Historik Jiří Malínský se v dvojdílné eseji věnuje tématu historických a současných pokusů a chyb při hledání kolektivní bezpečnosti v Evropě či na takzvaném kolektivním Západě či prostě Západě.
Novodobé dějiny Evropy
Vývoj novodobých dějin evropského lidstva je poznamenán postupným rozpadem versailleského systému v podobě, v níž se ustavil po napoleonských válkách. Tehdejší evropské velmoci – Rusko, Rakousko-Uhersko, Prusko-Německo, Itálie, Francie, Spojené království – se během této doby buď dovytvářely, nebo se vynořovaly z tříště tehdejších dnes zapomenutých drobných evropských států a postupně tak náš kontinent dotvářely do jeho současné podoby (velmocenské úrovně mimoto dosáhly Spojené státy americké a Japonské císařství, naopak upadala Čína či Španělsko). Víra osvícenců v rozplynutí vznikajících národních států v evropském univerzu brala čtvrtstoletí po čtvrtstoletí zasvé; naopak se ukázala předvídavost Palackého prognózy o rozmachu národních států v 19. a 20. století.
Jedná se o proces, který probíhá i v současnosti a to po celém světě. Současné sílící africké a latinskoamerické emancipační snahy, které postupně odstraňují neokolonialistická rezidua druhé poloviny minulého století, mají své odezvy v celém tzv. globálním Jihu (Třetím světě). Historické „různočasí“, které probíhá permanentně během dějin, je provázeno sílícími globalizačními („světovějícími“) trendy. Jsou dvě základní formy těchto procesů: válečné a mírové, postupné (vývojové) a skokové. Euroatlantická Evropa si má (musí) nač zvykat.
Od první světové války k appeseamentu
První světová válka, konflikt globálního kapitalismu, je i prvým obtížně vykladatelným vítězstvím dohodových mocností. Významnou úlohu tu hrály představy o jejím rázu a trvání. Jak před více než sto lety podotkl Masaryk „Nepřítel byl lépe připraven na válku. Dalo by se dokonce říci, že pouze on byl připraven. Dokonce ani Francie, přes léta 1870–1871, přes myšlenku na revanš, nebyla připravena. O Rusku lze říci, že bylo připraveno lépe, než se očekávalo, zatímco Británie, s výjimkou válečného námořnictva, nebyla připravena vůbec.“ Výsledkem i důsledkem setrvačností přežívajících představ o převládajícím rázu konfliktů XIX. století byl mimořádně krvavý, dlouhodobý konflikt, v němž mimo Ruska těžce krvácela (vedle řady menších států) i Francie. Odpor mladých – především mužů „rozhněvané generace“ – se vztahoval na tupě nařizované zteče, postupující ochromení přídělové ekonomiky, délku války, nepohybující se fronty, utrpení týlu, na nepružná a v ledačems vysloveně bezradná státní a vojenská vedení.
Důsledkem fatálního podcenění války – varovnou zkušenost amerického občanského konfliktu Severu proti Jihu i následného období rekonstrukce (1861–1885) vedoucí státní představitelé evropských velmocí jaksi nepostihli – byly otřesy jejich koloniálních impérií na dalších kontinentech; pro dosažení vítězství v tomto „rozladěném koncertu“ evropských velmocí byli nuceni využít nejen ekonomiku, ale i lidskou sílu USA a svých mimoevropských držav (tehdy se zrodilo etnické cítění Kanaďanů, Australanů a Novozélanďanů). Evropská kapitalistická civilizace se otřásla v základech; hospodářské otřesy zbídačily nejen chudinské, ale i střední vrstvy a otevřely prostor nejen pro šokující vítězství bolševismu v carském Rusku, ale i pro nikoliv nemožnou realizaci marxistických socialistických ideálů také v dalších evropských státech (1918–1923). Požadavkem první poloviny dvacátých let se stal sociální stát potlačující sociální nerovnost a rozšiřující seberealizační prostor nejen pro chudinské vrstvy, ale také v dobově naprosto nebývalé míře i pro ženy. Staré rčení Kinder–Küche–Kirche (děti-kuchyň-kostel) silně ztratilo na své dřívější účinnosti.
Nade vším převládla touha po míru a účinné kolektivní bezpečnosti. A potřeba rozsáhlých sociálních i hospodářských reforem, do nichž – zatím ne příliš silně – vstoupily nepočetné hlasy z koloniálních impérií (dnešního globálního jihu). Ale nejvýraznější výstupy tohoto typu – ženevský kompromis (1924), Locarno (1925) a Briand-Kellogův pakt (1928) – buď nebyly schváleny, nebo se v jejich realizaci objevily povážlivé slabiny. Nepřiměřená míra sankcionování poražených Ústředních mocností byla posléze zhruba od poloviny dvacátých let střídána jednostrannými ústupky, pro něž se posléze ujal termín smiřovačství (appeasement). Po odeznění horké konjuktury požitkářských dvacátých let (konjunktury ovšem jen pro některé) a zdrcujícím nástupu velké hospodářské krize let třicátých se významně posílily naopak síly krajních politických orientací – fašistické a stalinistické.
Prvotním nebezpečím demokracie se však stali především pravicoví radikálové a ultraradikálové. Po Itálii (1922–1943/45), Portugalsku (1926–1974) a Německu (1933–1945) jejich snahy o ovládnutí dalších zemí zesílily zejména poté, co se v nich kapitalistické špičky domnívaly nalézt všespasitelný lék na nebezpečí průniku komunistického radikalismu. Zvlášť kritickým mezníkem se stalo jednostranné Hitlerovo obsazení Porúří (7. března 1936), které svým dosahem prakticky ochromilo výsledky mírových jednání let 1918–1921. Kominterna v tomto ohledu jednala místy až nepochopitelně: její křečovitá snaha o umělé navozování revolučních situaci totiž nahrávala v dobovém kontextu spíše fašistickým nebo pravicově radikálním snahám; nejpatrněji se tato její selhání – doplněná o demokratické appeaserství – projevila ve španělské občanské válce (1936–1939). Rozporuplnou úlohu hrálo i tehdejší pacifistické hnutí.
Tím se dostávám k vyvrcholení smiřovačství, jak se projevilo v italsko-habešské válce (1935–1936), druhé čínsko–japonské válce (1937–1945), která zahájila mimořádně krvavou druhou světovou válku, a v německé okupaci Rakouska (jaro 1938, tzv. anšlus). Zásadním globálním mezníkem se stal mnichovský diktát (září 1938), který doslova zavraždil mimořádně zdařilou a odolnou Masarykovu a Benešovu středoevropskou demokracii a zemím Osy bez jediného výstřelu daroval včetně mimořádných zásob světově významný zbrojní průmysl Prahy a posléze i zbytek Československa. Skutečná globální protifašistická koalice Spojené národy tak vznikla až pátý rok trvání války (1. ledna 1942) a do řad obránců demokracie a humanismu přivedla Stalinův režim; hrdinství a oběti Rudé armády a její zásluhy-podíl na vítězství sil světla přitom nelze zpochybnit.
Spojené národy a poválečný vývoj
Ustupování před mezinárodním fašismem, dlouhodobé podceňování Hitlerova režimu vedoucími představiteli západních demokracií včetně americké (tu probudil z izolacionistického pacifistického snu až japonský útok na Perlovou zátoku počátkem prosince 1941) vedlo k druhé světové válce, která si vyžádala 70–90 milionů lidských životů včetně obětí rasistického hubení Židů a Cikánů-Romů (na údajně rasově méněcenné Slovany měl pogrom uhodit až po vítězné válce Osy). Materiální ztráty nejen v Evropě byly strašné; lze mluvit o „coventrizaci“ (Goebbelsův termín) světa. Solidarita Spojených národů se zdála být pozitivní alternativou tohoto programového hubení lidství; ve stručné zkratce ji v československém prostředí zachytil Weissův film Věrni zůstaneme (1945).
První poválečná léta (1945–1950) však nebyla léty očekávané naděje a nástupu lidského věku, ale naopak léty přechodu k tzv. studené válce. Je těžké stanovit, čí podíl na tomto vývoji byl tíživější: zda Západu nebo Kominformy (v tehdejší dobové novořeči protiklad Východ–Západ). Šokující atomový imperativ Nagasaki a Hirošimy naštěstí ozbrojené konfrontace omezil „jen“ na tzv. lokální války a permanentní „tiché“ bitvy zpravodajských služeb. Navíc otřesy nejen třicátých a čtyřicátých let, ale v podstatě celé období 1914 – 1951 (meziroční růst HDP se tehdy pohyboval kolem 0,5 %) silně oslabily tuto tak řečenou euroatlantickou civilizaci (s viditelným pomíjením doprovázeným současným vynuceným respektováním SSSR) a umožnily vývojové převládnutí emancipačních tendencí v kolonialistické části světa (mezi padesátými – zčásti už čtyřicátými – a sedmdesátými lety proběhla dekolonializace tzv. třetího světa, vzniklo hnutí nezúčastněných a postupně začal být vyjevován nástup a působení pro Západ alternativního neokolonialismu).