Politolog Petr Drulák ve své polemice píše, že politika Izraele představuje slepou skvrnu současného konzervativismu.
Každý hodnotový či politický postoj nám nasvěcuje určitou část reality a umožňuje nám chápat určité problémy. Současně nám však jiné problémy zakrývá. Například konzervativci, kteří vycházejí z hodnotové jedinečnosti evropské civilizace, chápou mnohem lépe než progresivisté úskalí masivní islámské migrace a hrozbu, kterou představuje pro budoucnost evropských společností. Na druhou stranu progresivisté, kteří se hlásí ke slabším a znevýhodněným, mnohem jasněji, než konzervativci rozpoznávají dlouhodobou neudržitelnost izraelské politiky vůči Palestincům dnes ústící do probíhající humanitární katastrofy. Pokud jeden či druhý postoj není korigován nepohodlnými fakty, vede k mylnému pohledu na svět poznamenanému myšlenkovými klišé a slepými skvrnami. Progresivisté to předvádějí každý den.
Klišé a slepé skvrny z druhého břehu předvedl na stránkách Štandardu jinak odvážný a podnětný šéfredaktor švýcarského Weltwoche Roger Köppel svojí nekritickou podporou Izraeli. To, že konzervativec není k podobným omylům odsouzen, pokud respektuje základní fakta, ukázal ve své polemice Jaroslav Daniška. Jelikož nekritická podpora Izraeli je v kruzích, které lze označit jako pravicové či krajně pravicové, poměrně rozšířena, zaslouží si Köppelovy argumenty hlubší pozornost.
Upřesněme, že podpora Izraeli může být ryze taktická, pokud s ní přicházejí politické síly, které čelí reputačním problémům. Pokud se Izraele zastávají Le Penová, Wilders či Orbán, mohou sice hájit své vnitřní přesvědčení, ale také tím mohou neutralizovat obvinění z antisemitismu, jimž pravidelně čelí, podobně jako jiní zastánci nekonformních postojů. V případě některých proudů evropské krajní pravice mohou být tato obvinění přinejmenším historicky opodstatněná, neboť často navazují na různá antisemitská hnutí. Pokud však politik s reputačním problémem hájí izraelské zájmy s dostatečnou vehemencí, může si tím vysloužit poklepání na rameno od nejvyšší izraelských představitelů a už není tak snadné ho veřejně osočovat jako antisemitu. Tato neutralizace je sice postavena na mylném předpokladu, že vztah k Izraeli je totéž, co vztah k Židům, ale to v politických přestřelkách až tak nevadí.
To se však netýká Köppelových argumentů, které se v různých podobách opakovaně objevují v konzervativní obhajobě Izraele. K nejčastějším patří: evropská civilizace je křesťanská, judaismus je kořenem křesťanství, a proto je útok na Židy útokem na naši civilizaci. Z částečně správné premisy zde vyvozuje nesprávný závěr. Ano, evropská civilizace je do velké míry křesťanská, nicméně také ji můžeme označit za humanistickou, osvícenskou, technokratickou či lidskoprávní, což sice může určitým způsobem souviset s křesťanstvím nikoliv však s judaismem.
Podobně platí, že starověký judaismus je jedním z kořenů křesťanství, nicméně stejně nezbytnými kořeny jeho konkrétní historické podoby, jíž byla instituce římské církve, byly řecká filosofie, římské právo a pohanský svět. Navíc vztah mezi judaismem starověkým, jako jedním z pramenů křesťanství, a současným je přinejmenším stejně komplikovaný jako vztah mezi Židy sekulárními, liberálními, ortodoxními, diasporou a státem Izrael. Obojí je charakterizováno řadou překryvů a rozporů, nikoliv však identitou. Útok na stát Izrael je útokem na stát Izrael, porušením práva a lidskou tragédií. A i když to tak někdo může cítit, není útokem na Židy v diaspoře, ani útokem na evropskou civilizaci.
Zcela nesprávná je teze, že smrtelní nepřátelé judaismu byli vždy nepřáteli křesťanské civilizace. Köppel uvádí Hitlera a Stalina. U Hitlera tomu tak bylo, byť nebyl posedlý judaismem, nýbrž etnickým židovstvím, což po jeho neúspěšné snaze Židy vysídlit skončilo nacistickou genocidou. U Stalina tomu bylo jinak. Jeho vztah k Židům byl mnohem komplikovanější. Podpořil vznik Izraele a někteří bolševičtí prominenti židovského původu byli hlavními aktéry stalinského teroru, což však Stalinovi nebránilo v antisemitské čistce.
Ale v širší historické perspektivě je teze o totožnosti nepřátel judaismu s nepřáteli evropské civilizace naprosto neudržitelná. Naopak smrtelní nepřátelé Židů byli často pilíři evropské civilizace. Římané krutě potlačili židovské povstání, zbořili chrám a ze svaté země je vysídlili, současně však také položili jeden ze základních kamenů evropské civilizace. Nesmiřitelným nepřítelem byla v různých obdobích katolická církev ale i velcí reformátoři jako Luther nebo Kalvín. Velcí evropští panovníci, jako francouzský svatý Ludvík či Isabela Kastilská s Ferdinandem Aragonským, kázali vyhošťovat židy ze svých království.
Když Köppel píše, že jako Evropané máme zájem, aby Židé měli po tisíciletích pronásledování bezpečné místo k životu, je na místě dodat, kdo byli oni pronásledovatelé. Nicméně tím by popřel vlastní tezi o identitě judaismu s evropskou civilizací a jejich společných nepřátelích. Vztah evropské civilizace s judaismem je příliš komplikovaný a tragický, než aby se dal shrnout podobnou zkratkou.
Köppel koneckonců připouští zásadní odlišnost mezi judaismem a křesťanstvím, když křesťanství ztotožňuje s vírou v odpuštění kontrastující se zásadou „oko za oko, zub za zub“, kterou připisuje jak islámu, tak i judaismu. Dotýká se tím podstatné a konzervativními obhájci Izraele pomíjené skutečnosti, že Izrael má svojí tradicí přinejmenším stejně blízko či daleko ke světu islámu jako má ke křesťanské civilizaci.
Köppel rovněž sahá po oblíbené analogii mezi muslimskou migrací v Evropě a poměry v Izraeli. Zdůrazňuje, že muslimská kultura chce stále dobývat a podmaňovat. V tom má nepochybně pravdu, tuto ambici prokázala krátce po svém vzniku v sedmém století a vidíme ji i dnes v části muslimské diaspory v Evropě, která sní o džihádu a chalífátu. Ale je třeba dodat, že touha dobývat a podmaňovat je přinejmenším stejně vlastní i oběma dalším abrahámovským náboženstvím. Ten, kdo posledních sto let dobývá a podmaňuje oblast historické Palestiny nejsou muslimové, nýbrž Židé. O křesťanské ambici dobývat a podmaňovat nemůže být pochyb už proto, že dalece předčila jak židovskou, tak i muslimskou. Svět dobyli a ovládali napřed evropští katolíci, pak anglikáni, a nakonec američtí protestanti.
Nejsem si jist, zda válčící Židé a muslimové mohou dojít k vzájemnému křesťanskému odpuštění, jak radí Köppel. Ale možná by východiskem mohla být jiná schopnost, která je Evropě vlastní, byť nemusí být výlučně evropská, a která může i souviset s novozákonním vztahem k nepříteli jako k někomu, koho máme milovat. Jde o aktivní zájem o druhého a schopnost podívat se na svět z jeho perspektivy. Jeho jinakost nemusíme přijímat, ale rozumíme jí. Proto se evropský vztah ke světu nevyznačoval jen koloniálními zločiny, jak dnes tvrdí postkolonialisté, ale také úsilím o rekonstrukci jiných kultur a o zprostředkování jiným toho, co Evropané považovali za to nejlepší pro sebe samé. Evropa na svém vztahu k Rusku ukazuje, že tuto schopnost racionální empatie ztrácí. Pokud by ji objevili na Blízkém Východě, postavili by tím pomník zanikající evropské civilizaci.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!