Politolog Petr Drulák píše, že vývoj v Nové Kaledonii ukazuje, že i malý kavkazský stát (tj. Ázerbajdžán), který byl donedávna cílem západních pokusů o vývoz demokracie, umí počastovat západní velmoc stejnou medicínou.
Po starostech v Africe má Francie další problém s bývalou kolonií, tentokrát uprostřed Tichého oceánu. V půlce května vypukly násilnosti na Nové Kaledonii. Spustila je francouzská reforma volebního zákona posilující postavení evropských imigrantů. Po dvou týdnech vypalování a rabování, šesti mrtvých a návštěvách vysokých vládních představitelů z Paříže, včetně prezidenta Macrona, se situace zklidňuje. Ale kaledonská otázka také odhaluje dvojí metr francouzské debaty o migraci a schopnost menšího vzdáleného státu řádně zatopit bývalé koloniální velmoci.
Nová Kaledonie má zvláštní statut. Coby autonomní jednotka Francie se nachází na seznamu neautonomních území OSN. Na světě je těchto území šestnáct, vesměs bývalé kolonie, které však nestojí o plnou nezávislost; například Gibraltar, Bermudy či Guam. Místní obyvatelé jsou v otázce nezávislosti rozděleni. Příznivci nezávislosti věří, že strategická poloha souostroví a nerostné bohatství (20-30 % světových zásob niklu) dávají jejich zemi dostatečné zdroje k samostatné existenci. Nezávislost požadují především původní obyvatelé kanacké národnosti, jejichž podíl na celkovém obyvatelstvu klesl v důsledku kolonizace na 40 %. Jejich hnutí má levicový charakter podobně jako národně osvobozenecká hnutí během dekolonizace Afriky a Asie.
Odpůrci se obávají, že necelých tři sta tisíc ostrovanů bude v případě nouze těžko hájit svoji svrchovanost, a chtějí zachovat vazby s Evropou, z níž řada z nich pochází; čtvrtina obyvatel je evropského původu. V druhé polovině osmdesátých let se obě tendence střetly v násilných nepokojích, které si vyžádaly kolem stovky obětí. Relativní stabilita předešlých pětatřiceti let byla výsledkem dlouhého procesu vyjednávání místních elit s Paříží zahájených koncem osmdesátých let. Po deseti letech ústí do dohod na posilování autonomie, větším podílu na zisku z niklu, investicích, zmrazení voličských seznamů a referendech, která mají rozhodnout o budoucím statutu.
První referendum bylo po odkladech zorganizováno v roce 2018. Mírnou většinu (56 %) získávají příznivci Francie. Tento těsný výsledek umožňuje stoupencům nezávislosti požádat o další referendum. Koná se o dva roky později s podobným výsledkem, i když profrancouzská většina se sníží na 53 %, což umožní odpůrcům Paříže žádat další referendum. Jeho organizaci doprovází kontroverze ohledně načasování a stoupenci nezávislosti ho v roce 2021 nakonec bojkotují. O náladách obyvatelstva proto nic neříká oficiální výsledek uvádějící téměř stoprocentní podporu pokračování svazku s Francií. Podstatnější je, že mezi 54 poslanci místního parlamentu je 28 stoupenců Francie a 26 stoupenců nezávislosti.
V těchto napjatých poměrech přichází Paříž letos se zákonem rozmrazujícím voličské seznamy. Omezení volebního práva v kaledonských volbách na obyvatelstvo z roku 1998 a jejich potomky patřilo k základním stavebním kamenům dohod s Paříží. Chránilo postavení původních obyvatel před politickým vlivem převážně evropských imigrantů. Nynější kontroverzní zákon rozšiřuje volební právo na každého, kdo na Nové Kaledonii bydlí alespoň deset let. Přibylo by tím asi 25.000 voličů, kteří nejsou kanacké národnosti. Kanaci nesouhlasí s tak mohutným přílivem voličů, kteří v důsledku svého evropského původu budou většinou loajální k Paříži. Stoupenci nezávislosti by tím definitivně ztratili vyhlídku na většinu. Radikalizovaná mládež spustila násilí nesené protibílým rasismem.
Přou se i v Paříži. Když jde o migraci na Nové Kaledonii, pravice a levice si prohazují role. Mélenchonova radikální levice, ale i komunisté a socialisté dávají najevo pochopení pro zájmy Kanaků ohrožovaných evropskou migrací. Podobnou empatii však neukazují, když se dnes v samotné Francii bílí Francouzi cítí ohroženi migrací mimoevropskou. Obavy běžných Francouzů odsuzují jako rasismus, ale protibílý rasismus Kanaků jim nevadí. Na druhé straně Eric Zemmour, který je nejvýraznějším bojovníkem proti mimoevropské migraci, hájí evropskou migraci do Tichomoří a pro marginalizované Kanaky nemá nejmenší pochopení. Podobně na tom je velká část francouzské pravice, která tím oživuje zbytky tradičního francouzského šovinismu.
Pozoruhodně se vyvíjí Marine Le Penová. Její strana v souladu se svými dlouhodobými stanovisky kontroverzní zákon jednomyslně podpořila. Dnes však Le Penová pragmaticky argumentuje, že nemá cenu hnát ostrovany do občanské války. Dává tím především najevo, že to s bojem o Elysejský palác myslí vážně.
Do kaledonského konfliktu se zapojují i vnější aktéři. Nepřímým účastníkem je Čína, protestující hojně využívají čínské sítě TikTok; francouzské úřady ji na ostrovech zakázaly. Podstatnější je poněkud nečekané zapojení Ázerbájdžánu, na které poukázal francouzský ministr vnitra. Jak se dostaly vlajky desetimilionového vnitrozemského státu na Kavkaze do rukou demonstrantů na tichomořském ostrově? Francie je domovem významné arménské diaspory a v Baku mají s Francií nevyřízené účty za podporu Arménie v boji o Náhorní Karabach. Ázerbájdžán se nechal zvolit do skupiny OSN monitorující šestnáctku neautonomních území a loni v létě založil Skupinu bakuské iniciativy, která podporuje boj proti kolonialismu, ovšem výlučně na francouzských území: Martiniku, Francouzské Guyany, Francouzské Polynésie a Nové Kaledonie. Navzdory oficiálním protestům z Baku proto zní francouzské obvinění věrohodně. Část dolarů z azerských vývozů plynu do Evropy si nejspíše našlo cestu ke kaledonským aktivistům.
Platnost kontroverzního zákona, který spustil násilnosti, bude nejspíše odložena. Kaledonci se také mohou asi dočkat dalšího referenda o nezávislosti. Konflikt však dává i obecnější poučení. Demaskuje jak progresivistický univerzalismus, tak i národně-konzervativní volání po respektu k identitám: za prvním se často skrývá protibílý rasismus, za druhým národní šovinismus. Ukazuje také, že i malý kavkazský stát, který byl donedávna cílem západních pokusů o vývoz demokracie, umí počastovat západní velmoc stejnou medicínou.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!