Politolog Zdeněk Zbořil komentuje poslední vývoj nebezpečné situace kolem Severní Koreji a jejího vojenského programu.

Politických a válečných příběhů z Korejského poloostrova známe, alespoň od roku 1953 kdy skončila tzv. Korejská válka, tolik, že se v nich ztrácejí nejen ti, kteří si z jejich pozorování udělali předmět svého celoživotního zájmu.  Když si dovolíme je alespoň systematicky  seřadit, neměli bychom se vyhýbat jejich chronologické posloupnosti na úkor tak v posledních letech a zejména u nás oblíbených strukturálních analýz, obvykle srozumitelných jen jejich autorům. Myslíme si, že je ale možné studovat interpretace poměrů v obou Korejích z hlediska funkce těchto příběhů a jejich politicko-ekonomických, vojenských a ideologických zdrojů. Dovolujeme si proto podat zde pokus o typologii těchto podivuhodně vyprávěných událostí, která by nám měla umožnit orientovat se v jejich někdy často tajně a proto záhadně prezentovaných interpretacích.

Sjednocení je politikum

Nelze začít jinak, než úvahou nad událostmi na Korejském poloostrově po roce 1946, kdy po dlouholeté brutální japonské okupaci a relativně klidných letech druhé světové války se nenaplnily touhy Korejců po svobodě. Díky obsazení země na jihu armádou Spojených států a na severu Sovětského svazu vznikly podél demarkační čáry, kterou byla 38. rovnoběžka  postupně dva státy, které hledaly ochranu u dočasně přítomných armád obou velmocí.  Volbami v roce 1948 v severní a jižní části poloostrova bylo potvrzeno toto „imperialistické rozdělení“ a dodnes se v obou zemích nebojí tento politicko ideologický pojem používat. Rozdíly v politických systémech obou zemích nám dovolují v té jednodušší formě nazývat Sever komunistickou totalitou, Jih řízenou demokracií. Je to přehledné, jednoduché, ale neodpovídající skutečnosti.

Můj oblíbený autor Sung Chul Yang ve své objemné analýze politických systémů (vyšla už v roce 1994 a navazují na ni další autoři) je opatrnější. Ví o autoritativních rysech obou systémů a upozorňuje na jejich společnou tradici. Domnívá se, že pro severokorejský politicko-ekonomický systém je typická mobilizace dosahující až úrovně militarizace. Za zdroje povahy jihokorejského systému považuje motivaci, byť čas od času „řízenou“, nebo, chceme-li, diktovanou  osvícenou autoritou stojící na vrcholu mocenské pyramidy. Také on si myslí, že Korea má být sjednocená. Nicméně uvědomuje si, že bez mezinárodně politického konsensu, nebo alespoň dohody velmocí, to není možné. Přesto by obě země měly o sjednocení usilovat, ale činit tak postupnými kroky, aby o tomto vývoji nakonec nerozhodovaly ozbrojené síly a jejich velení.

Dnes, po dvaceti letech vývoje snah a neúspěchů v naplňování tohoto cíle, je obtížné bez podrobných sociologických analýz zjistit, co si dnes Korejci na Severu i Jihu o tomto problému myslí. Ale to často nebrání politickým komentátorům a analytikům, někdy i diplomatům a politikům, odvozovat z nedostatečných dat své závěry. Jedno však lze konstatovat s jistotou. Korejci jsou přesvědčeni, že rozdělení ostrova by nemělo existovat, i přes všechna úskalí dlouhodobého paralelního vývoje. Ale domnívají se, že velcí hráči světové geopolitiky si ho nepřejí, nebo se toho obávají.

Severokorejský problém a agenda OSN

Dalším také trochu opomíjeným příběhem je agenda OSN, která je od roku 1950 a  1953 účastníkem  války mezi oběma zeměmi a garantem zachovávání příměří. To, že se o těchto aktivitách dovídáme jen opožděně a ve formátu prohlášení a ultimát Rady bezpečnosti nebo Valného shromáždění, závisí na vůli velmocí a na jejich ochotě dovolit OSN poměry na poloostrově ovlivňovat. Dokonce ani poslední událost, kterou na půdě RB OSN všichni její členové tak temperamentně komentovali a kritizovali, vypuštění pravděpodobně první mezikontinentální balistické rakety, probíhalo tak, že svou sílu velmoci neukazovaly Severu nebo Jihu, ale samy sobě. Pokud můžeme důvěřovat zpravodajským agenturám, americká velvyslankyně Nikki Haileyová řekla v RB, že „Spojené státy jsou připraveny na boj s KLDR“. Pokud slovo „boj“ použila místo „válka“, neznamená to, že jí její partneři nerozuměli. Ruský delegát Safronkov ve své bezprostřední reakci mluvil o „nemožnosti vojenských opatření“.

Zajímavé bylo i vyjádření velvyslanců Francie a Velké Británie na půdě RB OSN, které odpovídalo tradiční diplomatické koketérii evropských velmocí. Pokud jim jde o podobné „otevření KLDR“ jako když v 19.století otevíraly Čínu, byť i tehdy s nimi nakonec začaly spolupracovat Spojené státy, pak se budou muset rozhodnout, zda tak učiní z vůle svých národů a pod královskou vlajkou Velké Británie a trikolórou Francie, anebo tam vtrhnou ve spolupráci s členskými zeměmi obranného paktu NATO. Velvyslanec François Delattre na RB OSN prohlásil, že je nezbytná  „rozhodná kolektivní odpověď a nová mohutná a operativní opatření“. Ví bůh, co tím myslel, ale když byla“zatáhnuta“ do Afghánistánu miniaturní česká armáda, proč by nemohli čeští vojáci, třeba pod německým velením, „táhnout“ i do Koreje. Alespoň by bylo vidět, že pro ČR není NATO a EU Supermarket nebo Makro. Vojáci by viděli kus světa a možná by mohli cestovat a „přesouvat se“ i po transsibiřské magistrále jako jejich nedávno oslavovaní legionářští předchůdci. Hranice Ruské federace s KLDR jsou sice krátké, ale dojít by se tudy na poloostrov dalo.

Pro nás v EU jsou zajímavější i tzv. nové sankce respektive blokáda  obchodních partnerů KLDR. Kdo to je a co se tím myslí zatím ještě přesně nevíme, ale pokud Spojené státy mají na mysli Ruskou federaci nebo, a to asi zejména, ČLR, mohlo by dojít na celý svět. V ČR ještě před několika lety šila české boty v Sezemicích u Pardubic severokorejská děvčata  až do doby, než je odhalil bdělý zpravodaj východočeské redakce ČT. Když to šlo v jedné členské zemi EU, proč by to nemohlo jít i v jiné? A když to byly boty, proč by to nemohly být uniformy někde v Rumunsku, třeba pro izraelskou armádu?

Buďme ale spravedliví, tak velký objem práce nebo zboží, natož kapitálu, to zase není, aby musel mít State Department USA obavy. Jinak je tomu třeba v Kazachstánu s velkou menšinou etnických Korejců. A trochu podobné je to i v jiných zemích bývalé sovětské střední Asie. Co jsme až donedávna věděli o spolupráci KLDR s Malajsií, Singapurem nebo Pákistánem? A co všechno ještě nevíme o kontaktech KLDR s africkými zeměmi? O tom se na RB určitě nejednalo a America First zůstane první a jediná i na tomto bitevním poli.

Koncert velmocí?

Takže jde vlastně jen o ČLR a Ruskou federaci. Dnes, kdy píšeme tuto stať, ještě nevíme, jak dopadne právě zahajované setkání G20. Snad se tam dostane i na tu poslední severokorejskou raketu, která prý uletěla necelých tisíc kilometrů.  (RF o ní tvrdí, že byla jen středního doletu.) Angela Merkelová a nyní i Emmanuel Macron tuší, že EU dost rychle „ujíždí vlak“ i v Asii a snad se alespoň někomu z Evropy, resp. EU, do něj podaří naskočit. Ale jistě zas půjde jen o ten nový triangl USA-RF-ČLR. A že by někdo měl strach o to, jak to ve skutečnosti v té zemi bez ropy a zemního plynu, a dokonce i bez módního lithia, dopadne, jak říká neakademická česká moudrost – to ani náhodou.

Právě na výše zmíněném zasedání RB OSN se ukázalo oč jde. Ve stínu nezůstalo ani umístění amerického protiraketového štítu THAAD v Korejské republice, kvůli kterému se vypravil do Washingtonu i nový korejský prezident Lee Mjung-bak, zastánce tradičního postupného vyjednávání s KLDR. Dostalo se mu ujištění, že Spojené státy Korejskou republiku neopustí ani v době nebezpečí a ohrožení ze severu, ale i on rychle pochopil, že jde o koncert velmocí a v první řadě o japonské ostrovy. Pro Korejskou republiky ale tento koncert znamená ohrožení jejích ekonomických zájmů a investic v mnoha asijských zemích a také možností jejího exportu.

To všechno můžeme s jistou mírou intuice odhadovat. Záhadou však stále zůstávají tajnosti okolo korejského sjednocení, průběh jednání, o kterém skoro nic nevíme, a také nová ekonomická politika KLDR, která je financována ze stejně záhadných zdrojů.