Politolog Petr Drulák píše o nejistých vyhlídkách sahelské konfederace, která je ale pokusem o zbavení se západního vazalství a africkým poučením Evropě.
Počátkem července se nejvyšší představitelé Nigeru, Mali a Burkina Faso dohodli v nigerské Niamey na založení Konfederace sahelských států. Od uzavření obranné aliance loni v září tím podnikají další krok k posílení nezávislosti na Francii a USA, ale i na Ekonomickém společenství západní Afriky, které považují za nástroj západních zájmů. Vedle společné obrany proti povstaleckým skupinám, chtějí koordinovat využívání vody a dalších přírodních zdrojů, spolupracovat v dopravě a energetice a na úkor dominantní francouzštiny podporovat místní jazyky v médiích.
Jejich nezávislý kurz leží politickému Západu v žaludku. Jeho média mluví o třech vládách jako o vojenských juntách a poukazují na ekonomickou zaostalost regionu, který patří k nejchudším oblastem Afriky. Cudně zamlčují odpovědnost Západu za jejich současné těžkosti i to, že sahelské státy prokazují mimořádnou schopnost samostatného jednání, která dnešní Evropě zcela chybí.
Všechny tři vlády jsou ve vojenských uniformách a k moci se dostaly převraty, poslední byl loni v létě právě v Nigeru. Přesto mohou nálady obyvatelstva vyjadřovat lépe než desítky jejich afrických kolegů, kteří sice volbami procházejí, ale žádnou demokratickou legitimitu nemají, buď proto že podvádějí při sčítání nebo žádného skutečného konkurenta do voleb nepustí. Bez nadsázky lze říci, že místní obyvatelstvo už mělo plné zuby arogance a vykořisťování ze strany bývalé koloniální metropole Francie. Intenzivní ekonomické vztahy s Paříží byly nastaveny tak, aby francouzské firmy sklízely zisky a země Sahelu zůstaly v bídě.
Zda se to Afričanům podaří nyní zvrátit, ukáže čas. Ale francouzská státní firma Orano, která v Nigeru těžila za mimořádně výhodných podmínek uran, na němž závisí významná část francouzských jaderných elektráren, zaznamenala po zásahu nigerské vlády v letošním prvním pololetí ztrátu 133 milionů eur, loni ve stejném období naopak vydělala 119 milionů eur. Ale o úspěchu bude možno mluvit jen tehdy, pokud se francouzské ztráty promění na nigerské zisky.
Pokud někteří Sahelané kdysi viděli jako lákavou alternativu orientaci na USA, dnes už neplatí ani to. Američané rádi v regionu posilovali své pozice na úkor Francouzů. V posledních dvaceti letech se stali významným hráčem v regionu, o němž předtím ani netušili, že existuje. Pod hlavičkou boje proti terorismu utratili miliardy dolarů za zbraně, základny a výcvik místních vojáků. Jejich hlavní opěrnou základnou byl právě Niger, s tisíci amerických vojáků, základnou CIA a dronovou základnou, z níž kontrolovali celý region. A bilance? Zatímco v roce 2002 došlo v celé západní Africe devět teroristických útoků, o dvacet let později jich Pentagon napočítal jen v těchto třech zemích kolem tří tisíc. Mimochodem všechny tři armády, které provedly převraty, také procházely americkým výcvikem.
Nejenže americká vojenská přítomnost nijak nepomohla bezpečnosti, ale Američané ještě měli tu drzost, že se pokoušeli místním vládám zakazovat spolupráci s Ruskem. Asi si mysleli, že co si mohou dovolit v Evropě, zkusí i v Africe. Nigerská odpověď byla rázná. Po nepovedené americké návštěvě v Niamey počátkem roku, balí Američané kufry. Pokud dnes naříkají nad tím, jak v Sahelu posiluje Rusko a Čína, mohou to klást za vinu jen sami sobě. Rusové ani Číňani se do regionu nijak zvlášť necpali; na rozdíl od čínské přítomnosti v Etiopii či ruské ve Středoafrické republice. Když se za americké peníze stavěl v Mali stadion a nenašli se americké firmy, ujali se stavby nakonec Číňané. Rusové a Číňané přicházejí na pozvání místních představitelů, kteří chtějí vyvažovat neschopnost i vliv politického Západu, které z dobrých důvodů považují za čím dál tím více neblahé. Pokud americký ministr zahraničí Blinken říká, že kde se objevili ruští wagnerovci, následovaly špatnosti, může mít pravdu. Ale totéž lze v mnohem větším měřítku prohlásit o americké vojenské přítomnosti od střední Asie po západní Afriku.
Vyhlídky na úspěch sahelské konfederace jsou nejisté. Boj proti islamistickému terorismu, který má být její hlavní misí a který ve všech pádech skloňují i všichni vnější aktéři, je ve skutečnosti tragickým omylem. Řada povstaleckých skupin se sice dnes hlásí k radikálnímu islámu a podniká ozbrojené útoky na vládní síly i civilní obyvatelstvo, ale to nevyplývá ani z islámu ani z žádného zakořeněného terorismu. Jejich boj podněcuje zoufalá ekonomická situace a etnická diskriminace, kterou nikoliv bezdůvodně přičítají centrálním vládám. Většinou patří ke kmenům, jako polousedlí Fulbové na jihu či Tuaregové na severu, které nedosáhnou na vlivné pozice, neboť žijí rozděleni do několika států, jak kdysi rozhodli západní kolonizátoři.
Jejich odpor nelze vyřešit vojensky, nýbrž pouze politicky. Pochopí vojenské vlády lépe než jejich civilní předchůdci, že tento boj nelze bez dohody s povstalci vyhrát a že jeho pokračováním pouze zvou vnější mocnosti k vměšování? Někteří generálové to v minulosti dokázali. Ti v čele sahelské konfederace zatím alespoň ukazují, že chtějí vzít vlastní osud do vlastních rukou. Cenná lekce chudé Afriky bohaté Evropě.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!