Historik Jiří Malínský se ve dvoudílném textu věnuje tématu karpatsko-dukelské operaci, která začala před osmdesáti lety, na podzim roku 1944.
Boje v Karpatech
Dukelské krveprolití se odehrálo jako přímý důsledek zpravodajské informační zmatenosti. V bojích u obcí Bóbrka, Wrocanka a Machnówka jižně od města Krosna na rozhraní Malopolska a Haliče bylo po nadějném nástupu v prostoru u Krosna československé velení sborové 1. a 3. brigády přesvědčeno, že postupuje územím obsazeným Rudou armádou a vůbec nepředpokládalo, že směřuje do palebného prostoru německého dělostřelectva k dobře opevněným a vycvičenými zkušenými jednotkami wehrmacht obsazeným opevněným pozicím. Zejména u vojáků 3. brigády propukla demoralizace a docházelo i k jejich útěkům z fronty. Z útoku se stala úporná obrana, z plánu na relativně snadný průchod Karpaty neméně úporná bojová pouť směrem k městu Dukla a odtud dále k československé hranici. To už ale – jak jsem se již zmínil – sboru velel brigádní generál Ludvík Svoboda. Zdá se, že do těchto bojů poněkud zasahovaly i banderovské jednotky OUN. Atmosféru těchto nesnadných bojů mj. zachycuje vedle jiných zejména memoárová kniha generála Viléma Sachera Na počátku stála smrt.
Ke konci září se po úporných bojích podařilo dobýt Duklu a začaly pokusy o přenesení bojů směrem k povstaleckému území. Následná cesta k československé hranici byla pro jednotky 38. armády neméně nesnadná; hodně zranění a úmrtí vyvolávaly velmi často početné miny a minová pole, kterými wehrmacht jistila svou obranu. 4. října se sovětskému 67. střeleckému sboru podařilo proniknout k hranici; Čechoslováci je následovali a osvobodili první slovenskou obec Vyšný Komárnik.
26. září vydala italská vláda zvláštní prohlášení o neplatnosti mnichovské dohody a vídeňského arbitrážního rozhodnutí z 2. listopadu 1938 (první vídeňské arbitráže). Výslovně zdůraznila, že je „pokládá od počátku za neplatné“. Uvedla dále, že toto její prohlášení se vztahuje i na další akty, pokud jich byla účastna, jež byly také „ke škodě nezávislosti a celistvosti republiky Československé“ a podotkla, že italský lid, pokud mohl svobodně vyjadřovat svou vůli, si přál ve vztahu k Československu politiku plodné a obapolně prospěšné spolupráce. Tento akt mj. spoluznamenal vrácení těch částí Slovenska na jihu a východě, jež takto Druhá republika ztratila.
Současně v Londýně probíhala jednání delegace Slovenské národní rady s exilovým prozatímním státním zřízením, mj. i s prezidentem Benešem. Při té příležitosti Beneš posléze výslovně zdůraznil: „Nikdy jsem nikomu netajil a netajím ani dnes, že jsem vždy hájil a hájím stanovisko jednotného národa československého … Češi i Slováci jsou mi dvě rovnocenné a stejně plně vyspělé části jednoho a téhož národa. Jeden mluví češtinou, druhý slovenštinou, oba jazyky jsou rovnoprávné a musí být stejně a rovně respektovány. Některé národní znaky a vlastnosti jsou nám totožné, jiné poněkud odlišné.“ A dále tento demokrat a humanista výslovně dodal: „Pokládal bych však za nepřípustné toto stanovisko komukoliv vnucovat. Jestli na Slovensku je veliká část nebo většina obyvatelstva, která se cítí výlučně Slováky, jestli tato většina nazývá toto obyvatelstvo slovenským národem, je prostě nutno tento fakt konstatovat a respektovat … Respektuji prostě fakta a žádám, aby v těchto věcech byla v republice plná tolerance … Odmítám zejména, že by se snad mělo nařizovat, vnucovat nebo zákonně předpisovat, že existuje národ československý.“ I tyto zprávy posilovaly bojující československé vojáky jak na západě, tak na východě od naší vlasti.
6. října překročily v 6.00 jednotky 1. československého armádního sboru v SSSR hranice v prostoru Dukelského průsmyku; vztyčily tu hraničník a československou státní vlajku. Byl to slavnostní okamžik ve všednodenním krvavém stereotypu krvavých bojů; po letech se Češi, Slováci, demokratičtí čeští Němci a Rusíni vrátili do vlasti, kterou opustili před řadou let. Souzvuk všech politických i občanských sil působících v těchto chvílích netrpělivě očekávaného kýženého osvobození vrcholil. (Během předlistopadového režimu, naposledy v roce 1989, byl tento den slaven jako Den československé lidové armády.)
7. října 1944 Jan Masaryk, přebírající od generála Sergěje Ingra ministerstvo národní obrany jako jeho správce, telegrafoval do Moskvy, znepokojen výší ztrát během karpatsko-dukelské operace: „Uznáváme s hlubokou vděčností, co pro nás SSSR udělal. Jsme nesmírně překvapeni Tvým tvrzením, že SSSR podnikl karpatskou operaci na naši žádost. Pokud se Londýna týče, takové žádosti nebylo. Právě opak je pravdou. Já sám osobně jsem jednal o ruskou pomoc, ale výhradně o dodání zbraní, a úvodem jsem velmi jasně konstatoval, že se nám rozumí samo sebou, že pomoc žádáme jen v rámci sovětské strategie a že víme velmi dobře, že kvůli nám nebudou podnikat žádné ofenzívy. … prezident Beneš za sebe a já jménem MZV a MNO prosím obratem kabelovat, víš-li, kdo žádal, aby Rusové podnikli karpatskou ofenzivu. Stalo-li se to v Moskvě, odmítám jakoukoli odpovědnost. …“ Z Fierlingerovy spíše vyhýbavé odpovědi bylo možné odvodit, že žádost o ruské přispění podal generál Píka, který ovšem úzce spolupracoval a v rámci svých možností se snažil své kroky koordinovat s Londýnem.
Význam a odkaz
31. října se generál Ludvík Svoboda vzepřel rozkazu, podle kterého se měly značně prořídlé jednotky 1. československého armádního sboru stáhnout do týlu na Podkarpatskou Rus a tam se odvody doplnit na stanovené početní stavy. V té souvislosti podal v Londýně generál Neumann návrh na Svobodův trestně soudní postih. Meritem věci byl boj o vedoucí pozice v jednotce a ve východní československé armádě. Komunisté byli odhodláni uhájit své dosavadní pozice. Protestovali i proti londýnskému plánu na povstání v německém týlu v západní části republiky (v Česku). Válka končila; bojovalo se o postavení a kariéry v osvobozené republice a o její další směřování; postupně, krok za krokem, „ostýchavě“ nastupovalo to prozaické, již mírové poválečné období.
Východokarpatská operace znamenala pro Československou republiku vynucenou ztrátu Podkarpatské Rusi, země v horním Potisí, do které prvorepublikové Československo vložilo nemálo úsilí a která se od přelomu dvacátých a třicátých let minulého století stávala také předmětem zájmu zejména české inteligence (Olbrachtův román Nikola Šuhaj loupežník a Vančurův již zvukový film Marijka nevěrnice). Ztráta Podkarpatské Rusi (dnešní Zakarpatské oblasti), dnes v současném vnímání zašlý historický fakt, však současně vyloučila posléze rovněž hrozící ztrátu tzv. Prešovské Rusi (zhruba území dnešního Prešovského kraje, v němž probíhaly i boje karpatsko-dukelské operace na československé straně Karpat); hybatelem sovětizace této země byl sovětský agent, původně člen KSČ Ivan Turjanica (1901–1955), který svým počínáním zaskočil i Gottwaldovo vedení KSČ.
Jinou je otázka významu a míry úspěšnosti tohoto vojenského válečného podniku. Nejlépe je měřitelný mírou a výší ztrát i vztahem ke Slovenskému národnímu povstání. Během září a října obě události vázaly síly zhruba 25 německých divizí, které nemohly být plně využity na východní frontě. Boje a bitvy karpatsko-dukelské operace, motivované především politickým zadáním, v tomto ohledu připomínají odbočku vojsk Spojených národů z původního směru útoku vyvolanou v srpnu 1944 pařížským povstáním. Němcům byly způsobeny masívní ztráty (52 000 padlých, raněných a nezvěstných, 26 000 zajatých). Šestnáctitisícový 1. československý armádní sbor ztratil 4 000 vojáků, z toho bylo 1800 padlých. Srovnáme-li je se ztrátami prvoválkových ruských legií, je zřejmý číselný nepoměr tohoto porovnání. Na druhé straně nelze nezmínit obdobné operace Spojených národů a následně i komparace bitev a vojenských operací první i druhé světové války (vedle jiných Galipoli, Verdun, bitvu u El-Alameinu, Stalingrad, arnhemskou operaci i bitvu v Ardenách v prosinci–lednu 1944–1945). Kontextové srovnání a zobecnění je základním metodologickým nástrojem historikovy práce.
Druhým zhodnocením je památkový dukelský areál v místech prvních kroků vojáků zahraniční československé armády na československé půdě v říjnu 1944. Myslím, že předlistopadový původ tohoto areálu je mimo dosah politického nálepkování stejně tak jako památka velitelů 1. československého armádního sboru v SSSR generálů Jana Kratochvíla, prezidenta Ludvíka Svobody a Karla Klapálka (1893–1984) a tisíců jejich podřízených. Oscilace kolem hodnotících pojmů úspěch–neúspěch při formulování těchto závěrů musí být proto vyvážená, uctivá, úzkostlivě věcná a mimořádně citlivá. Stanovené cíle byly posléze dosaženy – lze mluvit o hořkém krvavém vítězství (i ve srovnání se ztrátami dalšího následného tažení Rudé a rumunské armády Slovenskem; do toho je nutné zahrnout i vypálení 90 slovenských vesnic nacisty a ľuďáky).
Odkaz těch padlých i těch, kteří přežili, a pak byli často nesmyslně postihováni na přelomu čtyřicátých a padesátých let, pokud neodešli do exilu (šlo o příslušníky právě tak západní jako východní exilové československé armády), po tom volá.
První díl najdete ZDE.