Politolog Petr Drulák píše o posledních krocích slovenského premiéra a Smeru v evropské politice.
Premiér Fico vyprovokoval vlnu kritiky svým cyrilometodějských projevem, v němž přirovnal liberalismus a progresivismus k rakovině a vyzval ke změně ústavy. Jednalo se o tvrdý ale státnický projev, který myšlenkově nevybočoval z jeho linie posledních let, voliči SMERu to mohou považovat za záruku plnění volebního programu. O to větší pochyby budí manévry SMERu v Evropském parlamentu. Trapný pokus o návrat do frakce evropských socialistů popíral vše, co Fico jinak říká.
Ficovo přirovnání současného liberalismu s progresivismem k rakovině je výstižné. Upřesněme oba pojmy. Západní demokratická tradice je od konce 19. století definována třemi ideologickými směry: konzervativismem, liberalismem a socialismem. Jedná se o tři ideové pilíře novodobé demokracie. Pokud jsou v rovnováze, může demokracie fungovat, jinak nikoliv. Být v rovnováze znamená, že jeden či dva z nich vládnou, zatímco zbývající se z opozice na vládu připravují. Férové volby pak umožňují nenásilné střídání u moci.
Pokud se liberálové sbližovali se socialisty proti konzervativcům, ať už ve vládě či mimo ni, tvořili progresivistickou alianci hájící společenský pokrok. Nicméně právě tak se liberálové dokázali sblížit s konzervativci v alianci hájící majetková, společenská či rodová privilegia. Spolupracovat však dokázali i konzervativci se socialisty v alianci chránící společnost před „kreativní“ destrukcí kapitalismem. Tyto aliance reagovaly na konkrétní historické okolnosti, zejména dokázaly vyvažovat mocenský nárůst jedné z ideologií. Pro životaschopnou demokracii byly stejně důležité jako rovnocenná existence všech tří proudů.
Jednou z nejvážnějších slabin tohoto modelu je bolestivá tendence každé ideologie k extrémistické samovládě. Ideologie nejsou neměnné, neustále se vyvíjejí. Tento vývoj může mít podobu přechodu do extrémů, které se prohlásí za jedinou pravdu a snaží se zrušit jakoukoliv alternativu. Ze socialismu vzešly stalinismus, trockismus či maoismus, konzervativismus dokázal zdegenerovat do různých odnoží fašismu. Ideologie vybičovaná do extrému není schopna přijmout ani své sourozence uvnitř vlastní ideologické rodiny (stalinisté nenáviděli demokratické socialisty) natož, aby přijala jiné ideologie. Chce vládnout sama a na věčné časy, demokracii ruší. V západních poválečných demokraciích převládaly demokratické verze ideologií, což zajišťovalo jejich fungování.
Ale s koncem studené války přechází do extrému liberalismus. Nejenže se prosadí neoliberální extrém privatizace a deregulace všeho, ale extrémistických podob nabývají i liberální spojení s konzervativismem a socialismem: neokonzervativní extrém válek za demokracii a progresivistický extrém menšinových práv, migrace, genderu, Green Dealu a cenzury. Tyto extrémy jsou dnes jedinými politicky relevantními podobami liberalismu, jejich tvářemi jsou političtí vůdci jako argentinský neoliberál Javier Milei, americký neokonzervativec Joe Biden či kanadský progresivista Justin Trudeau. Liberální extrémisté nesnesou opozici, a proto ji démonizují. Demokracii slovně hájí, ale skrze média, soudy, korporace a zpravodajské služby se ji snaží ovládnout, aby si udrželi moc voličům navzdory.
Je proto na místě označit současný liberalismus a progresivismus za rakovinu demokracie. Během rakoviny se z buněk, které tělo potřebuje ke svému životu, stávají mutacemi a přemnožením buňky, které tělo zahubí. Liberalismus, který býval užitečný jako součást širší ideologické souhry garantující zdravou demokracii, se dnes ve své zmutované a přemnožené podobě stává jejím smrtelným nepřítelem.
Eduard Chmelár, poradce premiéra Fica, se chce útoku na liberalismus vyhnout tím, že namísto o extrémistickém liberalismu mluví o extrémistickém centrismu. Pojem extrémismus centra má jistě svůj půvab. Ukazuje, že extrémismu nemusí propadnout jen pravice s levicí, ale i síly, které samy sebe považují za umírněné a středové. Nemá však smysl popírat, že tito extrémističtí centristé vycházejí z liberalismu a progresivismu.
V dnešním boji s liberalismem nemá smysl připomínat jeho historické zásluhy. Především nejsou zdaleka tak významné, jak tvrdí jeho obhájci; domnělý boj liberálů za svobodu se vždy týkal jen majetných vrstev prosazujících své úzké zájmy. A především toto dědictví zradil, když se obrátil proti svobodě a demokracii. Pokud se liberalismus někdy vrátí do své demokratické podoby, může opět plnit důležitou roli jedné z demokratických opor. Ale evropská demokracie se spíše od základu změní. Bude se patrně opírat o jiné pilíře než napětí mezi třemi zmíněnými ideologiemi.
Premiér Fico díky své mimořádné politické intuici ve svém projevu přesně pojmenoval, oč se dnes vede zásadní politický boj. Je zcela na místě, že otevřel otázku ústavních změn. Česká i slovenská ústava byly přijaty v době, kdy se extrémistická ohrožení demokracie očekávala zprava či zleva, od fašistů či komunistů; nikoliv od liberálů. Například soudcokracie byla téměř neznámým termínem, zásahy korporací a zpravodajský služeb do veřejného života byly nepředstavitelné. Na to je dnes třeba reagovat.
Kde však zůstala Ficova intuice, když rozhodoval, k jaké frakci se připojit v Evropském parlamentu? Členstvím ve frakci dává strana najevo, kdo jsou její spojenci a kam politicky patří. Také tím získává možnost politicky jednat na půdě Evropského parlamentu. Smer byl dvacet let členem progresivistické frakce evropských socialistů. Ve většině podstatných otázek se s ní rozcházel. A když se Fico stal na podzim premiérem, bruselští socialisté svým slovenským kolegům pozastavili členství. Fico je za to ve svých projevech oprávněně ostře kritizoval.
Po evropských volbách stál Smer před otázkou, jakou frakci zvolit. Nabízely se dvě zajímavé možnosti, které překreslují hranice evropské politiky. Německá europoslankyně Sahra Wagenknechtová spolu s italským hnutím Pěti hvězd, českou koalicí Stačilo! a dalšími menšími subjekty připravovali novou konzervativně levicovou frakci. Byla by spíše menší, ale odpovídala Ficově „rustikální“ levici a dávala příležitost získat pro tento směr evropské spojence. To, že frakce ke svému ustavení nutně potřebovala pět poslanců Smeru, dávalo slovenské straně politický vliv.
Jinou možnost otevřel maďarský premiér Orbán, který s Andrejem Babišem a rakouskou FPÖ ohlásil vznik Patriotů pro Evropu. Oproti konzervativně levicové frakci Wagenknechtové měl jejich projekt pro Fica jednu výhodu a jednu nevýhodu. Patrioti budou relativně velkou frakcí, v níž zasednou jednak Ficovi středoevropští partneři a jednak těžké váhy západoevropské politiky (Salvini, Le Penová, Wilders). Být ve velké frakci s významnými politiky je výhoda. Nevýhodou je to, že žádná z těchto stran se neprofiluje jako levicová. Na druhou stranu ve většině jde o strany s vládní zkušeností, které představují dostatečně radikální, a přesto realistickou opozicí vůči evropským progresivistům a liberálům.
Smer se však nepochopitelně rozhodl, že se pokusí o návrat k evropským socialistům, kteří politiky jako Fico otevřeně pohrdají. Členství v této frakci mohlo vyhovovat bruselizované části Smeru, ale bylo by v rozporu se vším, co Fico od svého zvolení na veřejnosti říká. Tento týden z námluv sešlo a nastal zmatek. Konzervativně levicová frakce se v důsledku předchozího nezájmu Smeru nejspíše neustaví. Smer se ještě mohl vydat k Patriotům, kde by mohl přispět k formování skutečné evropské opozice. Nakonec asi skončí bez frakce a bez vlivu. Jeho představitelé pak mohou plamenně pranýřovat progresivismus s liberalismem, ale od slov se k žádným činům nedostanou.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!