Bezpečnostní analytik Jan Schneider polemizuje s tezí o tom, že by pro politiku měl existovat věkový limit.
Marian Kechlibar publikoval svůj článek „Sedmdesát a dost, aneb na obranu věkových limitů v politice“, přičemž jsem zprvu doufal – protože považuji Kechlibara za člověka všestranně přemýšlivého – že tyto limity napadne. K mému žalu se tak však nestalo. Na závěr ještě ke všemu Kechlibar svůj článek korunoval anketní otázkou:
Byli byste pro zavedení horního věkového limitu na výkon volených funkcí?
Zde jsou výsledky (3. 7. 2024 cca v 15:30). Počet hlasujících: 2 055
K tomu se hned vynoří otázka, že by bylo zajímavé zjistit, jak staří byli hlasující pro tu kterou možnost. Ještě zajímavější by bylo zjistit, jak se budou měnit jejich názory s přibývajícím věkem. Někteří z těch, kterým nebude scházet sebereflexe a paměť, se v souvislosti s jejich hlasováním možná začnou nespokojeně ošívat.
Marian Kechlibar je matematik, publicista a bloger. Vystudoval matematiku na Karlově univerzitě, obory algebra a kryptografie. A je mu 46 let, takže do svého nejnižšího navrženého limitu (viz dále: 70 let) mu zbývá krásných 24 let, což je zhruba ještě jednou tolik aktivních let života, co prožil po dosažení vzdělání. Dalo by se říci, že hýří optimismem životního pohledu v polovině aktivní dráhy.
Abych byl oprávněn toto o Kechlibarovi napsat, musím přiznat svých téměř 69 let, a tudíž nemilé dotčení Kechlibarovou neomaleností, jinak to nemohu nazvat. To by se ale dalo skousnout (už se stalo). Důvodem psaní tohoto článku tedy nejsou emoce, ale naprostý věcný nesouhlas.
Kechlibar je jistě inteligentní člověk, ale té technicistní inteligence má více než té sociální. Neuvědomuje si totiž například jednu skutečnost, že starší politici, které již v noci nebudí neukojené ambice, jsou – přes nepochybně nějaké výjimky! – obecně tedy velmi pravděpodobně méně úplatní, méně podléhající cenzuře i autocenzuře, méně podvolní, méně poddajní a zpaskřivení jako ti, kterými ve dne v noci cloumají sny a touhy po kariéře a jsou ochotni a schopni pro to leccos udělat.
Příklad? Můj německý kolega, vysoce postavený a velmi zkušený zpravodajský důstojník a diplomat, mi kdysi poradil, abychom při výběru například ředitele Národního bezpečnostního úřadu promysleli případnou nominaci bývalého soudce. S tím prý mají v Německu dobrou zkušenost, když jde o člověka celoživotně morálně konzistentního s profesionální prestiží, kterou si nehodlá ke konci života zničit. Jelikož takový člověk již nemá žádné kariérní ambice, je schopen si udržet čistý štít a rovnou páteř a mocným sdělovat špatné zprávy a činit kroky, které by si mladý ambiciózní člověk na jeho místě prostě nedovolil.
Otázkou pouze je, kdo by takového nepodvoleného do vysoké státní funkce jmenoval. Jedna odpověď je nasnadě – vláda na konci svého funkčního období jako „dáreček“ vládě následující. Kechlibar tuto možnost zná jako „grandfathering“. Nicméně ona jistá škodolibost by ve skutečnosti znamenala kvalitativní skok! V civilizovaných krajích se však čas od času vyskytnou situace, kdy vláda obsazení takových funkcí projedná diskrétně s opozicí. Ministr bez portfeje Pavel Bratinka řekl kdysi v podobné situaci bezpečnostnímu expertovi tehdejší opozice Jaroslavu Baštovi: „Chceme nastavit systém zpravodajských služeb tak, aby nám vyhovoval i v situaci, kdy budeme v opozici.“ Zlatá slova, tesat do kamene!
Kechlibar uvádí příklad z dnešních Spojených států, tedy onu příšernou prezidentskou debatu (Biden vs Trump). Píše, že „kdyby v americké politice existovaly věkové limity, vypadalo by leccos jinak. Například tehdy, pokud by se všichni mocní lidé – soudci všech úrovní, senátoři, poslanci, prezidenti – museli o svých sedmdesátých narozeninách prostě odebrat do důchodu.“
Zavádějící je už ten děravý výměr „mocných lidí“ – proč tam nepatří celý ten zákulisní „deep state“, všichni ti milionáři a miliardáři? Cožpak to nejsou mocní lidé? Cožpak jim se stáří zázračně vyhýbá? Cožpak oni netrpí těmi nedostatky, které vyčítá lidem ve státní administrativě, kteří ale naprostou většinou nedisponují takovou nikým nekontrolovanou obrovskou mocí, jako privátní prachatci?
Vyslovenou chybou je však už onen Kechlibarem navržený mechanismus – proč by se proboha měli lidé, ať schopní či neschopní, po dosažení nějakého administrativně stanoveného věku pakovat ze scény? Všichni ti, které Kechlibar jmenuje, byli do svých funkcí zvoleni či jmenováni. Kechlibara však zřejmě ani nenapadlo, že by lidé poznamenaní stářím prostě a jednoduše neměli být těmi druhými do těch funkcí kandidováni? A že by bylo ke škodě společnosti naopak nevyužít zkušeností těch, kteří jsou v kondici?
Kechlibar dle jeho vlastních slov považuje téma stárnutí elit za extrémně důležité a s plynutím času čím dál důležitější. Stereotyp boháče či tyrana, držícího se zuby-nehty u moci až do svého posledního dechu, je podle Kechlibara ve světové kultuře všudypřítomný.
Zde platí – řekni mi, co čteš, a já ti povím, kdo jsi. Kechlibarův vhled do světové kultury se svou šíří podobá spíše tankovému průzoru. Tím, co se ve světové kultuře nejdéle traduje, je totiž mudroslovná literatura, které je dílem skutečně starých, a ještě starších elit.
Tímto zkreslením je ovlivněno ono zásadní Kechlibarovo technicistní východisko: „Toto vše má ale nevyhnutelný důsledek v podobě toho, že na vrcholu politické pyramidy začíná přibývat lidí velmi pokročilého věku, a tento trend se jen tak nezastaví.“
Krizi civilizace přisuzuje s mladickou nerozvážností pouze stárnutí těch, kteří tvoří vrchol politické pyramidy, nikoliv však jejich kvalitám! To však je logický lapsus těžko omluvitelný.
Kechlibar se však dopouští i sociálního inženýrství. Za jeden ze dvou největších problémů demokracie považuje paralyzovanou obměnu kádrů. Řešením by podle něj bylo posílení „institucionálních mechanismů,“ které zajišťují rotaci kádrů, a to v podobě „maximálního povoleného času v politice“. Podle Kechlibara by každý „ve volených funkcích všeho druhu – od zastupitele obce až po prezidenta – směl strávit nejvýše 20 let svého života, přičemž souběh funkcí by se počítal 2x, aby ty hamižnější jedince přešla chuť sbírat úřady jako motýly.“
Kechlibar sám to ale považuje za „moc radikální“. Škoda, že ho nenapadlo řešení mnohem prostší: každý člověk by mohl být volen neomezeně, s jedinou výjimkou: nikdy dvakrát po sobě. V žádné volené funkci, ať už na městské nebo celostátní úrovni. Každý by musel po funkčním období projít slzavým obdobím civilního života. Jednak by si ochutnal života upraveného volenými sbory, tedy druhou stranu mince. A za druhé by se své funkci mohl věnovat až do posledního dne, a nemohl by ji zneužívat ve volební kampani pro další období (tak typický úkaz pro konec prvního volebního období každého amerického prezidenta).
Druhý důvod, který trápí Kechlibara, je že „zatím nedokážeme zajistit, aby se člověk dožil té osmdesátky či devadesátky v plné duševní svěžesti“ („problém Biden“). Argumentuje věkovým omezením u mnoha povolání (pilot, soudce, strojvedoucí). Vznáší naprosto inkoherentní otázku, proč tedy chybí podobné omezení v exekutivě? Doposud však psal o volených, nikoliv o jmenovaných funkcích…
Věkovou hranici jako „řešení“ problému degenerující demokracie pokládá Kechlibar – a s tím je samozřejmě možno souhlasit – za těžko zfalšovatelnou, oproti různým možným testům způsobilosti, kde lze fixlovat až do aleluja, či vyvíjet nátlak, aby hodnotitelé „ve jménu záchrany demokracie“ rozhodli jinak, než jim velí vlastní profesní čest.
Nu, počkejme, uvidíme, jak bude Kechlibar psát za pár let, až Piráti a podobní začnou uplatňovat podobné technicistní přístupy třeba i na učitele a na ovlivňování veřejného mínění, včetně blogování!