Historik Jiří Malínský se ve svém článku vrací k významnému výročí a odkazu Slovenského národního povstání. Od jeho počátku uplyne 29. srpna 80 let.
Slovenské národní povstání bylo a zůstává nejvýznamnější událostí moderních slovenských dějin. Fakt, že propuklo v závěrečném období druhé světové války, mu neubírá ani na významu, ani na mezinárodní váze; povstalecké jednotky tvořené zčásti armádou farské republiky bojovaly svůj boj jako 1. Československá armáda. Svůj význam si zachovává i pro někdejší západní část republiky. Bylo to poprvé, kdy československá armáda po pěti letech nacistické okupace oficiálně bojovala na československém území (přímo na Slovensku bojovalo kolem 3 000 protektorátních Čechů). Buď jak buď je v současnosti pro přítomnou slovenskou politiku Slovenské národní povstání páteřní událostí zásadního významu bez rozdílu ideologických směřování. Ve svém inauguračním projevu šestý slovenský prezident Peter Pellegrini nedávno připomněl i Benešův nepominutelný vklad do zrodu československé státnosti, bez nějž by současná slovenská státnost byla jen velmi obtížně představitelná.
Horšící se vnitřní vývoj farské republiky, ve skutečnosti slovenského protektorátu, spolu s evidentním slábnutím nacistického režimu, postupně nedobrovolně směřujícího k neodvratné porážce v druhé světové válce, aktivizoval celý slovenský protifašistický odboj. Šmidtkeho ilegální vedení Komunistické strany Slovenska, které se, dále složeno z Gustáva Husáka a Ladislava Novomeského, konsolidovalo a začalo navazovat kontakty s nekomunistickým odbojem. Ľuďácký režim, za nímž prokazatelně stála vždy byť nepominutelná menšina slovenské společnosti, ztrácel na atraktivnosti i díky líčení zkušeností vojáků Rýchle a Zaisťovací divize o zvěrstvech německých vojsk na východní frontě, kterým byli nuceni přihlížet. (Stovky jejich vojáků přešly do sovětského partyzánského odboje; nejznámější z nich je pátý československý nositel čestného titulu Hrdina SSSR kapitán Ján Nálepka; byli také jednou z konstituvních složek 1. československého armádního sboru v SSSR na jaře 1944.)
Staré meziválečné politické přehrady padaly. Benešovský odboj, reprezentovaný odbojovou skupinou Flóra, kterou vedla česká manželka generála Jána Goliana Jarmila, agrární odboj, do jehož popředí se dostal stárnoucí muž 28. října Vavro Šrobár, sociální demokraté a další odbojové skupiny se shodly na Vánoční dohodě, z níž vzešla Slovenská národní rada. Odbojové sítě se postupně po Slovensku šířily, následně začaly prorůstat tehdejší slovenskou společností a kontakty SNR byly navázány i s armádou. Redefinovaně pojatá československá státnost spojila slovenský odboj s londýnskou vládou, která se pochopitelně orientovala i na Moskvu; z vývoje front druhé světové války bylo zřejmé, že většina nebo významná část československého území bude osvobozena Rudou armádou.
Úspěchy operace Bagration Rudé armády a rychlý ústup vojsk německé wehrmacht (ruská vojska postoupila až o 600 km na západ) přivedly ozbrojené síly SSSR ke Karpatům a poprvé (v srpnu 1944) i na východní hranici Podkarpatské Rusi. Současně začala být stále citelnější síla slovenského odboje a bylo zjevné, že moc Tisova režimu viditelně slábne. Na západě na konci července skončila bitva o Normandii jako první válečný akt operace Overlord a vojska Spojených národů zahájila poměrně rychlý postup na východ, který navíc v srpnu podpořilo další vylodění vojsk Spojených národů na jihu Francie (25. srpna 1944 byla osvobozena Paříž). Slovensko se pro Berlín stávalo důležitým frontovým zázemím a bylo zjevné, že wehrmacht nevystačí s dosavadní okupací Pováží a strategických zbrojovek, které tam byly Československou republikou vybudovány během třicátých let.
Vůdce druhého československého odboje prezident Edvard Beneš opakovaně ve shodě se svou většinově sdílenou protifašistickou koncepcí i neformálních úmluv s vedením moskevského komunistického exilu z prosince 1943, opakovaně vyzýval slovenský odboj k ozbrojenému povstání, od kterého si nejen on, ale i Slovenská národní rada slibovala nejen co nejrychlejší a nejméně krvavé osvobození Slovenska, ale i urychlení postupu Rudé armády na západ a konce krvavé druhé světové války. Mnoho pro slovenské vlastence tehdy vykonal i generál Heliodor Píka.
Samostatným problémem se pro Londýn i pro slovenský odboj stalo obtížně velitelné tisícové partyzánské hnutí ovlivňované sovětskými parašutisty. Srpnové Slovensko prožívalo stupňované napětí. 4. srpna 1944 odletěla do SSSR delegace Slovenské národní rady, která měla dojednávat součinnost slovenských ilegálních povstalců s dalším postupem vojsk Rudé armády. S Moskvou ovšem nebylo nic dojednáno; zhruba tři týdny o přítomnosti těchto Slováků v Moskvě nevěděl ani československý komunistický exil. Zmatečnost tehdejší situace ilustruje tato zpráva náčelní československé vojenské mise v SSSR generála Heliodora Píky pro Londýn: „… Dnes těžko prověřitelné, ale velmi pravděpodobné zdají se být informace o tom, že Kominterna, která formálně neexistuje, ale prakticky dále pracuje, vydala směrnice pro vedení agitace na osvobozeném území v tom smyslu, aby přinejmenším rozhodná většina byla získána pro soustředěnou dělnickou, respektive komunistickou stranu. Maximální cíl má být, aby československý lid se dobrovolně přiklonil jako samostatná socialistická republika k federaci se Sovětským svazem. V důsledku těchto směrnic mají být českoslovenští politikové z SSSR vysláni ihned na osvobozené území a mají provádět intenzívní agitaci ihned za frontovým pásmem (neb i uvnitř pásma). Propagační materiál, brožury a plakáty prý jsou již připraveny.“ Současně si však byl vědom, že „Nikdo nepochybuje o tom, že jedině pevné spojenectví a upřímné přátelství mezi ČSR a SSSR může v budoucnosti zabezpečit a zaručit integritu a nezávislost ČSR. S tím bude souhlasit celý československý národ, jakož i s radikální socialisací a upevněním opravdové lidové demokracie. Nebezpečí však vidím v tom, aby i poctiví českoslovenští občané, vlastenci a dobří demokraté, při eventuelním jejich nesouhlasu s agitací jedné politické strany (komunistické), nebyli označováni za nepřátelské Sovětskému svazu. Ačkoliv jsem rozhodným přívržencem široké socialisace a zabezpečení blaha všemu československému pracujícímu lidu, přece vůdčí myšlenka opravdové demokracie všeho našeho počínání nutí mě k tomu, abych upozornil na nutnost zabezpečení plné svobody rozhodování a výchovy všem demokratickým složkám československého národa, a tím všem politickým stranám vyjma těch složek, které se kompromitovaly dobrovolnou spoluprací s Hitlerem. Zaručit svobodu agitace všem, kdož pod fašistickým a hitlerovským režimem trpěli …“ Naopak 30. srpna 1944 Klement Gottwald tehdy sovětizaci Československa důrazně odmítl a opřel se přitom o myšlenky Georgi Dimitrova, že úkoly poválečné obnovy jsou natolik závažné, že síly komunistů se neobejdou bez spojenectví s demokraty.
K rozhodnutí o karpatskodukelské operaci tak došlo až počátkem září 1944; mezitím 29. srpna po povraždění německé vojenské mise partyzány, jež nebylo s nikým koordinováno, vypuklo živelně Slovenské národní povstání. Bezprostředním podnětem byl následný nástup jednotek wehrmacht na Slovensku. Ústřední velení slovenské armády v Banské Bystrici se proměnilo ve velitelství 1. československé armády, v jehož čele stanul zprvu plukovník (později generál) Ján Golian. Urychleně jednala i Slovenská národní rada. Současně na osvobozené území Polska dorazil velitel východoslovenského armádního sboru, kontrolujícího karpatské průsmyky, plukovník Viliam Talský; zdá se, že se snažil sedět na dvou stoličkách; ale ať to bylo jakkoliv, Němcům se podařilo slovenské vojáky ještě na konci srpna odzbrojit a tak zmařit naději Rudé armády na její rychlý přechod Karpat (Koněvovy plány, zpracované v šibeniční lhůtě během několika dní, předpokládaly ukončení karpatskodukelské operace do 8 dnů; neobvyklostí při jejich horečném zpracovávání bylo nesporně neobvykle mnoho; krvavé a obtížné byly i následné boje při osvobozování Slovenska).
Improvizace a nekázeň, které se neprojevily jen na slovenské straně (počátkem září 1944 byl na Vysočině zabit někdejší moravský zemský velitel, ruský legionář a vůdčí osobnost odbojové organizace Rada tří generál Boris Vojtěch Luža, jenž byl Londýnem zvažován jako možný definitivní velitel povstaleckých vojsk), vedly k živelným, vlastně už předem daným střetům a výsledkům; nehledě na tuto nepřehlednou situaci v praxi však vedly také k hrdinskému boji povstaleckých vojsk, který na sebe po dva měsíce vázal řadu německých divizí, ale také k tisícovým krvavým ztrátám nejen slovenských povstalců (z nichž zdaleka všichni nebyli Slováky), ale i vojáků 1. československého armádního sboru a Rudé armády.
Politický a historický užitek Slovenského národního povstání se přes popsané tragické momenty je nesporný a nadčasový. Nadějný vývoj slovenské kultury a vědy se během existence farské republiky dále zrychlil a právě SNP stálo u základu další převážně levicové dynamizace vývoje slovenské společnosti v poválečném období. Bez těchto změn by dnešní tvářnost slovenské, plně demokratické společnosti byla nepředstavitelná. A nejde nepodotknout, že zpětnovazebně nebyla bez určitého – rovněž pozitivního působení – na společnost českou. A v tomto ohledu i na mimořádně pozitivní, zvlášť blízké vzájemné česko–slovenské vztahy. (Na tomto místě nezbývá než vyjádřit politování nad tím, že v rámci protikomunistické polistopadové hysterie byla pražská třída Slovenského národního povstání necitlivě přejmenována na Svatovítskou, zatímco v jiných českých městech – např. Chrudimi, Liberci, Havířově, Mostě – se neměnilo nic.)
Slovenské sociální demokracie – prezident i vláda – a její političtí spojenci připravují velké oslavy výročí této mimořádné události moderních slovenských dějin v Banské Bystrici na 28. a 29. srpna. Už dnes lze říci, že budou mít rámec stejně velebný a zdařilý jako před pěti lety, kdy se jich zúčastnila i vedle tehdejšího premiéra Petra Pellegriniho slovenská prezidentka Zuzana Čaputová.
Důvodně lze předpokládat i adekvátní účast oficiální české politické reprezentace. V minulosti to mimo prezidenta Miloše Zemana byl i zesnulý předseda Senátu Parlamentu České republiky Jaroslav Kubera. Oba zanechali na Slovensku ten nejlepší dojem.