Historik Jiří Malínský se v novém seriálu věnuje dějinám československého reformního procesu 80. let 20. století, a to konkrétně Obrodě, tj. Klubu za socialistickou přestavbu Obroda.
Charta 77
Křehkost těchto v počátku spíše sešlostí než spolků v atmosféře hrozící normalizační perzekuce, byť už postrádala ostrost postupů ze sedmdesátých let a zcela nesrovnatelná byla s prostředím let padesátých, byla pochopitelná. Ve vzduchu byly stále nepotlačitelné obavy z jejího zesílení a je neoddiskutovatelným faktem, že právními i mimoprávními možnostmi, které by to umožnily, vládl normalizační režim až do konce svého trvání. (V tomto směru snese srovnání s pozdním Novotného vedením KSČ z přelomu let 1967 a 1968.) Proto „přestupy“ mezi jednotlivými strukturami protirežimní opozice byly dobově brány jako výraz neformálnosti a zárodečné spontánní demokratičnosti kontrastující s tuhým korzetem přežívajících, do sebe se uzavírajících normalizačních přístupů.
Prvním předsedou Obrody byl od února do června 1989 emeritní generál Vojtěch Mencl, druhým až do jejího sloučení s českou sociální demokracií r. 1991 historik doc. Miloš Hájek. První byl členem druhoodbojové organizace Předvoj, druhý další druhoodbojové organizace Svět proti Hitlerovi. Podle zejména Hájkových vzpomínek organizování Obrody nebylo snadné. Nicméně došlo k přímým jednáním vedení Obrody se zástupci aparátu ÚV KSČ 21. února a počátkem (zřejmě 4.) května 1989. Obě strany, ÚV KSČ (konkrétně jeho generální tajemník Milouš Jakeš /1922–2020/) a Obroda (přípravný výbor Obrody) byly účastníky jednání podrobně informovány o jeho průběhu.
Vedoucí oddělení společenských organizací KSČ Jan Bouchal se při sepisování své zprávy opíral o stenografický záznam, který během jednání pořizovala pracovnice zřejmě jím řízeného oddělení. Hlavním tématem setkání byl vztah k tzv. přestavbě a připravenosti Obrody podílet se na jejím uskutečňování. Pro ÚV KSČ nebyly přijatelné přesahy Obrody směrem k přetvoření v alternativní politickou stranu, tj. návrat před 21. srpen 1968, respektive 25. únor 1948. Konkrétně „Prohlášení (dokument Obrody–JM) ukazuje Obrodu jako jediné místo, kde je možné svobodně vést dialog, vůbec se nehovoří o možnostech našeho politického systému, např. Národní fronty. Sice se hlásí k sovětské přestavbě, ale ne v komplexu, jen vytrženě a spekulativně k některým částem.“ (s. 64–65). Mencl odpověděl, že „oni sami nejsou jednotni a v těchto otázkách vedou mezi sebou diskuse. Nevěří ale některým soudruhům z vedení strany.“ (s. 64). Strnulý pozdní stalinismus, který je jejím základem, byl po listopadovém převratu podroben nesmlouvavé kritice na obou XVIII. sjezdech KSČ (1989, 1990), které uzavřely její historickou existenci.
Generál Vojtěch Mencl ve své informaci pro užší vedení Obrody z 23. února 1989 uvedl, že nemíní ani založit novou politickou stranu, ani se opírat o „vnější pomoc těch, kteří by ji chtěli zneužít proti socialismu.“ (s. 66). Obrodu prezentoval jako platformu přesvědčených socialistů a komunistů, jejichž ambicí je intelektuální oponentura přestavby, jak ji deklaruje KSČ. Upozornil také na negativní následky politiky represí (události lednového Palachova týdne na Václavském náměstí). A zdůraznil: „Chce-li strana získat pro přestavbu většinu národa, musí se vrátit ,před únor‘ ve svých metodách a mobilizovat ne policii, ale své agitátory … Setrvání na Poučení je základní příčinou, proč vzniká dojem neupřímnosti, ideového zmatku, a proč se odpůrci socialismu dostávají do ofenzívy.“ (s. 67). Rozrušení na straně komunistického zástupce vyvolalo Menclovo sdělení, že Prohlášení, jehož přeformulování se dožadoval, bylo již odesláno italským komunistům; Bouchal konstatoval, že pro KSČ je Prohlášení nepřijatelné. Generál také upozornil, že metodou marxistů je kritická analýza, překonávání nedostatků a sebekritika. Právě tyto rysy postrádal nejen on v nedávném článku (z 15. února 1989) Jaroslava Kojzara Obroda–ale čeho? zveřejněném v Rudém právu.
Formování vnitřní struktury
A tak se vnitřní činnost Obrody soustředila do několika okruhů: práce na stanovách, zpracovávání základních materiálů včetně programových tezí, součinnosti – v čase se stupňující – s ostatními předlistopadovými iniciativami, navazování zahraničních kontaktů zejména s italskými socialisty a komunisty a KSSS. Na neposledním místě také na budování vnitrospolkové struktury jednak vzhledem k ustavování odborných sekcí, jednak regionálních odboček. Od počátku také fungovala redakční rada převážně cyklostylově množeného občasníku Dialog. V obdobném duchu a s podobným vyzněním proběhlo i druhé setkání se zástupci ÚV KSČ, o němž již byla zmínka. Ale až do listopadu se na spolkovém sypkém vnitřním uspořádání příliš nezměnilo. Stejně tak jako na pozornosti, kterou Obrodě věnovala Státní bezpečnost. Vztahovala se nejen na rušení často předem úřadům oznámených ústředních i pražských schůzí spolku, ale i na provádění bytových prohlídek a časově omezených vězeňských internací.
V líčení Miloše Hájka v jeho vzpomínkové knize Paměť české levice (2011) je podána podrobná anatomie všednodennosti Obrody v průběhu roku 1989. Poprvé se po mnoha letech Dubček s obrodáři setkal 1989 v prostorách obchůdku v nuselské Táborské ulici. Diskuse, které se účastnil Čestmír Císař, vyústila do věty „OBRODA zůstane otevřenou oběma variantám, jak ustavení demokratické socialistické strany, tak ovlivnění KSČ.“ (s. 282). Zmíněná dvě setkání založila základní metodu práce: již popsaný normalizací více či méně jakžtakž tolerovaný balanc mezi legalitou a ilegalitou. V květnu zásluhou pozdějšího dlouholetého ředitele Masarykovy dělnické akademie Miloše Bárty byl dokončen program Obrody. Nebyla to snadná práce. To umožnilo svolání fakticky ustavujícího sjezdu Obrody 17. června 1989; původně domluvená restaurace, kde se měl konat, byla postižena zákazem normalizační moci; sjezd byl po iniciativě historika a disidenta Jana Urbana (nar. 1951) přesunut do jeho bytu v malostranské Thunově ulici; účastnilo se ho 70 lidí včetně zástupců Charty 77, Hnutí za občanskou svobodu a dalších hostí.
Horké léto roku 1989 oživilo perzekuci. Jak uváděl dobový podkladový komunistický materiál z 3. července 1989, vedle mnoha nesocialistických iniciativ vznikl další levicový subjekt Společnost pro studium demokratického socialismu, zárodečná buňka obnovované sociální demokracie, která do legality vstoupila 19. listopadu 1989. Jako hlavní cíl těchto subjektů dnes anonymní autoři tohoto materiálu uvedli možnost „manipulovat především mladými lidmi a rozšířit nepřátelské aktivity i mimo velká města“ (s. 127 edice dokumentů Obrody). V dalším materiál obsahoval již vlastně omílaná fakta: odsouzení vpádu Varšavské smlouvy 21. srpna 1968, faktickou legalizaci Charty 77, informaci o přípravě Antipoučení, jíž se měla věnovat Obroda, účast na podpisové akci petice Několik vět. Pro KSČ z toho vyplynulo doporučení „posilovat politické prostředky a formy ochrany socialistické společnosti a její socialistické nadstavby“ (s.128).
Mimořádně zajímavé je líčení internace Miloše Hájka a jeho družky Hany Mejdrové (1918–2011), která proběhla ve dnech 19.–21. srpna 1989. Na chalupě byli hlídáni dvěma pracovníky Státní bezpečnosti: „,ohleduplní‘ pracovníci zkompromitované instituce stanovali na zahradě“ (s. 295). Hájek a Mejdrová sledovali nerušeně vysílání zahraničních rozhlasových stanic (Hájek ovládal italštinu, pracovníci StB se opalovali); v Izvěstijích vyšly článek Jiřího Hájka a vzpomínka sovětského vojáka. Normalizační bdělost nepomíjela, ale současně vůčihledě slábla. A uvolňovala – jak se posléze ukázalo – prostor místy více, než bylo zdrávo.
Prezidentská volba
Frekventovaným tématem té doby byla i prezidentská volba: Husák viditelně slábl a jeho zdravotní stav se zhoršoval; kromě toho na jaře 1990 mělo vypršet jeho třetí prezidentské období. Obroda, toto ideově osmašedesátnické seskupení, mělo o práci postaráno. V návaznosti na lednové setkání z pověření ÚVV Obrody uhroveckého rodáka Hájek znovu vyhledal: „Šlo o to využít volbu k politické kampani, o níž by se dozvěděla většina obyvatelstva. Zašel jsem jednoho zářijového dne k Jarošům (Dubčekův pražský spolupracovník z r. 1968 – JM) a k mému příjemnému překvapení jsem ho tam našel. Asi hodinu jsme spolu mluvili, neřekl sice jasné ano, ale rozhodně to neodmítl a nechal nám volnou ruku k dalším sondážím.“ (s. 290). Poslední týdny normalizačního režimu míjely horečně rychle. Souznění opozičních zárodečných občanských sdružení, soustředěných kolem Charty 77, sílilo; odpor k režimu byl jejich neoddiskutovatelným stmelujícím prvkem.
Názorově nejblíže měla k Obrodě Společnost pro studium demokratického socialismu (nástupce někdejšího osmašedesátnického sociálně demokratického Masarykova sdružení pro demokratický socialismus čtvrté obnovy). Náhodná setkání se proměňovala v zárodečnou koordinaci, v níž se odrážel vnitrostranický sociálně demokratický spor mezi reformním Slavomírem Klabanem (1922–2010, včetně exilové Lužovy skupiny) a oficiálním vedením exilové strany a jeho domácími příznivci. Prvním hmatatelným plodem těchto kontaktů byla rychlá samizdatová edice dokumentů stockholmského XVIII. kongresu Socialistické internacionály (proběhl ve dnech 20.–22. června 1989 jako svým způsobem další dějství navazující na události sociálně demokratické čtvrté stranické obnovy z r. 1968). První kontakty byly navázány také s domácím členem ÚVV exilové sociální demokracie Rudolfem Battěkem (1924–2013). To vedlo i k navázání častějších kontaktů s globální sociální demokracií. V průběhu září či října 1989 přijela do Prahy tříčlenná delegace Spolkového sněmu tvořená Petrem Glotzem (1939–2005) a dalšími třemi poslanci za CDU, Zelené a SPD. Glotz se hned v úvodu přímo zeptal Hájka: „Čím vám můžeme pomoci?“ (s. 293). Požadavku na pomoc při prosazování omluvy SSSR za srpnovou intervenci 1968 však nerozuměl; jevil se mu jako žití v minulosti. Rozháraný Jakešův režim však považovali ve shodě s Obrodou za stabilitu na písku.
Oslavy 28. října 1989 přinesly Obrodě těžkou ztrátu; týž den zesnul na následky mozkové mrtvice její přední člen doc. Milan Hübl (1921–1989). Posledním výrazným předlistopadovým činem spolku bylo napsání a rozeslání otevřeného Dopisu členům KSČ, který vznikl součinností Miloše Hájka, Věňka Šilhána a Jana Urbana: „Skutečná moc ve státě je soustředěna v předsednictvu ÚV KSČ a jeho sekretariátu. Vytvořil se tak způsob vlády a řízení, který postupně ochromil iniciativu společnosti a přivedl ji do stavu krize. Není nikdo, na koho by KSČ mohla přenést zodpovědnost za tento stav. K této odpovědnosti se však současné vedení strany nechce hlásit.“ A dále autoři dopisu dodali: „Pokud se v této historické situaci vládnoucí komunistická strana nedokáže vnitřně demokratizovat, budou všechny její pokusy o reformy povrchní a nepřinesou žádné výsledky. … Z některých členů se vytvořila privilegovaná kasta, uvnitř KSČ vznikla strana vládnoucích a strana ovládaných. Lidé kritizují honosné paláce sekretariátů, luxusní stranické hotely a rekreační střediska, sanatoria a nemocnice pro vysoké funkcionáře a jejich rodiny, zvláštní zásobování i privilegovaný systém osobních důchodů. Není třeba rozvádět, jaké morální škody způsobuje tento systém institucionalizované korupce …“ (s. 145 sborníku dokumentů Obrody) Dokument je uzavřen pádnou větou, že slova „,jak budete dnes pracovat, tak budete zítra žít‘ znějí v našich podmínkách licoměrně“ (tamtéž).
V závěru autoři zdůrazňují v dnes obtížně obhajitelném odkazu na gorbačevovskou pěrestrojku očekávatelnou obtížnost reformního procesu, jeho neodkladnost, letitější délku a doprovodné hmotné i jiné nesnadnosti a bolestnosti. Dopis byl rozmnožen a rozeslán poštou; co pro obrodáře překvapivě vázlo, byly průvodní informace zahraničních rozhlasových stanic, případně i dalších médií. Bezprostředně před listopadovým převratem byl Hájek zpraven během procházkové (peripatetické) schůzky podél zdi židovského hřbitova o vnitrokomunistické odezvě na Dopis členům (byla to snaha vyhnout se odposlechu a sledování Státní bezpečností) s místopředsedou spolku Vojtěchem Menclem, který mu sdělil důležitou kuloárovou informaci z jeho nahodilého setkání s ruskosovětským rezidentem: „Sdělil mi (Menclovi – JM), že vedení KSČ si nechalo udělat průzkum, co soudí členové o našem dopisu. Zjistili, že 31 % členů KSČ v České republice s ním souhlasí. Od OBRODY se očekává, že se stane politickou stranou a zachytí hlasy, které budou odpadat od KSČ.“ (s. 295 vzpomínek MH).
Předchozí díl: