Historik Jiří Malínský načrtává historický portrét kontroverzní osobnosti generála A. Vlasova.
Do nacistického zajetí
Jisté je, že 7. března 1942 byl jmenován zástupcem velitele severního Volchovského frontu a tím hozen do předem ztracených bojových situací a polopřipravených ofenzív. Nejednalo se tu o nic menšího než o prorvání německého obklíčení Leningradu. Špatně připravená, materiálově nedostatečně vybavená ofenzíva sice zpočátku německé linie prorazila, ale nebyla s to se opřít o srovnatelné pokroky ostatních jednotek Leningradského frontu. Vlasov měl být poslem naděje. V těžkých podmínkách byly jeho dílčí úspěchy předem podvázány. Z defenzívy, která následovala, se postupně dostal do obklíčení. Souhlas s nutným ústupem získal od Stalina pozdě. Volchovský kotel se stal hrobem Vlasovovy velitelské prestiže. 19. června 1942 se vojska II. úderné armády zhroutila a německý kotel se uzavřel. Před nepopulárním rozhodnutím – doznáním porážky – se armáda změnila v chaotickou mozaiku dílčích vojenských skupin. 12. července 1942 generál upadl do zajetí. Myšlenky na chaotické stalinské velení, nespořádané poměry při zoufalém úniku, to všechno provázelo komunistu Vlasova do zajateckého tábora nacistického wehrmachtu.
Pokud kdy ke Stalinovi cítil příchylnost, měnila se v stupňovaný odstup a posléze osobní nenávist. Při výsleších to dával německé straně náležitě najevo. Byl převezen na západ; 17. července 1942 dorazil do východopruského Lötzenu (dnes polské město Giżycko na jižní hranici kaliningradské exklávy). Bylo sídlem zvláštního zajateckého tábora sídlícího ve staré pevnosti, jehož zřízení prosadil radikální odpůrce hitlerovské východní politiky náčelník 2. oddělení generálního štábu pozemního vojska podplukovník Claus von Stauffenberg (1907–1944).
Kontakty mezi prominentními racionálněji uvažujícími rudogvardějskými a nacistickými činiteli svého druhu prolamovaly bariéry. Armádní komisař Žilenkov, registrovaný jako generál, mj. při výslechu uvedl: „Víte, Stalin si těmi čistkami v důstojnickém sboru nadělal tolik nepřátel, že kdybyste se hned od začátku nesnažili mermomocí zřídit německé panství v Rusku, ale nový ruský stát bez Stalina, získali byste v první chvíli většinu generálů a polovinu komisařů.“ Když se Vlasov se svou impozantní postavou (byl dvoumetrovým čahounem) rusky představil, narazil na ruštiny znalého pobaltského Němce. Čím více ho vyslýchal, tím mu bylo zřejmější, že narazili na dlouho hledanou „velkou rybu“. Postavu srovnatelnou se Stalinem. A navíc nadaného strhujícího řečníka. Nepolitik-voják Vlasov se tázal: „Proti Stalinovi? Souhlasím. Ale s jakým cílem? Dovolí nám tyto osobnosti postavit proti Stalinovi armádu? To by nesměla být žádná žoldnéřská armáda. Musela by podléhat národní ruské vládě. Jenom vznešená idea by mohla vojáky ospravedlnit, že pozvedají zbraň proti své vládě.“ V rozpacích byl nejen Vlasov.
Vlasovovská faktická zásada boje za čisté ideály se špinavýma rukama byla obtížně vnímatelná hned od svých počátků. Tíha nacistických válečných zločinů byla zdrcující nejen v tomto výběrovém prostředí. Kompromitující a předem ztracené bylo už nacistické propagandistické úsilí, v němž měl Vlasov opakovaně potvrzovat své antistalinské smýšlení. Rozešel se jím s většinou obyvatel Sovětského svazu a už od počátku svého zajetí si uzavřel cestu rovněž ke Spojeným národům. Předpoklad nacistického vítězství nevyhovoval a byl nepředstavitelný nejen pro Stalina. Cítil to tak zbytek Evropy a severoamerické lidstvo. Ale také kuomintangská i komunistická Čína okupovaná Japonskem.
Pro vedoucí zločince nacistického režimu, jakými byli Adolf Hitler nebo Heinrich Himmler či Joseph Goebbels, bylo i nepřímé vyjádření přání po vytvoření více či méně na nacistech nezávislé ruské protistalinské vlády ne nepředstavitelné, ale zásadně nepřijatelné.
Silokřivky vlasovovských snah se navzájem popíraly, a to nejen vůči Moskvě. Smíšené zkušenosti byly z působení 72 dobrovolnických ruských praporů u německých jednotek ve Francii (leden 1944) i Itálii: byly stížnosti, že se s nimi zachází jako s lidmi druhé kategorie. Naopak ve Varšavě, kde byl nasazen zesílený pluk ruských zajatců od 5. do 25. srpna 1944 při potlačování městského povstání, upozornil na sebe takovou mírou sadismu, že to pohoršilo i válečné zločince ze Zbraní SS. A tak Vlasov přežíval na pokraji zájmu nacistického režimu a zcela mimo prostředí té části ruských (ale i ostatních sovětských) válečných zajatců, kteří vstoupili jako členové organizačně podřízených ruských jednotek nejen do wehrmachtu, ale i do německé armády (mj. ji řečených Waffen SS). Byla to pestrá směs různorodě působících jedinců i jednotek, která se zcela propadla do kolaborace a vlastizrady, jak je chápala realita i proklamované cíle antifašistických Spojených národů.
Vývoj na frontách druhé světové války byl dalším deziluzívním faktem. Nacistické propagandistické působení na vojáky Rudé armády postrádalo významnější vliv mimo jiné v důsledku německého řádění a zločinů na frontách i civilním sovětském obyvatelstvu na okupovaných územích.
Vlasovovy stále pochybnější vyhlídky na uplatnění našly svůj hmatatelnější výraz až na konci druhé světové války; pro hitlerovský režim v jeho chorobných představách nabývaly rázu blouznivé naděje na zvrat. Vlasovovým mužem se také stal pozdější zakladatel poválečné Spolkové zpravodajské služby (BND) generál Reinhard Gehlen (1902–1979). Díky tomu Vlasovovo útočiště ve vile v Berlíně-Dahlemu zůstalo zachováno spolu s agendou pozitivnějšího pojetí nacistické východní berlínské politiky. Začaly vznikat kozácké jednotky. A s nimi i protinacistický étos, který byl v přímém rozporu s „naukou“ o Slovanech jako zvláště nebezpečných podlidech. Byli to ti druzí nacisté, kteří žili ve virtuální realitě relativně humánnější a alespoň zčásti soudnější praxe hitlerovského režimu. A s nimi i schopnější lidé z Vlasovova zajateckého okolí.
Vlasovovské hnutí
Vlasov směřoval přes národnostní rozmíšky uvnitř kolaborantské části sovětské zajatecké komunity od vedoucí úlohy v Ruském osvobozeneckém hnutí (1941–1951) k předsednictví Výboru pro osvobození národů Ruska (1944–1945) a velení Ruské osvobozenecké armády (ROA, 1945). Setkal se posléze s těmi, kteří o něm nechtěli dlouho slyšet: Heinrichem Himmlerem a Josephem Goebbelsem (bylo to po atentátu na Adolfa Hitlera). Shodou okolností se dotkl i našeho území: 14. listopadu 1944 byl v pražském Černínském paláci založen Výbor (Komitét) pro osvobození národů Ruska (hostitelem byl říšský ministr nacistický válečný zločinec obergruppenführer SS Karl Herrmann Frank) a poměrně dlouhý čas v lánské oboře sídlila vojska Buňačenkovy divize. To se dálo paralelně s ustavováním dvou ukrajinských divizí, jejichž velitelem byl s Banderovým souhlasem (byl propuštěn z koncentračního tábora) generál Pavel Šandruk; 12. ledna 1945 se ustavil ve Výmaru (Weimaru) Ukrajinský národní výbor (komitét).
Autor knihy Osudový omyl generála Vlasova: literárně dokumentární koláž historik Karel Richter (1930–2021) rozporný psychologický základ Vlasovovy protistalinské vzpoury podal přesvědčivě: „Kdyby býval generál Vlasov neupadl do německého zajetí, zůstal by možná sovětským generálem, který poslušně a ze všech sil plní příkazy a předstírá bezvýhradnou oddanost Stalinovi, o níž by dokonce přesvědčoval sám sebe, která by ovšem byla v podstatě oddaností vlastní generálské kariéře.“ (s. 211) Velké sny spěly nevyhnutelně ke slepičím poskokům ve všednodenní válečné rovině dvou divizí. Vystrojovaných navíc v posledních týdnech války za sílících příznaků slábnutí a hynutí nacistického režimu. Obsah programového manifestu Výboru pro osvobození národů Ruska s nacismem zacházel jako s vynuceným zlem: požadoval mj. odstranění Stalinova režimu a obnovu práv národů Ruska získaných revolucí z r. 1917; ukončení války a ustavení režimu národní státnosti bez bolševismu a vykořisťování; rovnost všech národů Ruska s právem na národní rozvoj a sebeurčení včetně práva na odtržení a vlastní státní samostatnost; mezinárodní spolupráci všech se všemi (kolektivní bezpečnost); upevnění rodiny a manželství; právo na svobodnou práci a odstranění kolchozů; nedotknutelnost soukromého majetku získaného prací; odstranění nuceného přesídlování a osvobození politických vězňů z gulagu; státní péči o válečné invalidy a jejich rodiny. Výbor měl své centrum v Berlíně-Dabendorfu jihovýchodně od Postupimi a pobočku v Praze.
První Buňačenkova divize ROA se během března–dubna 1945 z bojů viselsko-oderské operace přesunula přes Chotěbuz (Cottbus) a obec Kamenz do severočeského Nového Boru (Haidy). Odtud měla podle Schörnerových představ směřovat k Brnu (27. dubna 1944); Buňačenko svých 17 000 mužů však odmítl vést na jatka. Další epizodou vlasovovského hnutí bylo generálovo jednání s Banderou (disponoval 50 000 muži-ozbrojenci-banderovci). Banderův požadavek – uznat samostatnost Ukrajiny – však Vlasov odmítl. Byl to také konec jejich jednání.
Sídlem vlasovovského hnutí byly v té době na několik dní Karlovy Vary. Jejich plány v té době dostaly další vnější úder nepředpojatého zdravého rozumu. Zpravodajský prvorepublikový československý generál, ruský legionář Vojtěch Vladimír Klecanda (1888–1947) prostředkujícímu německému důstojníkovi odpověděl: „Naši lidé budou Rudou armádu vítat. Spolu s ní přijede i vláda a prezident Beneš. Ani já jako voják a velitel pozemní armády se nemohu postavit proti proudu. Pro generála Vlasova tady nevidím žádnou šanci. A na Západ také nespoléhejte. Tak, jako nechali ve štychu nás, nezastanou se ani Vlasova, věřte tomu.“ (s. 274). Také generál posléze zřejmě doufal v chiméru náhlého carevnina skonu (smrt carevny Alžběty Petrovny 5. ledna 1762, která zachránila před pádem pruského krále Fridricha Velikého) a náhlý rozkol uvnitř velmocenské části Spojených národů.
Na konci války
To předurčilo osud Buňačenkovy divize v Praze.(Její objevení bylo ovšem doprovázeno Vlasovovým odstupem od Buňačenkova záměru). Pro Českou národní radu to byla krajně obtížná situace. Pokud by tyto pražským obyvatelstvem vítané Rusy odmítla, zbavila by se významné vojenské síly ve chvíli nejkritičtějšího ohrožení Pražského povstání – aniž podle dostupných zdrojů měla tušení o probíhající pražské operaci Rudé armády. Neutrální postoj, který vůči těmto vlasovcům a jejich iluzím zaujala, byl pro tu chvíli, kdy povstalcům šlo o vše, věcně pragmatický. Vlasovci svému osudu neušli; autorita stalinské Moskvy (Stalin byl současníky uznán za osvoboditele, události z třicátých a počátku čtyřicátých let byly dočasně zapomenuty) byla i na Západě nezpochybnitelná (pražské a české květnové děje byly orámovány daty jednání jaltské a postupimské konference). Ryze válečnými kontexty bylo motivováno i rozhodnutí velitele vojsk západních spojenců generála (a pozdějšího amerického prezidenta) Dwighta Ikea Eisenhowera (1890–1969). Byl to on, kdo po jednáních s armádním generálem ruské stavky (vrchního velení) Alexejem Innokentěvičem Antonovem (1896–1962) zastavil postup Pattonovy armády na Prahu a dále do levobřežní části Čech vymezené břehem Vltavy. Ke krajní opatrnosti českým povstalcům při kontaktech s vlasovci radil z Londýna i ministr exilové vlády a pozdější člen poúnorové exilové Rady svobodného Československa Hubert Ripka (1895–1958).
Během květnových dnů se jádro vlasovovských armád postupně dostalo – často i americkým prostřednictvím – do rukou jednotek Rudé armády. Rozklad nacistické moci byl i rozkladem vlasovovského hnutí. Ve dnech 10.–12. května 1945 bylo ve Lnářích jasno: špičky ROA budou zajaty Rudou armádou. O svém osudu si nemohli ti věcnější dělat iluze. Nejen v sovětských očích to byl osud velezrádců. 15. května 1945 byl generál Vlasov v jedné z cel neblaze proslulé moskevské Lubjanky. A s ním i další, kteří se dostali do soukolí výslechů Směrše a NKVD. Vlasovova životní cesta končila v červenci 1946. Proces s vlasovci ovšem nebyl procesem, ale justiční fraškou. Bez ohledu na to, že důkazní břemeno bylo v tomto případě doloženo víc než bohatě. 1. srpna 1946 se uzavřel na popravišti i generálův život.
Nečernobílý život
Nečernobílé líčení života generála Andreje Andrejeviče Vlasova i osudů jím vedeného a ztělesňovaného hnutí neústí ani do kritických, ani oslavných tónů. Vlasov ztělesnil svým životem alternativní osud jednoho z mnoha stalinských generálů. Pomineme-li předválečné oběti stalinské čistky důstojnického sboru Rudé armády, nelišil se jeho život svými potencialitami příliš od maršála Koněva, jemuž rovněž hrozil trest smrti, nebo od srovnatelného osudu maršála Rokossovského. Porovnáme-li Vlasova se Stěpanem Andrijovyčem Banderou (srovnatelným s chorvatským ustašovcem válečným zločincem Ante Pavelićem), cítíme však mezi oběma protagonisty určitý, v některých ohledech i dosti podstatný rozdíl. Naopak je tu i nechtěný sjednocující prvek: v pracovních táborech gulagu i věznicích NKVD, MVD i KGB strádali a umírali nejen členové vlasovovského hnutí, ale také ti nacisty zajatí rudoarmějci, kteří vstup do ROA odmítli a podle svých osudů, sil a možností se účastnili protifašistického hnutí v zemích západní, střední i jihovýchodní Evropy.
Tajit tato fakta dlouhá desetiletí před československou veřejností bylo zpozdilostí předlistopadového režimu. Srovnatelným exscesem je však i jejich dnešní nekritická adorace. Historická paměť, svědectví pramenů i do nenávratna odcházejících pamětníků, zachycuje v maximální možné míře plnost života. Skutečnost, jakou byla; i to, co by v ní mohlo zůstat živé a snad i inspirující. Byť ne vždy pouze v dobrém nebo alespoň přijatelně pochopitelném smyslu.
Ilustrační foto: Narodowe Archiwum Cyfrowe, Public domain, via Wikimedia Commons