Historik Adam Votruba komentuje rozhodnutí českého Ústavního soudu a vliv postmoderny, která osvobodila politickou moc od povinnosti překládat důkazy pro svá tvrzení.
Za jeden ze základních postulátů transgenderové ideologie lze označit tezi: Každý je takovým pohlavím, jakým se cítí být. K tomu, že tato formulace obsahuje jisté zjednodušení, se dostanu později. Význam základní teze nelze pochopit, aniž bychom si uvědomili, že jde o finální stádium liberálního feminismu, pro nějž je příznačná snaha o zrušení jakéhokoliv rozdílu mezi mužem a ženou.
Původním postulátem liberálně-feministického myšlení byla představa, že mezi mužem a ženou neexistují jiné (vrozené) rozdíly než ty, které jsou dány fyzickou podobou mužů a žen. V takovém principu však zůstávala jistá nedokonalost – rozdíl nebyl smazán úplně. Proto se později objevuje téma transsexuality. Jako transsexualita byla původně označována relativně vzácná porucha, při níž se jedinec neztotožňuje se svým fyzickým pohlavím. Z lidí s touto poruchou udělala liberální ideologie „hrdiny naší doby“. Nově mají být transsexuální osoby důkazem, že člověk si své pohlaví svobodně vybírá. Zároveň jsou však i utiskovanou menšinou, kterou je třeba osvobodit od utlačovatelské společnosti. Je to dokonalé, protože rozdíl mezi mužem a ženou byl konečně vymazán se vším všudy, včetně odlišnosti fyzické. V tom spočívá neodolatelná přitažlivost transsexuality pro liberální ideology, a to je i důvod, proč si liberálové z transsexuálních osob udělali svoje rukojmí.
Touha po odsexualizování člověka je ovšem přítomna v západní kultuře dlouhodobě, jakkoliv dosud nikdy nenabyla vrchu. Objevuje se v křesťanství, v různých herezích a zejména pak v protestantské tradici. (Katolictví se v tomto ohledu projevovalo jako antropologicky citlivější.) Určitý impulz je možné vidět také v osvícenské představě, deklarované mj. Johnem Lockem, podle níž je člověk v okamžiku svého narození tabula rasa. To znamená, že všechny jeho povahové vlastnosti se vyvíjejí teprve pod vlivem prostředí. Tvrzení, že pohlaví je sociální konstrukt, je ze zpětného pohledu v naprostém souladu s touto původně osvícenskou představou.
V liberální ideologii se ovšem objevuje ještě jedna důležitá teze, která jde nad rámec dosavadního jazyka. Podle ní existuje rozdíl mezi pohlavím a genderem (rodem), což má být sociálně konstruovaná identita spojená s prožíváním pohlaví a se společenskou rolí mužů a žen. To na jednu stranu umožňuje tvrdit, že transsexualita je vlastně nesoulad mezi biologickým pohlavím a „genderem“, na druhou stranu to osamostatňuje pojem „gender“ od biologického pohlaví. To má pozoruhodný důsledek v tom, že „genderů“ může být nakonec více než pohlaví. Pokud je „gender“ konstruován sociálně a není biologickým pohlavím determinován (lze si ho svobodně volit), pak je počet podobných „identit“ v zásadě neomezený.
Oddělení pohlaví a „genderu“ přináší některé absurdní důsledky. Náš Ústavní soud prohlásil, že chirurgická změna pohlaví nemůže být podmínkou pro administrativní změnu, tj. pro uvádění pohlaví v úředních dokumentech. Aktivistickým slovníkem je chirurgická změna nyní označována jako kastrace a operuje se tím, že to je nepřípustný zásah do integrity lidského těla. Požadavek, aby se člověk nechal kvůli změně pohlaví operovat nebo sterilizovat, bylo soudem označeno za porušení lidských práv. Dodejme, že Ústavní soud takto rozhodl v souladu s dřívějším usnesením Evropského soudu pro lidská práva.
Zajímavé je, že čistě z logického hlediska uvedený soudní výrok nakonec vlastně není v souladu s genderovou ideologií, protože směšuje genderovou a pohlavní identitu. Ve skutečnosti se do občanského průkazu nepíše genderová identita, nýbrž pouze pohlaví. Takže pokud si někdo stěžuje na to, že si nemůže bez operace změnit pohlaví v občanském průkazu, tak by měl být vykázán do patřičných mezí obyčejnou větou, že gender je jeho osobní věc, která stát nezajímá. Český Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva vlastně vyhlásil toto: „Člověk si může změnit pohlaví bez změny pohlaví.“ Lidská práva dosáhla svého vrcholu, neboť k jejich prosazení je třeba zneplatnit elementární aristotelskou logiku. Ústavní soud mohl klidně vyhlásit: „Realita neexistuje.“
Ovšem směšování obou pojmů je pro nositele ideologie důležité. Aby bylo dosaženo hlavního cíle, pak gender musí v jistém smyslu být něco jako pohlaví, ale zároveň jím tak úplně nebýt.
Jakkoliv je genderová nauka považována za projev neomarxismu (do jisté míry právem, ovšem neomarxismus tu fakticky splývá s progresivním liberalismem), přesto nacházíme v původní neomarxistické tradici diametrálně odlišný postoj. Lze zmínit kritiku liberálního feminismu z pera Ericha Fromma. Ten tvrdí, že v liberálním feminismu nejde o skutečnou emancipaci žen, ale o jejich „zestejnění“ s muži. Obecně kapitalistická a tržní ideologie usiluje podle Fromma o zrušení jakékoliv lidské identity, neboť ta je vždy překážkou pro vytěžování pracovní síly. Pro tržní mentalitu je typický imperativ flexibility vyjádřený větou: „Jsem, čímkoliv mě chcete mít“. Takto je třeba chápat i „genderovou doktrínu“: Je to ideologie sloužící k upevnění kapitalistických vztahů.
Liberální feminismus je v konečném důsledku neslučitelný s představou, že ženy mají pro společnost specifický přínos. Argument, že větší počet žen v politice obohatí politiku o něco specificky ženského (ať už to má být více empatie nebo méně agresivity), se stává pod zorným úhlem nové liberální ideologie neplatným. To samozřejmě nebrání liberálům, aby tento argument rétoricky využívali. Je však již z pozorování zřejmé, že širší proud feminismu se dostal do konfliktu s genderovou naukou. Dosvědčují to útoky liberálů na některé méně pokrokové feministky. Konflikt je ovšem zakódován v samotné podstatě obou ideologií: Nelze ženy emancipovat a zároveň je zrušit.
Zdánlivě již nepatrným detailem je nepatřičné ideologické používání slov. Pokud má být pojem definovatelný, tak musí popisovat nějakou objektivní empirickou danost. Definujeme-li slova muž a žena jako projev libovůle té které osoby, pak věcný obsah těchto slov rušíme, takže příslušné výrazy nejenže přestávají mít původní smysl, ale přestávají mít smysl vůbec. Tak je to i s pojmem identita (česky totožnost). Změna totožnosti je anomálie, přičemž tzv. svobodná volba totožnosti je vlastně zrušením pojmu totožnost vůbec. Svobodná, pouhou deklarací vůle učiněná, změna totožnosti by znamenala, že člověk není totožný s tím, co ještě před okamžikem byl. Odpovídající označení pro takovou skutečnost je tedy spíše výraz „netotožnost“.
Úplně na závěr lze snad poznamenat, že progresivně liberální ideologie se odvolává na filozofii postmoderny, konkrétně na představu, že jazyk vytváří realitu. I to determinuje liberální přístup k genderové problematice, zejména onu terminologickou libovůli. Stoupenci levice, nejen té marxistické, by si však měli uvědomit, že postmoderna je s marxismem neslučitelná. Totéž platí i o demokracii. Demokratická diskuze má smysl, věříme-li že politická moc se může mýlit nebo že se může mýlit většina občanů. V postmoderně však platí, že pravda je totéž, co konsenzus, takže v politické diskuzi již nejde o to, jak ostatní přesvědčit racionálními argumenty, ale jak je donutit k souhlasu, aby se vybraná „pravda“ mohla stát pravdou. Postmoderna osvobodila politickou moc od povinnosti předkládat objektivní důkazy svých tvrzení.