Ladislav Zelinka se v neveselé žertovné pohádce zamyslel nad fenoménem válečné mašinérie.
Myslím, že to byl Patrick Ryan, kdo si ve své knize „Jak jsem vyhrál válku“ povšiml, že válečné strany na ni bývají nejlépe nachystány až drahnou řádku let po jejím skončení. Ten postřeh je důležitý a netýká se jen Britů a jejich připravenosti na první světovou válku v předvečer té druhé. Ale na just začneme zeširoka.
Jen málokterá válka končívá totální likvidací protivníka. Kupř. když Řím porazil Kartágo, tak se to stalo – dokonce i na posypání ruin města solí došlo. U nás jsme si to (v menším) užili po Bílé Hoře, Němci po druhé světové válce; naposledy utrpěli takové totální vítězství Američané v Iráku. Vítěz po té oktrojuje poválečné uspořádání a poražení (zbudou-li jací) nemohou říct ani popel.
Ale v naprosté většině případů končívají války nějakou smlouvou. Podle výsledků někdy více, někdy méně vyváženou, ale těm poraženým se vždy alespoň něco nechá, aby měli kde začít. Takhle například z druhé války vyvázlo jinak zcela poražené Japonsko. Důvodem pro takové ukončení nebývá nějaký přehnaný humanismus na straně vítězů, jako spíše pragmatické uvědomění si, že teprve „post bellum“ začnou problémy ještě větší. Jedna věc je totiž vyhrát válku; druhá je dosáhnout cílů, kvůli nimž se vlastně bojovalo.
Ano, jistě, to je ta von Clausewitzova myšlenka o válce, jako o pokračování politiky. A v seznamu politických cílů jen zřídka najdeme touhu po naprosté anihilaci protistrany, spíše jen chceme dosáhnout, aby hrála podle našich not. Jednak se to lépe propagandisticky prodává, jednak je to nesrovnatelně levnější a pohodlnější, než si poraženou stranu uvázat na krk a pečovat o ni podle ženevských konvencí. O tom by kupř. mohli vyprávět Američané právě v souvislosti s tím zmiňovaným Irákem.
Jenže – jak to souvisí s postřehem P. Ryana, kterým jsme začali? Hned tam budeme. Války totiž neprobíhají jenom na bojišti. Tam se nám jen vyjevují v té nejdrsnější (hard) formě v podobě střetávání vojsk a jejich zbraní. Ale většina jejich ustrojení zůstává skryta pod povrchem či za kulisami. Tam se kupř. schovává válečná motivace (politický cíl války) a její zdroje – konkrétní skupiny lidí, z jejichž potřeb a přání tyto motivy/cíle vyvěrají (a místo nichž jsou navenek vyvěšována líbivá hesla a vhodně zvolené nastrčené figury).
Vedle toho tu (za těmi kulisami) najdeme i téměř neviditelnou (soft) složku onoho bojového soustrojí, zahrnující informační, propagandisticko–ideologické působení, skryté operace v zázemí atd. Složku, působící jak směrem k nepříteli, tak i ve vlastních řadách (vytváření „pátých kolon“ u nepřítele, potlačování „vnitřního nepřítele“ u sebe atd.). Vzhledem k tomu, že bývá (na rozdíl od „železných“ armád) měkká a neuchopitelná, přelévá se její působiště rychle jako vítr a stejně jako on (ten vítr) na sebe bere i nejrůznější formy a podoby. Někdy vystupuje krvavě a krutě, jindy téměř bez povšimnutí. A právě v důsledku těchto svých vlastností mnohdy začíná žít vlastním životem, pouští se i za jinými cíli, než kvůli kterým byla stvořena a vypuštěna jako džin z láhve. A právě o tom bude řeč.
Pro první příklad si zajdeme do dob španělské „reconquisty“. Ze školy si tak nějak vzpomeneme, že po „konečném řešení“ maurské otázky (po dobytí Granady r. 1491) slavná Katolická Veličenstva vyhnala ze země poražené musulmany; šprti budou vědět, že spolu s nimi (s těmi Maury) to odnesli i Židé a odborníci doplní, že třetí vyhnaní byli „Gitanos“ neboli Cikáni. Ale tohle samo o sobě není tak důležité. Uvádím to tady za jiným účelem.
Ona ta reconquista totiž vůbec nebyla příběhem o jedné bitvě nebo o jedné válce. Táhla se bratru pěkných pár staletí. Její počátky se spojují buď s bitvou u Covadongy (r. 722) nebo u Poitiers (r. 732), kdy se podařilo zastavit muslimskou expanzi a začít „znovudobývat“ ztracená území zpět. Po dobu necelých osmi set let! Skoro osm set let ohně a meče – kam se na to hrabe nějaká třicetiletá válka.
Ale už na počátku se přišlo na to, že poválečné uspořádání bude možná také pěkný oříšek. Přiznejme si (i když se to občas nerado slyší), že ti musulmanští uchvatitelé byli zároveň představiteli (a nositeli) řádově rozvinutějšího světa, než zaostalí Vizigóti, kterým ten Pyrenejský/Iberský poloostrov sebrali. Šlo o kvalitativní rozdíl v úrovni vědy (astronomie, matematiky, medicíny), umění, architektury, řemesel, ale hlavně – a to bylo to klíčové – ve schopnosti udělat z krajiny, doposud primitivně využívané hlavně k pastevectví, úrodnou zemědělskou půdu prostřednictvím systémů zavlažování. Ať už to někdo chce nebo nechce slyšet, zvýšili „úživnost“ získaného území tak, že skokově přirostlá lidská populace nebyla schopna v té zemi přežít bez udržení nového způsobu zemědělství.
Takže, ačkoli se na frontách bojovalo zuřivě a nelítostně všemi prostředky, v dobytém týlu prostě musela být ponechána relativně početná populace Maurů, kteří tuto „životní úroveň“ udržovali. Jejich tolerování bylo prvních pár set let natolik veliké, že si mohli ponechat i svou víru – to byli tzv. „mudejárové/mudejaros“. Pro ty, kteří podlehli postupně stále sílícímu tlaku a nechali se pokřtít (ale ponechali si svou kulturu a zvyky) se užívalo označení „moriskové/moriscos“.
Pozn: Třetí formu představovala úplná asimilace, kdy původní „Mauři“ splynuli s vizigótskou populací. Protože v majoritní společnosti de facto „zmizeli“, zachovala se stopa po jejich původu občas jen ve jménech, resp. příjmeních (Pagán/Pagáno – pohan).
Jenže – jak již bylo řečeno na počátku – válečná mechanika se za realitou opožďuje a svého vrcholu dosáhne, až když je realita dávno někde jinde. V tomto duchu teprve až v roce 1483 pověřila královna Isabela Kastilská svého zpovědníka jménem Tomás de Torquemada, aby si vzal na starost Svatou Inkvizici. Reconquista již byla téměř u konce, takže z vojensko-válečného hlediska to přišlo až s křížkem po funuse – snad to tedy původně bylo myšleno tak, že na „znovudobytých“ územích bude zapotřebí jen trochu ideologicky uklidit. Málokdo v té době asi tušil, jaký strašný válečný stroj se odvazuje ze řetězu.
Za normálních podmínek, kdy už je válka vyhrána a vítězi nehrozí žádné akutní nebezpečí, přicházívá většinou na řadu vlídnost a velkorysost k poraženým. Tady to ale vzalo úplně jiný vítr – stroj začal úřadovat! Už v roce 1492 došlo k oné známé nábožensko-etnické čistce, v rámci níž musely zemi opustit tisíce a desetitisíce Maurů, Židů a Gitanos (opakuji – z vojenského hlediska již zcela zbytečně). Mudejárové tím zanikli jako třída; Moriskové jakž takž přežívali, ale jejich útlak sílil natolik, že za cca sto let (r. 1609-10) vypuklo jejich povstání, bylo krutě a krvavě potlačeno Filipem III. a ti, co přežili, byli rádi, že směli uprchnout do ciziny. Vědělo se, jakou cenu z hlediska intelektuálních ztrát a propadu životní úrovně bude nutno za to zaplatit (toho se španělští vládci obávali po celou dobu reconquisty), ale tentokrát to vadit přestalo (resp. stroji to bylo jedno).
Ale to jsme trochu předeběhli – pojďme zpátky do XVI. století. Ideologicko-represivní stroj si po odsunu Maurů a spol. začal hledat další potravu; vnější nepřítel by poražen a zahnán; domácí zásoby kacířů a heretiků začaly brzy docházet. Za krále Filipa II. se velkolepě nachystal na to, jak prožene mlýnkem na maso všechny odpadlíky od víry v nedaleké Anglii, která měla být co nejdříve dobyta. Část loďstva tzv. neporazitelné španělské Armady vezla stovky fanatických mnichů, mučitelů a mučicích nástrojů k vyčištění toho anglikánského chlíva. To, že k tomu nedošlo a slovutná Armada šla r. 1588 ke dnu, se rovnalo téměř zázraku.
Ale stroj běžel dál. Po domácí likvidaci Morisků (r. 1610) mu spadla do klína (po Bílé Hoře r. 1620) šance vyčistit od jakýchsi utrakvistů vzdálenou východní državu (Čechy), kde byla následně nastolena doba Jiráskova „Temna“ a pak to pokračovalo po Evropě dál a dál. Řádění stroje trvalo prakticky až do doby, kdy se vlivem napoleonských válek zhroutilo staleté středověké uspořádání Evropy, a nastoupily jiné síly. Zájemcům o tuto tématiku doporučuji shlédnout film „Goyovy přízraky“ (natočený podle scénáře M. Formana).
Aby nedošlo k nepochopení – to není příběh o tom, kterak myšlenky fyzického člověka (v tomto případě T. Torquemady) žijí a působí dál i po jeho smrti. To je popis mechaniky válečného stroje, jehož pohonem byly (v tomto konkrétním případě) mocenské ambice španělských vládců, později jmenovitě Habsburků (a některých papežů), nositelem Svatá Inkvizice, ale hlavním vykonavatelem byly mocenské složky (státní aparát, armády, policejní sbory), jejichž prostřednictvím stroj požíral své oběti. A jeho krmivem se – poté, co se utrhl ze řetězu – mohlo stát cokoli, resp. kdokoli. Jak v globálním či kontinentálním měřítku, tak i v malém, lokálním (viz Vávrův film „Kladivo na čarodějnice“).
A teprve po tomto exkurzu se můžeme podívat do modernější doby, kdy vznik podobného válečného mechanismu můžeme vystopovat v USA během druhé světové války. Vojenskými soupeři tehdy byly Japonsko a Německo, takže prvoplánová továrna na nenávist byla zaměřena na ně. Ale protože to byla jenom „povrchová úprava/kapotáž“ válečného stroje, jeho vnitřní mechanismy se začaly zaměřovat i jinak. Pohonem byly (a jsou) především zájmy vojensko-průmyslového komplexu (vzájemně prorostlých korporací zbrojních a finančních), nositelem pak (někdy nevědomky a někdy i proti své vůli) vlády jednotlivých zemí (zejména USA, ale – podle situace – i dalších členů NATO), navenek se projevující zejména činností jejich státních aparátů (včetně tajných služeb), vojenských struktur a dále jimi podporované ideologicko-kulturní „nadstavby“. Proto se hned po skončení války (ve skutečnosti už před tím) stal úhlavním nepřítelem tzv. „komunismus“, pod který však podle potřeby bylo zahrnuto cokoli „neamerického“. Pozn: viz HUAC – McCarthyho výbor pro neamerickou činnost.
Tento válečný stroj se stal asi nejdůležitější zbraní na bojištích následující „studené“ války (cca od páté do deváté dekády XX. století), kdy klasické zbraně nanejvýše odstrašovaly, ale nebývaly v reálu moc nasazovány (Korea a Vietnam jsou tak spíše výjimkami). Jenže jeho zdokonalování a využívání neskončilo spolu se studenou válkou, ale naopak se (v době, kdy už by jej vlastně nemělo být třeba) rozeběhlo do nebývalé šíře. Podle zákonitosti, objevené tím – na začátku zmiňovaným – Patrickem Ryanem.
Po rozklížení Sovětského Svazu (které snad ani nebylo hlavním plánem) následovala destrukce bývalé Jugoslávie, včetně vytvoření podivné enklávy „Kosovo“ (Hashim Thaçi je stále – byť velmi laxně – trestně stíhán za kde co, včetně obchodu s lidskými orgány). Další akce jen tak namátkou – Irák, Libye, Sýrie, v Afghánistánu se to moc nepovedlo. Za to s Ukrajinou, to byl naproti tomu opravdový majstrštyk. Zblbnout Rusy natolik, aby sami začali válku a pak ji málem prohráli! Je vidět, že uvnitř „stroje“ existují i takové realizační týmy, které prostě umějí – klobouk dolů.
Jenže smyslem tohoto povídání není jen pouhý popis. Na jeho konci nás čeká otázka, co bude dál? Ty slovanské bratrovraždy na Donu jednou skončí. Patrně nikoli absolutní porážkou jedné ze stran, spíše nějakou plichtou. Tedy – na konci bude smlouva. Někdo si polepší, někdo pohorší, tak už to v reálném životě chodí (jenom v počítačových hrách nafasujete další životy a můžete dál do protivníka mydlit až do úplného umdlení či umydlení). Ale co bude potom? Ta mašina pořád jede, a pokud poběží naprázdno, zadře se a vybuchne. To bych nám nepřál, takový výbuch by lidstvo také nemuselo přežít. Nejhorší je na tom, že vypnout patrně nejde. Nevím, jestli k ní původně byl nějaký ovládací čudlík, ale teď už ho asi nemá nikdo.
Tady bych měl asi trochu zvolnit a podrobněji to vysvětlit – to s tím vypnutím. Ono je hlavně potřeba zbavit se představy, že ten stroj má dnes nějakou uchopitelnou podobu. Že někde sídlí nějaká instituce, kterou lze zrušit, vzít jí rozpočet, propustit zaměstnance a pak že bude šlus. Chyba lávky! Nebude!
Někdy v počátcích bychom se něčeho podobného dopátrat mohli. Kupř. ještě na těch lodích v rámci španělské Armady byli naloženi fyzičtí mučitelé a vyslýchači spolu s nákladem skřipců, palečnic, španělských bot a já nevím, čeho všeho ještě. Ale stroj (jak se ukázalo) je naprogramován jako „samoučící se“ (self-learning) entita. Takže když mu Angličané (spolu s bouří a dalšími námořními katastrofami) celý ten krvelačný výsadek zlikvidovali, přešel na taktiku, kterou v biologické oblasti používají viry. O tři čtvrtě století později do utrakvistických Čech žádné karavany „polepšovacích“ zařízení netáhli. Stačilo tam dopravit replikační kód a stroj se podle něj vytvořil na místě z lokálních zdrojů (ano, připouštím, nějaký zkušený soudruh z centrály tam asi občas zajel na metodickou dohlídku, ale to bylo tak všechno).
Takhle ty stroje (asi je jich povícero) fungovaly a fungují – vzpomeňme na Československo v r. 1948. Na 14 milionů obyvatel stačilo několik poradců z Moskvy, nasazených okolo K. Gottwalda, a zbytek stroje se sovětskou značkou se vytvořil podle replikačních kódů „co by dup“. A jeho vypnutí? Podle mne se jenom trochu stáhnul po roce 1989. Snad. Stejné je to i s tou mašinkou americkou. Ani kdyby rozpustili celou CIA, asi by to nestačilo. Prostě, jak říkám, jen tak vypnout se to patrně nedá.
Pokud se nemýlím, Stanislav Lem v nějakém ze svých sci-fi příběhů napsal, že pokud je netvor nezničitelný, pak neexistuje, nebo jsou dva. A to je ten příběh, o kterém píšu. Stroj nelze vypnou tím, že se zruší něco, co se (někdy někde) vytvořilo podle replikačního kódu. Zrušíte to – a ono se to v reálném čase zreplikuje kousek vedle. Systémy tohoto typu se vypínají jen tak, že se přestanou vytvářet a emitovat viry/replikační kódy. A protože síly, které kód stroje přivedly na svět, stále existují a samy od sebe nepřestanou, může je k tomu přimět jen takový otřes, který „vypnul“ onu mašinku na konci XVIII. století Španělům.
Takže zpátky na zem. Stroj pořád jede a nejde zastavit. Válka na Ukrajině jednou skončí. Co přijde na řadu potom? Čína? Že by se tam do sebe mohly zakousnout mašiny „made in P.R.C“ a „made in USA“? Nebo nejdřív bude lepší rozložit BRICS? Nebo nějaký stroj začne požírat své tvůrce? To, že se do toho současný americký prezident možná nechce nechat až tak zatáhnout, to stroj nezajímá. Trochu mne mrazí z představy, že jediný způsob, jak tu mašinu (nebo ty mašiny?) odstavit, je otřást od podlahy světovým uspořádáním. Je to trochu Sofiina volba, i když v ní vlastně nevolíme – nechat vypuknout světovou válku proto, že neumíme vypnout nějakou mašinu anebo prodělat světovou revoluci, abychom tu mašinu dokázali vypnout?
A pak se divte, že nám stoupá potřeba psychofarmak, když starší generace (která si to ještě tak trochu uvědomuje) je buď na flašce, nebo na práškách. Možná mají pravdu Buddhisté, kteří v takovýchto chvílích provedou „úkrok stranou“ a na neřešitelnou, zcela zásadní filosofickou otázku zareagují poznámkou o tom, že si koupili novou košili. Nebo následovníci M. Luthera, kteří den před koncem světa zasadí strom. Možná se dá udělat i něco dětinsky směšného, jako napsat na transparent nějaké heslo na podporu odzbrojení a míru a vyrazit s ním do ulic.
Namouduši nevím – jó, kdyby tak šlo vytvořit mašinu na mír, která by běžela sama od sebe a jen tak by ji nešlo vytáhnout ze zásuvky (nebo jinak vypnout), to by bylo terno. Nešel by na to vypsat nějaký grant?