Dnešní pokračování jazzového průvodce Jana Schneidera nabídne tři skladby – Coolie, Blues for New Orleans a Ay Karanlık.
Na začátek si dovolím nabídnout další z nádherných „fláků“ Dizzy Gillespieho, zvaný “Coolie“. Jeho kouzlení s tóny je zde zcela průzračné, jak si ostatně vyžadovala atmosféra filmu The Cool World (1964), v němž byla použita tato skladba Mal Waldrona. Saxofon hraje James Moody, piano Kenny Barron, basu Chris White a Rudy Collins bubnuje.
Varhany nebyly častým sólovým instrumentem, který by využíval skladatel a klavírista a kapelník Duke Ellington. Ve skladbě “Blues for New Orleans” učinil výjimku: sólo zde hraje Wild Bill Davis. Nicméně skladba je významná jako ukázka Ellingtonovy geniality i aranžérské. Tu nádhernou basu hraje Joe Benjamin a naprosto klasické bicí Rufus Jones.
Na závěr něco odlišného, pro pamětníky, z dob (1970), kdy rocková hudba přirozeně souzněla s mnoha dalšími vlivy. Cem Karaca byl významným představitelem anatoljanského rockového hnutí. Jako typický Turek měl otce původu ázerbajdžánského a matku arménského. V sedmdesátých letech byl jako správný rocker režimem podezírán, že svou hudbou podvrací režim. Dlouho žil v Německu a do vlasti se vrátil až koncem osmdesátých let. Zde je jeho skladba “Ay Karanlık“.