Nedělní jazzový seriál Jana Schneidera nechybí ani dnes. A nabízí jako vždy tři hudební kompozice Am I crazy?, Gypsy Jam a Schiarazula Marazula.
V partičce pozoruhodných muzikantů okolo charismatického pianisty Jonatana Avišaje se vyskytl též trumpeťák (aniž by měl co společného s Trumpem) Jean-Paul Estiévenart, který se pěkně poeticky ptá „Am I crazy?“ za skvělého doprovodu kontrabasisty Sama Gerstmanse a velmi „šťavnatého“ bubeníka Antoina Pierreho. Složité otázky nejlépe řeší malé děti. I zde je tomu tak a kdo vydrží poslouchat ještě chvilinku poté, co muzikanti skončí, dostane krásnou odpověď.
Mnoho jazzových kytaristů si myslí, že jazz spočívá v tom zahrát všechno, co se naučili, a co nejrychleji. Nahrazují tím nedostatek kreativity, protože ta jejich sóla jsou v podstatě exhibicí „o ničem“. Jsou však i jiní, o čemž svědčí například skladba Gypsy Jam Gabora Szabo, který příkladně šetřil s notami, a bylo to kouzlo přímo taoistické, neboť čím víc jimi šetřil, tím víc měl nápadů. Krásný dynamický kontrabas k tomu hraje Richard Davis, jemné bubny Grady Tate, sólo na flétnu dá Sadao Watanabe, a doprovod dobarvují kytaristé Barry Galbraith a Sam Brown, na marimbu Gary McFarland a na perkuse Francisco Pozo.
Giorgio Mainerio (1530-1582) byl církevní skladatel a okultista, což nejde moc dohromady a taky kvůli tomu měl trable. Nicméně to byl dozajista duch kreativní, jak slyšno z jeho kompozice zvané Schiarazula Marazula, když jsem konečně nalezl interpretaci této skladby, která není ke znudění rádoby umělecká, ale je podána živě, cosi jako barokní jazz. Totéž si asi řekl hudební fajnšmekr režisér Carlos Saura, když hledal hudbu ke svému filmu „Elizo, můj živote“, který asi nejen mě, ale i mnoha jiným kromě Maineria otevřel cestu též k hudbě Erika Satieho a Jeana-Phillipa Rameaua, jejichž podivuhodnou kombinací Saura dosáhl efektu přímo mystického.