Přečetli jsme: Jedno z hodnocení prvního setkání Donalda Trumpa a Vladimira Putina z pera kontroverzního novináře Pepe Escobara vidí schůzku jako otázku výhry pro obě strany.
Pepe Escobar, kontroverzní analytik a brazilský novinář, pro Asia Times komentuje první setkání amerického a ruského prezidenta.
Hned na začátku, uvádí Escobar, se objevila „pozitivní chemie“, matka všech posezení politiků. Formát velké čtyřky (Putin, Trump, Tillerson, Lavrov), plus dva překladatelé bránil únikům. To, co původně mělo zabrat 35 minut, trvalo 2 hodiny a 16 minut, a dokonce ani improvizovaný vstup první dámy Melánie – protože už státníci měli zpoždění na koncert filharmonie – příval nezastavil.
Diplomacie poráží démonizaci
Oba si potřebovali promluvit, a také „udělat titulky.“ Ty rozhodně dostali, myslí si dále Escobar. A také možné první kroky ke skutečné spolupráci: dohodu o příměří v jihozápadní Sýrii. Ale tím skutečným titulkem je, že diplomacie poráží démonizaci.
Ovšem z té toxicky rusofobní stránky, tato dystopie, která se tvářila jako summit – ta skutečná G20 – byla jen pozadí, jediné, co bylo důležité v paralelní G2, bylo potvrzení obsesivního vyprávění: Rusko zasáhlo do amerických voleb.
Dostali jsme poněkud odlišné pohledy. Tillerson přiznal „těžce řešitelné“ rozdíly, ale zdůraznil, že Trump se správně zaměřil na to, jak se dostat kupředu, zatímco netypicky popudlivý Lavrov uvedl, že Trump Putinovo odmítnutí vměšování do voleb akceptoval, a dodal, že (a to je opravdu to zásadní), Putin chce důkazy ruského vměšování.
Ale to se nestane, říká Escobar. Tsunami „ruského hackování“ a jeho přílivy a odlivy jdou pořád po stejném vzorci – obvinění nějakého pověstného „anonymního úředníky“, či „experta“ – obvykle vyvráceno. Kdyby tahle džungle akronymů v USA měla nějaké konkrétní, definitivní důkazy, tak by se to už dávno objevilo na každé první stránce.
Skutečným testem pro možný „reset“ bude americko-ruské příměří v jihozápadní Sýrii. Tillerson a Lavrov o tom hovořili týdny. A je to ruský nápad.
To by vedlo v podstatě k americko-jordánským mírovým silám nedaleko Golanských výšin, Damašek by dovolil iránským a ruským mírovým silám pobývat kolem hlavního města, Turecko by bylo „nahoře“ u Al-Babu obklopeno Rusy a Američané na severovýchodě na cestě k Rakká vedle kurdské YPG.
Jednoduše: byla by to regionální rovnováha sil, která, kdyby vydržela, by mohla pomalu vést k celkovému uspořádání Sýrie.
Jordánsko a Izrael nejsou v Sýrii stranami konfliktu, ale přesto se jich dohoda týká. Není jasné, zda americké síly budou zpět v Jordánsku. Není jasné, jak se příměří zkombinuje s vyjednávání v Astaně – což je aktuálně hlavní fórum na rozhodnutí – zahrnuje totiž Rusko, Irán, a Turecko. A není jasné, jestli Daeš natrvalo zmizí ze světa. A také není jasné, že Pentagon přestane tu a tam útočit na syrskou arabskou armádu.
Skutečný velký příběh
G20 v Hamburku ve skutečnosti začala o tři dny dříve v Moskvě, kde se odehrál summit Putin – Si Ťing Pching. Čínský prezident opakovaně velebil „strategické spojenectví“ a „rychle rostoucí, pragmatickou spolupráci“ a dokonce „zvláštní charakter čínských vazeb s Ruskem.“
Putin se znovu zavázal podpořit Novou hedvábnou stezku, resp. (OBOR) všemi prostředky, což zahrnuje i propojení s Euroasijskou ekonomickou unií. Došlo k vytvoření společného fondu pro investice ve výši 10 mld. dolarů. Gazprom a čínská CNPC podepsali klíčovou dohodu pro dodávky plynu přes Sílu Sibiře. A hovořilo se o společné vojenské spolupráci. A také dohodli společnou strategii vůči Severní Koreji – dialog a vyjednávání, spolu s pevnou opozicí vůči raketovému systému THAAD v Jižní Koreji. Čínský prezident už pro TASS uvedl, že „ruší strategickou rovnováhu v regionu.“
A to byl jejich třetí mítink jen za rok 2017. Koneckonců již při setkání Šanghajské organizace spolupráce Putin naznačil, že v Moskvě „dojde k velké události v bilaterálních vztazích.“
Takže zase jasně: Nejenže obě země prohloubily svou společnou strategii pro euroasijskou integraci, ale také zkoordinovaly společný postup vůči Trumpovi na G20. A tomu se říká strategické partnerství.
Jak restartovat reset
Vzhledem k toxicitě problémů, Putin a Lavrov jeli na G20 bez očekávání, že by mezi Ruskem a USA mohla být uzavřena větší dohoda. Věděli, že to bude jasně politické setkání, ne ekonomické. Zmírnění sankcí vůbec nebylo na stole.
A také věděli, že Trump toho ruské ekonomice moc nabídnout nemůže.
I pod sankcemi Rusko očekává oživení, s růstem kolem 3 % v roce 2017. Došlo k „neobvyklému poklesu podílu příjmů z ropy a zemního plynu na ruském HDP.“ Rusko má nejnižší úroveň importů (jako podíl k HDP) ze všech významných zemí. A to důležité: Rusko se musí soustředit na Čínu, Východ a zbytek světa.
A to se již děje, schůzka zemí BRICS konající se „na okraji“ G20 vyzvala k otevřené globální ekonomice a k mnohostrannému obchodnímu systému, který je založen na pravidlech, transparentní, ne diskriminační, otevřený a inkluzivní.
Escobar se domnívá, že Putin i Lavrov dobře věděli, že politické třenice v USA nedovolí rezignovat na uchování napětí s „konkurencí“ Ruskem a Čínou na nebezpečné úrovni. Ale také věděli, že Trump a Tillerson se skutečně pokoušejí o reset.
Sýrie je velmi komplexním případem, kdy sféra vlivu je hlavně iránská, ale tvrdá fakta na zemi a ve vzduchu jsou ruská. S dohodou o příměří se ukazuje, že Putin a Lavrov zvou prohrávající Washington, aby byl součástí řešení, které uspokojí, tak nějak všechny – včetně Izraele a Turecka.
Trump žádné podstatně ústupky v Hamburku neučinil, tedy alespoň podle toho, co jak Tillerson, tak Lavrov chtěli odkrýt. Ovšem už se ozývá štěkání, že Trump nechal Putina vyhrát. Jako obvykle je to omyl: Putin a Trump došli k situaci výhra – výhra.
Texty zveřejněné v sekci Přečetli jsme nemusejí vyjadřovat názor redakce.
Ilustrační obrázek: Oficiální stránka prezidenta RF http://www.kremlin.ru/events/president/news/55006/photos/49330