňové příspěvky: krčit rameny, zostudit je, nebo zdanit. Krčení rameny je snadné a vládne britské politice od 80. let 20. století, kdy skončila 80% daňová přirážka. I když Andrew Carnegie řekl, že ten, kdo zemře bohatý, zemře zostuzen, většina bohatých do tohoto rizika jde. A ano, je pravda, že Mark Zuckerberg dal část majetku na charitu, ale šéf Amazonu Jeff Bezos přepsal miliardy na manželku. Opravdu však chceme, aby byl blahobyt světa ponechán na rozmarech bohaté oligarchie?, ptá se Jenkins.
Oxfam tvrdí, že když mohla Argentina uvalit jednorázovou osobní daň na 12 tisíc svých nejbohatších občanů, mohou tak učinit i jiné a bohatší země.
Tato pandemie nepopiratelně zhoršuje propast mezi velmi bohatými a chudými, ale ta propast není nevyhnutelná, a náprava je úkolem pro demokracii (pokud se tak rozhodne). Když v těžkých časech jedni groteskně bohatnou na úkor ostatních, je něco špatně. Odpovědí je daňová přirážka.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.