Publikujeme další báseň Jindřišky Vitvarové O jízdě předjařím.
O jízdě předjařím
Studený vánek předjarní,
když proniká do morku kostí,
mrakům dá tvary bizarní,
provětrá hlavu od těžkostí.
Máme teď období složité,
nevíme vůbec, co nastane,
leccos se zdá býti rozbité,
skoro bych řekla i po…né.
Dokud však schopna jsem života,
chci s dravou jarní vodou plynout,
nepoznat, co je to nicota
a všechny zbytné věci minout.
Každičký paprsek sluneční
budu si cestou vychutnávat
a starý topol, co k nebi ční,
bude mi ze svých výšin mávat.
Bude to jízda jak na pouti,
mnozí z ní studem zčervenají,
prošmejdím veškerá zákoutí,
jenž Země lidem zatím tají!
Až pak mě anděl můj poslední
k věčnému spánku pryč odnese,
vím přesně, o čem si budu snít.
O slunci v řece a o lese.