Ruský sociolog Boris Kagarlickij ve svém textu o Leninovi píše, že problémem dnešních levičáků je, že ačkoliv myslí filozoficky, neumí se stát politiky a nejsou na to připraveni.
Není asi nevhodnější než psát dnes o Leninovi, tím méně ve vztahu k válce. To si dovolil sovětský a ruský „věčný disident“ Boris Julievič Kagarlickij. Byl uvězněn z politických důvodů ještě v SSSR, pak krátce za Borise Jelcina, ale po mezinárodních protestech byl propuštěn. Naposled byl odsouzen na pět let za kritiku „speciální vojenské operace“ Ruské federace letos v únoru. V našich podmínkách je tento marxistický teoretik a sociolog znám málo. Vedou osvědčená jména jako Alexej Navalnyj nebo Vladimír Kara-Murza a další, neboť jsou našim elitám a liberálnímu (západo-)evropskému kapitalismu daleko bližší. Ani článek, který je zde předložen českému čtenáři mu nejspíše potlesk českého mainstreamu nepřinese. Ony Leninovy protiválečné texty, které jsou více než 110 let staré, se zdají být relevantní i v roce 2024. Text byl autorem psán pro ruskou společnost. Ale nemohou náhodou jeho závěry platit i pro společnost na druhé straně fronty? Na Ukrajině, ale i zemích tzv. kolektivního Západu.
Jiří Málek
Zde je překlad článku B. Kagarlického publikovaného v německých levicových novinách Junge Welt:
Články o Leninovi je třeba psát a publikovat alespoň jednou ročně kolem 22. dubna, kdy se narodil, někdy i v lednu, v den výročí jeho smrti. Takovými texty by se pravděpodobně dala naplnit sbírka o několika svazcích. Sám si už nepamatuji, kolik článků jsem k výročím napsal. Znamená to, že už bylo všechno publikováno a řečeno?
Pomineme-li povinné výroční rapsodie a stejně povinné rituální kletby, které je smrtelně nudné číst a opakovat, zbývá jedna otázka: proč je pro nás Lenin zajímavý právě teď, v roce 2024? A tuto odpověď lze nalézt v protiválečných textech bolševického vůdce, které byly napsány před 110 lety, a jsou stále vysoce aktuální.
Jak známo, většina sociálních demokratů v různých válčících zemích ( za 1. světové války, pozn. překladatele) se shodovala v jednom: všichni podporovali „svou“ vládu a „svou“ buržoazii, vymýšleli si nejrůznější ospravedlnění války a prohlašovali, že „jejich“ země v žádném případě nebyla agresorem, ale byla nucena chopit se zbraně v boji proti bezpráví a cizím imperiálním ambicím. A logika „musíme podpořit vlastní lid“ zpočátku fungovala. V tomto případě bylo jedno, z které strany fronty ta či ona propaganda zaznívala, její smysl byl vždy stejný: „My“ můžeme, a „oni“ nemohou; „my“, ať děláme, co děláme, se bráníme. „Oni“, ať se děje cokoli, jsou na vině. Včerejší partneři se jevili jako ztělesnění padouši, zatímco zjevní patentovaní padouši byli náhle prohlášeni za klaďase.
Z vyhnanství na vrchol
Dá se říci, že pro Lenina, který byl v exilu, bylo mnohem snazší a bezpečnější kritizovat válečné úsilí ruských úřadů než pro jeho stejně smýšlející soudruhy, kteří zůstali v Rusku. Lenin byl však přesto zatčen rakousko-uherskými úřady v Krakově, kde se s Naděždou Krupskou usadili, aby byli blíže k Rusku, ty si bolševického vůdce málem spletly s agentem carské vlády. Brzy ho však pustily a nechali emigrovat do neutrálního Švýcarska. Bolševičtí poslanci Státní dumy však byli za svůj protiválečný postoj uvězněni.
Přesto to chtělo odvahu vystupovat proti válce. Odvahu nejen osobní, ale i politickou. Teprve nyní, při zpětném pohledu, se ukazuje, jak byl Leninův postoj politicky účinný. Právě skutečnost, že on a jeho stoupenci byli v jasné menšině, ji zdůrazňovala, činila nápadnou. A když se situace změnila, když vlastenecké nadšení z „války až do vítězství“ vystřídala únava, zklamání a uvědomění si marnosti toho, co se děje, když tři roky krvavého masakru vyvolaly akutní potřebu změny ve společnosti, miliony lidí (nejen v Rusku) obrátily svůj zrak k Leninovi a bolševikům. Kolo osudu se otočilo a vyměnilo místa revolucionářů a vládců. Těch pár radikálních socialistů, které nebrali vážně ani vůdci předních sociálnědemokratických stran, se náhle ocitlo v čele masového hnutí. Lenin, který byl v první polovině roku 1917 udán jako zahraniční agent, se na konci téhož roku ocitl v čele revoluční vlády v Petrohradě.
Analýza místo víry
Tuto historii bychom si měli připomínat ne proto, že se podobné příběhy často opakují, bylo by totiž předčasné a pošetilé v něco takového doufat. Mnohem důležitější je pochopit, proč Lenin zaujal právě tento postoj a učinil právě tuto volbu, která z něj zpočátku učinila politickou okrajovou postavu i v rámci sociální demokracie, ale poté ho vynesla k výšinám moci. Důležitou roli zde samozřejmě hraje revoluční věrnost principům. Postoj bolševického vůdce byl v souladu s filozofií marxistického socialismu a dřívějšími usneseními Druhé internacionály, od nichž se vůdci velkých stran narychlo vzdálili. Ale nejen to. Bylo by přece možné zaujmout méně radikální postoj a vyhnout se ostrému konfliktu s vlivnějšími politiky sociálnědemokratické většiny (jak to udělali mnozí jiní levičáci). Leninova pozice byla založena nejen na ideologii, ale také na politické analýze, kalkulaci a historických prognózách. V žádném případě není náhoda, že Lenin napsal svou studii o povaze imperialismu v době první světové války, stejně jako není náhodou, že Lenin do svého článku o rozpadu Druhé internacionály zahrnul svou slavnou formuli o revoluční situaci. To vše má daleko k abstraktnímu teoretizování. Bolševický vůdce analyzuje politickou situaci a snaží se předvídat její vývoj. Je mu jasné, že orgány Ruského impéria nejenže rozpoutaly válku, která byla pro lid zcela zbytečná, ale učinily tak i z vnitropolitických důvodů. Válka je receptem proti revolucím (a proti politickým změnám obecně). Ale bohužel i samotný neúspěch války se sám o sobě stává mechanismem, který vyvolává revoluci. Tím, že Lenin vystupuje proti válce, na rozdíl od pacifistů, zaujímá nejen morální a ideologický postoj, ale připravuje si i politický odrazový můstek pro účast na budoucích revolučních událostech. Důvěra v nevyhnutelnost revoluce nebyla založena na náboženském přesvědčení, ale na analýze společenských rozporů, které ve svém vývoji musí systém nevyhnutelně rozložit. Zdá se, že Lenin tuto důvěru ztratil pouze jednou, a to na samém počátku roku 1917, kdy pronesl slavná slova: „revoluce se nedožijeme“. Skutečně se zdálo, že systém nějakým mystickým způsobem překonával všechny problémy a dokonce i svá vlastní selhání. Ruský lid snášel vše, co mu úřady prováděly, s udivující trpělivostí. Byla to však temná hodina před svítáním. Brzy poté ale vybuchl takovým způsobem, že ozvěnu výbuchu slyšíme ještě dnes.
Provádění politiky
Nejde jen o přesnost jeho předpovědí a pochopení nevyhnutelnosti revoluce. Ne všechny jeho předpovědi se vyplnily a Leninova analýza situace nebyla vždy správná. Hlavní věcí je, že se splnila ta nejdůležitější předpověď. I když ke zpoždění došlo, přesto byla tato předpověď správná, analýza byla potvrzena. A tak se Lenin z revolučního teoretika stal politikem. Nebo spíše se dokázal realizovat jako politik (jímž ve skutečnosti vždy byl). Problémem dnešních levičáků je, že ačkoliv myslí filozoficky, kladou si filozofické otázky a dohadují se o tom, kdo je nejvěrnější marxista a která formulace je z hlediska abstraktní ideologie nejsprávnější, neumí se stát politiky a nejsou na to připraveni. To je pochopitelné. Nemáme žádnou živou a seriózní politickou praxi. Není na čem se cvičit.
Lenin tento problém zvládl v roce 1917. Budeme toho schopni, když se nám najednou naskytne příležitost? Dostaneme šanci?