Politolog Petr Drulák píše o tom, zda Francii čeká v nejbližší době chaos nebo nějaká forma „liberální“ diktatury.
Prezident Macron reagoval na debakl své strany v evropských volbách svoláním mimořádných parlamentních voleb. Poslední červnovou neděli čeká Francii první kolo a týden poté druhé. O tři neděle později zahajuje Paříž olympijské hry. Jejich bezpečnost bude vyžadovat mimořádnou politickou pozornost, tu však nejspíše budou pohlcovat povolební vyjednávání. Nebudou jednoduchá, neboť podle průzkumů se žádná vládní většina v novém parlamentu nerýsuje. Nejsilnější Národní sdružení Marine Le Penové očekává něco přes třetinu hlasů, levicová koalice Nová lidová fronta může počítat přinejmenším se čtvrtinou, a méně než pětina čeká na Macronovu stranu. Koalice mezi těmito třemi bloky je těžko představitelná, hrozí chaos. Ale může se stát, že veškerou moc převezme Macron.
Na první pohled nemusí být zřejmé, proč by absence jasné vládní většiny měla přinášet nějaké větší problémy. Koneckonců Macron od svého druhého zvolení žádnou většinu nemá. Jeho koalice má sice nejvíce křesel, ale pokud potřebuje něco prosadit musí hledat spojenectví, často s umírněnými republikány. Od července se však rýsuje jiná situace. Macronova koalice již nebude největším ze tří politických bloků, ale nejmenším, bez šance dosáhnout na většinu spojením s republikány či jinou menší stranou.
Samotní republikáni se v posledních týdnech rozpadli. Když jejich předseda Éric Ciotti začal vyjednávat předvolební spolupráci s Marine Le Penovou, vedení ho vyloučilo. Ciotti se však obrátil na soud a ten vyloučení zrušil. Strana se rozdělila: 62 republikánských kandidátů jde do voleb s podporou lepenistů, zatímco čtyři sta spojenectví s Národním sdružením odmítá. Ti první mají na křeslo nepoměrně větší šanci než ti druzí. Volby ukážou, co zbyde z této kdysi mocné strany spojené s de Gaullem, Pompidouem či Chiracem. Ale ani největší myslitelný úspěch ji nevytáhne z druhořadosti.
Na osudu republikánů je vidět obrovská ideologická bitva, která Francii zachvátila. Čím jsou pozice Národního sdružení blíže mainstreamu, tím zarytější je snaha oponentů vylíčit stranu jako fašistickou a rasistickou. Tato kampaň živená Macronem se neomezuje jen na politiky. Média, umělci, sportovci varují před ohrožením demokracie. Špičky státních institucí ujišťují, že jsou připraveni francouzskou demokracii před lepenisty zachránit. Kupodivu jim uniká paradox, že chtějí chránit demokracii před výsledkem demokratických voleb.
Přitom Národní sdružení nic skutečně radikálního nenavrhuje, nechce vystoupit z EU, ani eurozóny a s výhradou vyslání francouzských vojáků ani z války na Ukrajině. Trochu radikálnější je jen v migraci a bezpečnosti. Skrze ústavní změny chce zastavit statisíce legálních migrantů, kteří z Afriky každoročně směřují do Francie. Také chce trestat rodiče nezletilých delikventů, kteří se stávají čím dál častějšími pachateli závažné kriminality. Zdá se, že se lepenisté inspirovali kdysi radikální a dnes téměř mainstreamovou souputnicí, italskou premiérkou Giorgií Meloniovou. Ostatně v otázkách migrace a bezpečnosti mluví ze srdce mlčící většině Francouzů. Ti mají sice ve věci jasno, ale z obavy z problémů v zaměstnání či ze sociální izolace si své názory raději nechávají pro sebe.
Nicméně také sílí hlasy varující před nástupem progresivistů. Podařilo se jim vytvořit širokou koalici Nové lidové fronty, jejíž název odkazuje na protifašistické levicové spojenectví z roku 1936 pod vedením Leona Bluma. Zahrnuje kdysi vládní socialisty, komunisty, Mélenchonovy radikály, zelené a radikální antikapitalisty. Nová lidová fronta upřímně děsí podnikatele programem tvrdého zdanění a regulací cen základních produktů. Vyděšení však nejsou jen podnikatelé. Většinu Francouzů odradí snaha usnadnit migraci a legalizovat nelegální migranty.
Na kandidátce lidové fronty se také objevují extrémisté, kteří by kdekoliv jinde vyvolali nejostřejší odsouzení. Například Raphaël Arnaut kandidující v Avignonu se zapojuje do pouličních násilností a vyhrožoval kulkou do hlavy feministické aktivistce, která varuje před islamistickým násilím. Obhajoba Palestinců v probíhajícím konfliktu vede některé progresivistické aktivisty k obhajobě proti-izraelského terorismu a v této atmosféře rostou útoky na francouzské Židy. Jedním z nejodpornějších bylo nedávné znásilnění dvanáctileté židovské dívenky jejími vrstevníky, nejspíše pocházejícími z migračního prostředí. Židé se v dnešní Francii skutečně mají čeho bát. A progresivisté, kteří si libují v odsuzování ostatních, nyní sami čelí vážným obviněním z antisemitismu.
Zatímco progresivisté mobilizují bojem proti rasismu, pravice burcuje proti migraci a antisemitismu. Ostré vymezování jednotlivých bloků nejspíše nepoleví ani po volbách. To, oč se skutečně hraje jsou prezidentské volby, v nichž už Macron kandidovat nebude. Horká fáze prezidentské kampaně začne za dva roky, ale pozice se definují už dnes, nikoliv racionálně, ale mobilizací nenávisti. Macronův střed to povzbuzuje, emocionální mobilizace proti rasismu a antisemitismu odvrací pozornost od nenávisti, kterou rostoucí část Francouzů cítí vůči samotnému Macronovi. Přesto se v tomto souboji sám ztrácí, Macronův střed podle všech průzkumů prohrává vůči dvěma zbývajícím.
Zdánlivě Macron nemůže předčasnými volbami nic získat. V parlamentu ztratí desítky křesel, a i když se nějakou vládu nakonec podaří sestavit, budou v ní jeho političtí oponenti, kteří mu budou komplikovat vládnutí. Může však doufat, že v nastávajícím chaosu v něm Francouzi přes všechen odpor nakonec uvidí bod stability. Pokud by k tomu samotní Francouzi přece jen nedošli, zbývá ještě možnost článku 16 francouzské ústavy. Dává prezidentovi možnost uchopit veškerou státní moc v případě vnějšího ohrožení Francie či domácího ohrožení výkonu veřejné moci. O tomto kroku rozhoduje sám prezident, nepodléhá schválení nikoho dalšího.
I toto rozhodnutí, jako jakékoliv jiné, by za určitých okolností mohla zrušit státní rada nebo ústavní soud. Nicméně ty jsou dnes obsazeny činiteli Macronova střihu, kteří by mu patrně nebránili v dočasné diktatuře zdůvodněné hrozbou fašismu. Délka takové dočasnosti by pak byla věcí politicko-ústavní interpretace, v níž by měl hlavní slovo opět Macron. Je možné, že si filozoficky vzdělaný Macron vzpomněl na Aristotela. Tvrdil, že nutný úpadek demokracie vede k monarchii definované jako ctnostná vláda jednoho. V Macronově pojetí by mohla nabýt podoby liberální diktatury.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!