Adam Votruba se zamyslel nad českou národní povahou: jsme předurčení k tomu být loajální k mocným, nebo umíme usilovat o suverenitu?

Kdyby Ferdinand Peroutka napsal svůj slavný esej Jací jsme dnes, většina intelektuálů by na to hleděla s podezřením. Stalo se zvykem tvrdit, že žádná národní povaha neexistuje, protože každý člověk je jiný. I já jsem se po jistou dobu klonil k tomuto řekněme „sociálnímu nominalismu“, dnes ho však považuji za omyl.

Chci se zde zabývat jedním aspektem české národní povahy – konkrétně těmi povahovými sklony, které se projevují v politickém jednání.  Je totiž pravda, že různé národy upřednostňují odlišný typ politické akce a nezřídka reagují na podobnou situaci odlišným způsobem. Kořeny tohoto založení nacházíme někdy i v dosti dávné minulosti. Němci nejsou nejhorlivějšími stoupenci sjednocené Evropy toliko dnes, byli jimi i ve středověku. Francouzi jsou vnímání jako národ, který má zálibu v demonstracích a stávkování, v čemž se spatřuje tradice založená Velkou francouzskou revolucí. Češi jsou nejateističtějším národem v Evropě, přičemž kořeny tohoto jevu tkví v Bílé hoře, resp. v tom, že katolicismus nám byl vnucen zároveň s potlačením české státnosti.

Položme si tedy otázku, co můžeme považovat za typické pro politické jednání českého národa? Po mém soudu je to především sklon k loajálnímu jednání. Češi ve své novodobé historii opakovaně nespoléhali na vlastní síly, ale obraceli se na mocnější ochránce. Za ochranu byli ochotni nabídnout to, co se obvykle nabízí, tedy loajalitu. Své národní zájmy hájili spíše suplikami než zbraněmi.

Má to své přirozené příčiny. V době národního obrození jsme neměli vlastní národně orientované mocenské elity. Tím jsme se odlišovali od Poláků a Maďarů. Téměř úplná absence vlastenecké šlechty znamenala v dobovém kontextu i absenci politické a vojenské síly.

Rok 1848 je možno považovat pro českou moderní politiku za iniciační. Češi se po období národního spánku vrací jako politický národ, resp. jako národ aspirující jednat politicky. Česká politika začíná vznášením požadavků vůči císaři ve Vídni.

Příznačný je postoj české politické elity k červnovému povstání v Praze. František Palacký byl těmito událostmi doslova zděšen a na studenty kolem Josefa Václava Friče pohlížel s neskrývanou nevraživostí. Povstalci svým „nezbedným kouskem“ zmařili v očích Palackého česká vyjednávání s Vídní.

Červnové povstání vypuklo spíše nedopatřením, resp. bylo vyprovokováno počínám Windischgrätzova vojska v Praze. U jiných národů byl však ozbrojený odpor logickým pokračováním politiky ve chvíli, kdy panovnická moc (cizí či domácí) začala potlačovat demokratizační tendence násilím. Česká politická reprezentace se možného násilí leká, po nevyslyšených suplikách se již nepozvedne k přímé politické akci.

Důležité však je i to, že česká loajální politika se stávala opakovaně zdrojem neúspěchu a zklamání. Porovnáváme-li český postup v roce 1848 s jinými národy, např. s politikou maďarskou, pak se může zdát, že Maďaři revolučním povstáním ničeho nedosáhli a jenom na sebe přivolali brutální represe. To však z dlouhodobého hlediska není pravda, neboť maďarská politika slaví svůj úspěch roku 1867 v podobě rakousko-uherského vyrovnání. A důvod je zřejmý: Maďaři mohli ohrozit existenci habsburské říše, protože byli ochotni použít vojenskou sílu. Právě to se prokázalo již v letech 1848 a 1849, kdy Vídeň nedokázala potlačit maďarský odpor jinak než s pomocí ruské intervence.

Rakousko-uherské vyrovnání představovalo pro českou politiku značné zklamání a zdroj bezradnosti. Oproti všem předpokladům, na nichž byla česká politika založena, odměnila Vídeň neloajalitu, a nikoliv loajalitu. Češi se přitom oprávněně domnívali, že jejich nároky na samosprávu Zemí koruny české jsou stejně legitimní jako nároky maďarské. Tomuto řešení se však nikdy nepřiblížili (mj. i kvůli německé menšině, která na něco takového odmítala přistoupit).

Loajální politika zásadním způsobem utvářela také události roku 1938. Československo se spoléhalo na Francii natolik, že vůbec nepočítalo s možností samostatné obrany. Sledujeme-li ovšem zdlouhavá vyjednávání předcházející Mnichovské dohodě, pak se nelze ubránit dojmu, že naše neochota bojovat bez spojenců zásadním způsobem přispěla k tomu, že za nás nebyli ochotni bojovat ani spojenci.

Po druhé světové válce se stal naším ochráncem Sovětský svaz, dnes je to Evropská unie a Spojené státy americké. Důvodem, proč potřebujeme mocného ochránce, je pochopitelně vždy nějaká hrozba. Dnes se argumentuje ruskou hrozbou a tato argumentace nabývá absurdních podob. Fakticky se nám totiž tvrdí, že Rusko ohrožuje naši suverenitu, a proto se musíme vzdát své suverenity ve prospěch Evropské unie. Intervence vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 se v loňském roce stala argumentem pro dobrovolné „pozvání“ americké armády.

Nějak si už nepřipomínáme, že Sovětský svaz jsme si vybrali za spojence v podstatě sami a dobrovolně, aby nás osvobodil od německé okupace a chránil před Německem, když dřívější francouzská ochrana selhala. Hlavně však, podobně jako v roce 1938, si nepřipouštíme variantu B, tedy samostatnou obranu.

Loajální politika nebo úsilí o suverenitu?

Vraťme se však znovu do historie. Existuje nějaká alternativa vůči loajální politice? Existuje nějaký odlišný politický proud? Je pravda, že součástí českých dějin je i suverenistická tradice, která se staví za asertivnější prosazování národního zájmu, včetně vojenské obrany. Sahá mj. k již zmíněnému Josefu Václavu Fričovi, ale za jejího hlavního představitele je třeba považovat Tomáše Garrigua Masaryka.

Masarykův program vyhlášený roku 1914 je v jistém smyslu nečeský, je nový, překvapivý, nemá svůj výraznější předobraz v dosavadní politické tradici. Masaryk vsadil na neloajalitu. Jeho úvaha je známá: Po válce, ať už dopadne jakkoliv, se postavení českého národa v habsburské říši dále zhorší. Je třeba se postavit na stranu Dohody a vytvořit takové podmínky, aby nemohly být české požadavky po válce přehlíženy. To znamená: Je potřeba vytvořit vlastní vojsko.

Dědicem masarykovské politiky byl Edvard Beneš, ten však jejím principům tak docela nedostál. Beneš se totiž nakonec pokoušel spojit princip suverenistický s loajalitou vůči západním spojencům, především příliš spoléhal na diplomacii a obával se konfrontace. Tento rozpor velmi dobře vystihl Ladislav Rašín v dopise, který napsal Edvardu Benešovi krátce po Mnichovu:

„Ve své straně velmi často sám a ve veřejnosti opět téměř sám hájím Vaši politickou koncepci. Po mém soudu byla to koncepce skutečně samostatného a neodvislého státu, která odpovídala našemu tisíciletému vývoji. Právě proto měla v sobě riziko válečného konfliktu s Německem. Jedinou mojí výtkou jest, že jsme toto nebezpečí nepodstoupili, když se stalo konkrétním, neboť vyhnuvše logickému závěru, učinili jsme bezcennými logické premisy.“

Zdánlivě nemělo v roce 1938 smysl se bránit, výsledek byl předem jasný. Jenže takto jednoduché to v historii není. I silný stát musí kalkulovat s možnou obranou slabšího státu, takže podobná rozhodnutí mají dlouhodobý vliv na mezinárodní postavení malých národů. Finsko se bránilo proti Sovětskému svazu, což byl jeden z rozhodujících faktorů, proč se v této zemi neprosadil po válce komunistický režim. Sověti si také netroufli řešit krizi polského komunistického režimu vojenským vpádem, jako tomu bylo v případě Československa. Vycházeli z předpokladu, že Poláci by se bránili. Za zmínku stojí i to, že komunistický režim byl vůči společenským vědám a umění méně represivní u těch národů, které dokázaly za svou nezávislost bojovat – konkrétně v Polsku, Maďarsku a Jugoslávii.

Je zřejmé, že velmoci kalkulují s českou neochotou se bránit a zakládají na tom svou politiku. Velmi kriticky, ale výstižně, se vyjádřil na adresu československé mentality americký velvyslanec v Praze Laurence Steinhardt po únorových událostech roku 1948:

„Přestože množství lidí reptá a osoby přátelské západu tvrdí, že až osmdesát procent populace včetně některých komunistů je hluboce nespokojeno s tím, co se stalo, není v československém charakteru klást odpor nebo se pustit do účinných protiakcí. Existuje množství lidí, kteří věří, že jejich jedinou záchranou bude válka mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Neuvažují o katastrofálních fyzických důsledcích, které by taková válka pro jejich zemi měla. Jsou v ostudném postavení lidí, kteří nepozvedli hlas ani paži proti komunistické nadvládě a současně doufají, že Spojené státy přijdou a zachrání je.“

Loajalita a naivita

Loajalita české politiky úzce souvisí s naivitou. Očekáváme, že naše zájmy zajistí někdo mocnější a potřebujeme věřit, že tato mocnost je dobrá a spravedlivá. Postupně tak Češi věřili v dobrotu rakouského císaře, Francie a Velké Británie, Sovětského svazu, Evropské unie a Spojených států amerických. Kolik lidí se např. těšilo na to, jak vstup do Evropské unie odstraní naši domácí korupci! Věřili jsme, že EU nás dokáže ochránit i před námi samotnými.

Naivita přispívá k ideologizaci politického života, neboť víra v to, že to někdo myslí dobře, se přenáší i na jeho ideologii. I z toho důvodu byl komunistický režim u nás po většinu času represivnější než u Poláků a Maďarů. Připomeňme alespoň to, že naši sousedé si úplně nezlikvidovali samostatné zemědělce a drobné živnosti. Český přístup by se celkem dobře dal zhodnotit úslovím, že se opakovaně snažíme být „papežštější než papež“. Po pádu komunistického režimu se tady velmi rychle prosadila západní ideologie volného trhu a jako vedlejší proud ideologie lidských práv. Ani klausovská, ani havlovská politika nijak nereflektovala to, že obě tyto ideologie slouží západním zemím primárně k prosazení jejich mocenského zájmu.

Jak ovšem upozorňuje americký spisovatel Robert Bly, naivita často přitahuje zradu. Není proto divu, že „Mnichovská zrada“ je jednou z nejdůležitějších událostí československých dějin. Zrada pak určuje naše sebeprožívání skrze roli oběti. Tento národní pocit podle mého soudu geniálně zobrazil ve své tvorbě Karel Kryl, což je jednou z příčin jeho mimořádné obliby. Oběť na jednu stranu získává určitý morální kredit, ale nepřebírá zodpovědnost za svůj vlastní osud.

Naivita však souvisí se zradou i v opačném smyslu. Ti, kdož jsou naivní, také snadno zrazují. Česká politika nepěstuje (s výjimkou meziválečného období) dlouhodobá spojenectví se stejně silnými zeměmi. Neslučuje se to s principem loajality vůči hegemonovi. Pěstování loajality k ochránci vyžaduje i to, abychom dokázali hodit přes palubu stejně silné hráče – bývalé spojence, kteří nám nyní pro svou slabost nestojí za možná příkoří. Názorným příkladem je uznání nezávislosti Kosova. Tímto krokem jsme se postavili proti tradičně spřátelené zemi s podobnými zájmy, aniž by to po nás americký hegemon nutně vyžadoval. Češi tak dali za pravdu albánskému separatismu, aniž by se znepokojovali tím, že stejnou logikou se dá pohlížet na odtržení Sudet. Lapidárně řečeno: Buď je zradou i odtržení Kosova, nebo není zradou Mnichovská dohoda.

Je v tom pochopitelně neotřesitelná logika morální politiky. Pokud se nějaká země dopouští nemorálního jednání, pak je morálně v pořádku postavit se proti ní bez ohledu na dřívější závazky. Moralista nemá smysl pro nuancovanější postoj typu: „V této věci s vámi nesouhlasíme, ale domníváme se, že vaše suverenita by měla být respektována.“ Problém je, že o tom, kdo je morální a nemorální, rozhoduje nakonec hegemon – spřátelená velmoc, impérium. Hegemona nemůže loajální politika nikdy zpochybnit, protože v jeho dobrotu – a naprostou absenci postranních úmyslů či vlastních mocenských zájmů – je třeba věřit. Pokud by této víry nebylo, zhroutí se nejen celá koncepce loajální politiky, ale i naše identita, která čerpá sebevědomí z našich zásadově morálních postojů.

Překvapivým kritikem české naivity byl v době po Mnichovu Emanuel Moravec, když v často citovaném novinovém článku napsal: „Nestyďme se nazvat chybu chybou. Jinak nevybředneme z nových omylů a katastrof. Hledejme především lepší poměr k všem svými sousedům a nechme už toho ideologického mesiášství, na které náš národ v dějinách několikrát těžce doplatil. Uvědomme si, že jsme se ukázali v těchto dnech nejopuštěnějším státem na světě, ač jsme se holedbali, že máme nejdůkladnější a nejmocnější spojenecké svazky, jaké kdy se podařilo malému státu vytvořit. […] Proto naše politika musí, ať se nám to chce nebo ne, najít nakonec dobrý poměr k Německu, se kterým bychom se byli snad dávno dohovořili, kdyby býval šlechetný západ nám stále nehrozil vypověděním spojenectví. Dokud mouřenína potřebovali, byl dobrý.“

Jeho kritika české politiky jde ovšem k jádru věci jen zdánlivě. Moravcova politika byla nakonec typicky česká, protože v kritické situaci pouze vyměnil jednoho hegemona za jiného – Francii za Německo – a jemu opět nabídl onu obligátní loajalitu. Nestandardní bylo to, že se v jistém okamžiku vzdává všech morálních skrupulí, aby mohl učinit takto radikální obrat. Moravec nehlásá příklon k novému hegemonovi kvůli tomu, že je morální, ale kvůli tomu, že se ukazuje jako mocnější a tudíž perspektivnější.

Loajalita versus pragmatismus

Zdánlivým protějškem české loajální politiky by mohl být český pragmatismus. Tam, kde se loajální politika realizuje v morálních gestech, tam pragmatismus staví do popředí hmotný prospěch. Zatímco loajální politika chce trestat „říše zla“ tím, že zastaví veškerý obchod s příslušnou zemí, pragmatický proud to odmítá jako poškození vlastního hospodářského zájmu.

V obojím pohledu je část pravdy. Pragmatická kritika oprávněně poukazuje, že zastavením obchodu trestáme sami sebe, přičemž tato oběť je neúčinná, jestliže naši mocnější spojenci s „darebáckými státy“ nadále obchodují. Takové trestání patří mezi symbolické jednání, jako je třeba vyvěšování vlajek a vylepování hesel. Pro loajální politiku je ovšem symbolické jednání natolik příznačné, že může být téměř považováno za její podstatu. Pro stoupence loajální politiky je proto nemožné se takového jednání vzdát.

Zdá se, že v českém prostředí představují pragmatismus a loajalismus vzájemnou opozici založenou na rozdílných hodnotách. Pro loajalismus je typické úsilí o prestiž, což fakticky znamená zalíbit se hegemonovi a získat jeho pochvalu. Pro pragmatismus je typické úsilí o hmotný prospěch, neboť žebříčkem hodnot není symbolická prestiž, ale reálné peníze. Loajalisté ovšem vědí, že s prestiží přichází i hmotný prospěch, zatímco pragmatisté vědí, že hmotný prospěch nakonec přináší i prestiž.

Oba přístupy však mají jednu věc společnou – je to absence hrdosti. Tomuto pojmu v českém prostředí vlastně příliš nerozumíme. Mnozí si spojují hrdost jen snad s vítězstvím českých sportovců v mezinárodních soutěžích. Nabídnu zde minimalistickou definici hrdosti, která si neklade nárok na úplnost, ale vymezuje vlastnosti, jež jsou nedělitelnou součástí pojmu. Tato opatrná definice zní: Hrdost je schopnost důvěřovat vlastní zkušenosti i tehdy, když v rozporu s tvrzením autorit.

Mohlo by se zdát, že slovo hrdost v sobě obsahuje negativní konotace. To, co je na hrdosti pozitivní, zdánlivě vyjadřuje dnes častěji používaný výraz sebevědomí. Podle mého názoru je tu však jeden aspekt, který sebevědomí nezahrnuje – pro hrdého člověka jsou některé věci natolik důležité, že nemohou být nikdy směněny za prestiž, ani za hmotný prospěch. Hrdost v jistém smyslu znamená schopnost autonomní morálky – morálky podřízené vyššímu principu. Loajální politika je založena na morálce heteronomní – tedy takové, jejíž obsah určují ti, kdož mají právě moc. Pragmatismus dokáže někdy správně poukázat na chyby heteronomní morálky, sám je ale ochoten sklouznout k amorálnosti (např. k představě, že rozkradení státního majetku je docela dobrý způsob privatizace).

Ačkoliv tedy pragmatismus představuje určitý korektiv vůči proudu loajální politiky, nelze se o tuto politickou tradici opřít při obraně suverenity a demokracie. Pragmatismus totiž dopředu kalkuluje s tím, že obrana nemá smysl, pokud by měla znamenat oběti. Nemá smysl se bránit proti německé přesile, nemá smysl vytvářet opozici proti husákovské normalizaci, protože protivník je moc silný; lépe je se zařídit po svém.

Závěr

Nabízí se nyní otázka, co z toho vyplývá. Analýza stavu ovšem není sama o sobě návodem k praktické činnosti. K tomu by bylo třeba zodpovědět ještě otázky „nefaktické“: Co je cílem našeho politického jednání? Oč nám jde? Jaký je smysl politiky? Zde budou odpovědi rozdílné a demokratická společnost se na nich těžko úplně shodne. Myslím si však, že politik, který chce být státníkem, by si měl být vědom předností i nedostatků svého národa a vědomě s nimi pracovat. To na jednu stranu znamená usilovat o povznesení vlastní společnosti, ale na druhou stranu mít i přiměřená očekávání v tom, čeho lze dosáhnout. Každopádně při pohledu na moderní české dějiny se zdá, že jako národ se toho máme ještě hodně co učit.