V EU jsou sladěné právní předpisy, co se týče pracovních podmínek a pracovního práva. Pokud však jde o platy v jednotlivých státech, stále existují značné rozdíly.
Které země odměňují zaměstnance nejvíce? Platové rozdíly mezi zeměmi jsou dány řadou faktorů, jako jsou zákony, poptávka, inflace a další. Podle portálu Statista se v roce 2022 průměrná roční mzda pohybovala od 73 642 eur na Islandu až po 24 067 eur v Řecku. Nejvíce platícími zeměmi v roce 2022 byly Island (73 642 eur), Lucembursko (72 529 eur), Švýcarsko (67 605 eur), Belgie (63 758 eur) a Dánsko (59 405 eur), zatímco nejméně platícími byly Řecko (24 067 eur), Slovensko (24 337 eur), Maďarsko (26 376 eur), Portugalsko (29 540 eur) a Česká republika (30 967 eur).
Podle Eurostatu činily průměrné hodinové náklady práce v EU 30,5 EUR. Průměrná roční mzda svobodných zaměstnanců bez dětí činila 26 136 EUR. Pracující páry se dvěma dětmi si přišly v průměru na 55 573 eur ročně. Rozdíl v odměňování žen a mužů činil v roce 2021 12,7 %, přičemž největší rozdíl byl zaznamenán v Estonsku a nejmenší v Lucembursku.
Jaké jsou některé příčiny rozdílů mezi státy? Vysoké mzdy na Islandu jsou dány tím, že velká část soukromého sektoru v zemi sází na kolektivní smlouvy. K určitému nárůstu došlo také díky přidání benefitů Covid-19 a také díky tomu, že se hodinové mzdy vrátily zpět po oslabení během pandemie. Island je také jednou z nejdražších zemí na světě s trvale vysokou inflací, což také přispívá k tomu, že zaměstnanci požadují vyšší platy. V Lucembursku je hlavní příčinou atraktivních mezd finanční a bankovní sektor, přičemž většina bank zaměstnává vysoce vzdělané, zkušené a žádané pracovníky.
Švýcarský trh práce má s lucemburským mnoho společného, protože obě země jsou hnány především bankovním a finančním sektorem. Švýcarsko má však také ve srovnání se zbytkem Evropy mnohem nižší daně, které se v průměru pohybují kolem 20-35 %. Na valorizaci mezd zaměstnanců bílých i modrých límečků v soukromém sektoru také hodně spoléhá Belgie.
Poněkud unikátní model trhu práce, který se opírá o rovnováhu mezi flexibilitou a jistotou, má Dánsko. Země nemá stanovenou minimální mzdu a nechává zaměstnance a zaměstnavatele, aby se sami dohodli na výši mzdy. Na druhou stranu řecká ekonomika a trh práce se celkově stále ještě snaží zotavit z dluhové krize, což vede k tomu, že průměrné platy a minimální mzdy jsou mnohem nižší než ve zbytku Evropy. S nízkou produktivitou práce se potýká Slovensko a rovněž Portugalsko, kde je také problémem rostoucí tendence najímat krátkodobé sezónní pracovníky, aby posílilo odvětví cestovního ruchu v zemi. V Maďarsku k nižším mzdám v poslední době možná přispěla i technická recese. Na druhou stranu Česká republika se potýkala spíše s kulturním problémem, kdy se většina zaměstnanců zdráhala vyjednávat o vyšších mzdách. V důsledku toho jsou i odbory a odborové organizace slabší, než by měly být, a nejsou schopny příliš přispět k prosazení agendy zaměstnanců.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.