Analýza Veroniky Sušové-Salminen naznačuje některé hlavní tendence a trendy červnových evropských voleb, včetně výsledků v ČR.

V neděli skončily jedny ze dvou nejméně populárních voleb v Česku (hned vedle voleb do Senátu). Do značné míry naplnily očekávání a potvrdily hlavní (i když různé) politické tendence v Česku i v Evropské unii. K těm patří především nárůst politické polarizace a pozvolné posilování pravicových populistických (anti-establishmentových) stran v kontextu minimálních korektiv té politiky, která polarizaci a pozvolný růst anti-establishmentové pravice způsobuje. V zásadě tak by se daly co nejobecněji shrnout letošní výsledky voleb do Evropského parlamentu. V něm bude mít stále poměrně pohodlnou většinu koalice Evropské lidové strany (EPP), Socialistů a demokratů (SD) a liberální Obnovy (Renew) – předběžné výsledky jí dávají celkově 403 křesel ze 720. Bude to nejspíš znamenat, že kurz EU se v nejbližší době nějak výrazně změní jen těžko. Tato koalice politických sil je charakteristická snahou o udržení statu quo bez ohledu na realitu.

Pokud se jenom zběžně podíváme na výsledky podle frakcí a ve srovnání s rokem 2019, kdy se konaly volby poslední, lze říci, že k největším lůzrům voleb z hlediska ztráty křesel patřila liberální frakce Obnovy a frakce Zelených. Velmi mírně oslabila v rámci trendu frakce Levice, Socialisté a demokraté si pozice udrželi, Evropská lidová strana posílila o asi 8 mandátů. Největší změny nastaly v případě dvou různě euroskeptických frakcí – frakce Evropští konzervativci a reformisté (ECR) posílila o 4 mandáty a frakce Identita a demokracie dokonce o 9 křesel. Rozrostla se také velmi diverzní  a vnitřně fragmentovaná skupina nezařazených poslanců, kterých je nyní 98, ve srovnání s rokem 2019 se jejich počet zvýšil o 36 poslanců. V rámci této skupiny mohou nicméně nastat další pohyby a změny, například se zde mohou zformovat nové frakce (ostatně některé existující frakce se mohou změnit i celkově). Právě vývoj v rámci této nekonsolidované skupiny europoslanců může do jisté míry určit další politické trendy v EU.

Národní politika hraje pořád prim

Přestože tendencí je vnímat volby do EP méně jako otázku národní a více jako otázku politické ideologie – příslušnosti k nějaké politické frakci a ideologii – letošní volby znovu potvrdily význam národního kontextu a národní politiky. Voliči v celé řadě zemí, a Česko k nim patřilo, se vyjadřovali především k domácí politice a teprve na druhém místě k evropským otázkám. Pro příklady nemusíme chodit daleko: v sousedním Německu skórovala současná politická opozice, a to ve dvou různých podobách. Jednak zvítězivší tradiční CDU-CSU, jednak Alternativa pro Německo (AfD), jejíž pozicí výrazně neotřásly ani nedávné skandály, a skončila druhá. Skórovala i nedávno vzniklá strana Sahry Wagenknechtové (5,7 % a 6 mandátů), která opustila řady Die Linke (ve zlém). Naopak vládní strany dopadly relativně špatně: SPD skončila až třetí (stejně jako v roce 2019, nicméně přišla o 2 mandáty a 1,7 % podpory) a čtvrtí Zelení propadli o více než 8 % se ztrátou 9 mandátů. Pozice udržela jenom strana FDP, skončila se ziskem 5,3 % a s 5 mandáty stejně jako v roce 2019.  V souhrnu tak v těchto volbách současná vládní koalice Olafa Scholze dokázala obhájit jen podporu 31,4 % – zatímco její vnitřně různí oponenti zprava i zleva získali souhrnem cca 51,6 % podpory. Jde o jasné vyjádření nespokojenosti německých voličů s tím, jakým směrem se Německo pod vedením současného kancléře vydává doma, a také v EU.

Podobná situace nastala ve Francii, kde volebně triumfovala Marine Le Penová a její politická strana Národní sdružení (RN), která výrazně posílila na 31,5 % hlasů a zajistila si cekem 30 křesel (v roce 2019: 23,3 % a 23 křesel). Výrazně tak posílí frakci Identita a demokracie. Macronova (neo)liberální koalice skončila na druhém místě s velkým odstupem 14,5 % a ztratila 10 mandátů. Pozice v EP naopak posílili francouzští socialisté (14 % a 13 mandátů) a také levicová Nepokořená Francie (10,1 % a 9 mandátů). Výsledky voleb ve Francii už vedly k tomu, že francouzský lídr Emmanuel Macron se rozhodl k dost možná riskantnímu kroku vyhlásit předčasné volby a rozpustit parlament. Jde zřejmě o snahu zastavit vzestup Le Penové. Otázkou ale je, zda volby bez příslušné korektury politiky současného prezidenta a vlády jsou tou správnou cestou.

Zatímco v Německu, ve Francii nebo v Itálii je patrný trend posilování opozičních stran, které jsou označovány za krajně pravicové či pravicově populistické, odlišná situace byla letos například ve Finsku. Důvody musíme hledat znovu v domácí politice. Ve Finsku raketově narostla podpora radikálně levicové (nikoliv sociálně demokratické) strany Levá aliance s rekordními 17,3 %, což je nárůst o více než 10 % (a celkem 3 mandáty v rámci frakce Levice), zatímco Praví Fini oslabili z 13,8 % v roce 2019 na letošních 7,1 % (ztráta 1 mandátu ve frakci Evropští konzervativci a reformisté). Tato strana je totiž součástí dnešní finské vlády, která provádí tvrdou politiku škrtů, jež velmi těžce dopadá na finské občany. Strana Praví Fini tuto politiku prosazuje a podporuje úplně stejně jako každá jiná mainstreamová strana.

Výsledky voleb v obou jádrových zemích evropského integračního projektu, tj. v Německu a Francii, do značné míry potvrzují trend oslabování tohoto tandemu (s ním souvisí i ekonomické vyčerpávání obou zemí globálně) a naznačují, že obě země se v nejbližší perspektivě budou muset věnovat vlastním problémům. Byť nepochybně platí, že evropská politika a evropský rámec je jejich nedílnou součástí.

Politická polarizace pokračuje v řadě zemí

Politicky polarizovaná situace je (namátkou) v Itálii, na Slovensku nebo v Polsku. Všude zde skončili hlavní političtí rivalové poměrně blízko u sebe a dohromady získali 40 a více procent všech hlasů, opět jako odraz domácí politické situace. K polarizovaným zemím patří také Česko, ke kterému se podrobněji dostaneme později.

V Itálii posílila postfašistická strana Bratři Itálie současné premiérky Giorgie Meloniové. Její skóre se letos zvýšilo o 22,2 % (v roce 2019 měla podporu 6,4 %) se ziskem celkem 24 křesel. Strana Bratři Itálie tak (prozatím) posílila svoji pozici ve frakci Evropských konzervativců a reformistů (ECR) podobně jako Le Penové Národní sdružení ve frakci Identita a demokracie. Předvolební vývoj už naznačoval, že Meloniová by mohla hrát v evropské politice silnější roli. Posílila ale i hlavní opoziční síla Demokratická strana s 25,6 % a celkem 22 mandáty. Naopak se potvrdil trend politického úpadku Salviniho a jeho strany a také Hnutí pěti hvězd. Salvini měl v EP od roku 2019 celkem 29 křesel a získal podporu 34,3 % voličů. Letos skončil s 8,8 % a s 8 mandáty. Hnutí pěti hvězd letos získalo jen 8 mandátů a 9,7 %, zatímco v roce 2019 mělo 17 % a 14 křesel.

Volby na Slovensku také ukazují na polarizaci jako hlavní trend domácí politiky. Progresivní Slovensko dostalo 27,8 % a jeho vládní rival SMER 24,8 % hlasů (zatímco vládní Hlas dostal 7,2 % hlasů). Strana Progresivní Slovensko pozice v rámci evropské politiky znovu mírně posílila, fakticky ale posílil i druhý SMER (15,7 % v roce 2019 a 24,8 % letos), i když už nepatří do evropské frakce Socialistů a demokratů (SD) a bude si muset hledat frakci novou v rámci téměř stovky nezařazených europoslanců (případně dalších).

Nepřekvapivě i v Polsku byly výsledky odrazem zdejší politické polarizace a rivality dvou velkých politických a ideologických bloků. Tuskova Občanská koalice získala 37,4 % hlasů (a 18 křesel) a strana Právo a spravedlnost 35,7 % (a 20 křesel). Tuskova koalice mírně posílila oproti roku 2019, naopak PiS dlouhodobě oslabuje – letos ztratila 7 křesel, což se promítne ve frakci Konzervativci a reformisté (ECR), kde polský vliv oslabí. Polská levice si udržela 3 křesla v rámci evropské frakce Socialisté a demokraté (SD).

Volby v Česku

Česká situace zapadá do celkového trendu nadvlády národního politického kontextu nad evropskou agendou. Také tyto volby byly střetem dvou velkých bloků, kterými je Fialova pětikoalice (kandidující ve třech podobách, jako Spolu, STAN a Piráti) a Babišovo hnutí ANO, v kontextu velmi slabých výsledků současné vlády v oblasti ekonomiky, strategie společenského rozvoje a budoucích vizí a také bezpečnosti či právě evropské politiky (zde premiér Fiala a jeho ODS předvedla celou řadu ideologických otoček, které působí velmi nekonzistentně) – ve všech těchto oblastech vláda slibovala, že bude výrazně lepší než právě Babišovo ANO.

Koalice Spolu (ODS-KDU-ČSL a TOP 09) získala celkem 22,3 % hlasů a dohromady 6 mandátů. Pokud si situaci srovnáme s rokem 2019, kdy všechny strany ještě kandidovaly samostatně, a ne v protibabišovské koalici, jedná se o značné oslabení – v roce 2019 získaly tyto strany 36 % hlasů a celkem 9 křesel. Tato značné oslabení opět reflektuje na prvním místě domácí politiku. Za úspěch to označit jistě nejde, i když se o to média a politici koalice budou snažit.

Koalice STAN se rozhodla jít do voleb samostatně a získala jenom 2 mandáty s podporou 8,7 % voličů. Piráti, další součást pětikoalice, která dnes Česku vládne, propadli velmi výrazně, získali jen jeden mandát a podporu 6,2 %. V roce 2019 měli Piráti 13,9% podporu a tři křesla v rámci frakce Zelených. Celá pětikoalice poskládala voličskou podporu 29,4 % voličů v ČR. Je ale nutno brát v potaz specifičnost těchto voleb z hlediska participace občanů – letos sice volilo 36,4 % oprávněných voličů, což je v tomto typu voleb rekord, nicméně jde o daleko slabší účast než ve volbách do národního parlamentu.

Hnutí ANO Andreje Babiše, které kandidovalo samostatně, získalo 26,1 % a 7 křesel. Oproti roku 2019 se jedná o mírné posílení o jedno křeslo, tj. o asi 5 %. Dlouhodobější trend ANO je na rozdíl od vládních stran (a konktrétně ODS) v rámci Evropského parlamentu posilující.

Ke změnám došlo i v opozičním táboře. Na prvním místě je nutné si všimnout propadáku Okamurovy SPD jako druhé hlavní opoziční síly v současném parlamentu. Strana kandidující v koalici s Trikolorou přišla o jeden (respektive dva) mandát a získala jenom 5,7 %. Jde o oslabení o téměř polovinu, což ukazuje na to, že protestní voliči v ČR se zřejmě posouvají poněkud jinými směry a k jiným tématům (což je téma na další analýzu). Za úspěch lze označit výsledky koalice Stačilo, která získala 9,6 % hlasů a dva mandáty (z nich ale jen jeden případne možná frakci Levice, kde potom bude Kateřina Konečná znovu jedinou zástupkyní zemí středovýchodní Evropy). Koalice Přísahy a Motoristů získala 10,3 % a také dva mandáty a rozšíří řady nezařazených poslanců. Rebranding české sociální demokracie SOCDEM podle výsledků straně neprospěl vůbec. Nezískala ani dvouprocentní podporu a ani jeden mandát.

V současnosti se hovoří o tom, že koalice sil Evropské lidové strany (EPP), Obnovy (Renew) a Socialistů a demokratů (SD) bude znovu tvořit hlavní oporu budoucí Evropské komise. Je tedy dobré se ptát, jakou roli v této konstelaci budou hrát (alespoň v daný moment) čeští reprezentanti. Na první pohled je zde paradox: ANO a s ním i KDU-ČSL a TOP 09 se nejspíš stanou součástí této většiny v rámci frakce EPP a Renew (s 10 mandáty). Zde se dobře ukazuje specifičnost vztahu mezi evropskou politikou a národním kontextem.

Z hlediska obecných trendů, kterými jsou politická polarizace, oslabení liberálů a Zelených a posilování krajně pravicových stran se Česko zapsalo do těchto trendů poněkud smíšeně.

Evropské volby byly znovu projevem pokračující polarizace české politické sféry, která má hlavně domácí rozměr a socioekonomické kořeny. V tom následovala mainstream. Česko ale nijak nepřispělo k posílení dvou hlavních konsolidovaných „euroskeptických“ frakcí Identity a demokracie a Evropských konzervativců a reformistů (v obou případech ztratilo křesla). Ztráta dvou mandátů pro české Piráty sledovala trend oslabení celé frakce Zelených, což v celoevropském kontextu naznačuje nárůst nespokojenosti voličů s klimatickou strategií EU a v domácím kontextu ocenění pirátského angažmá ve vládní pětikoalici. Proti proudu šli voliči naopak v podpoře Babišova ANO, a tím i (neo)liberální Obnovy, která byla v evropském kontextu hlavním lůzrem voleb. Zato čeští voliči posílili řady nezařazených (s vesměs různě kritickým postojem k současné EU reprezentující různé štěpící linie) europoslanců a udrželi si slabou, ale regionálně významnou pozici ve frakci Levice, případně (podle aktuálních informací) ve frakci nové (zde nemůžeme předbíhat vývoj).