Historik Jiří Malínský se v novém seriálu věnuje dějinám československého reformního procesu 80. let 20. století, a to konkrétně Obrodě, tj. Klubu za socialistickou přestavbu Obroda.

Počátky Obrody

Normalizace, která se od poloviny osmdesátých let minulého století dostávala do stále zřetelnější defenzívy, nebyla s to čelit sílícímu hospodářskému i technologickému zaostávání Československa za mohutnějícím Evropským hospodářským společenstvím, které směřovalo k ustavení Evropské unie. Světélkem na obzoru se zdála být gorbačevovská přestavba (přesný překlad ruského výrazu pěrestrojka je převrat, zvrat) i viditelná prolamování autoritativních režimů v Polsku a Maďarsku. Na pořad dne přicházel ideový odkaz Ledna 1968 (Pražského jara); současně bylo zřejmé, že se mění nejen Československo, ale i Evropa a svět a že na tyto „výzvy“, jak se dnes slangově těmto jevům (zvaným i černé labutě) říká, bude nutno nově – ale jak? – reagovat.

V jádře někdejších dubčekovských reformátorů – pravděpodobně nejsilněji v někdej-ším poradenském okruhu Josefa Smrkovského (1911–1974) – procitala naděje nejen na osobní rehabilitaci, ale pod vlivem vyjádření vedoucích sovětských představitelů Michaila Sergějeviče Gorbačova (1931–2022) a Alexandra Nikolajeviče Jakovleva (1923–2005) i na oživení koncepcí, jejichž shromaždištěm se staly horečně připravované koncepty vysočanského (prvního XIV.) sjezdu KSČ. Naděje v nejdynamičtější složce lidí Pražského jara budily i ohlasy z exilu (např. historika Karla Kaplana /1928–2023/, europoslance Jiřího Pelikána /1923–1999/ nebo profesora Zdeňka Mlynáře /1930–1997/). RFE (Svobodná Evropa) a VOA (Hlas Ameriky) přestaly být nepřátelskými vysílači a měnily se ve faktické spojence i těchto lidí. Vnitřní tříbení začínalo také mezi pracovníky Prognostického ústavu ČSAV. Monolitu normalizace odpovídal rodící se monolit opozice sdružující katolíky i trockisty a anarchisty (valná část někdejších reformátorů byla současně signatáři dokumentů Charty 77); udržitelný, to bylo zřejmé již tenkrát a poměrně rychle se to také během polistopadových měsíců vyjevilo, byl jen dočasně.

Dokumenty Obrody (plným názvem Klubu za socialistickou přestavbu Obroda) objímají poměrně krátké časové období let zejména 1988/89–1990/91. Dynamika událostí té přelomové doby, byť nedosáhla tempa změn devadesátých let, v nichž se původní očekávání, prokládaná až nečekaně rychlým oslabováním sil komunistického hnutí a současně nástupem neoliberalismu (založeného na desateru tehdy širší veřejnosti naprosto neznámého, ve své podstatě neokolonialistického Washingtonského konsensu) byly Ústavem pro soudobé dějiny vydány r. 1996 pod názvem Obroda. Klub za socialistickou přestavbu / Dokumenty. Mimoto vyšly některé vzpomínkové knihy protagonistů Obrody. Archivní pozůstalost klubu se dělí mezi archiv ČSSD (dnes Sociální demokracie) a sbírky Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.

Bez nadsázky lze říci, že fundament Obrody tvořil autorský kolektiv Akčního programu z dubna 1968, komunistická inteligence šedesátých let, jedinci ze starší (prvorepublikové) generace a nepočetná skupina tehdejších třicátníků. Už skutečnost, že Obroda od počátku rezignovala na založení alternativní levicové strany (proto ona deklarace, že chce navázat na dění kolem vysočanského sjezdu), vyvolaná limitovanými možnostmi i pozdní normalizace, ukazuje na různorodost jejího složení a obtížné budování jejího byť nepočetného vnitroklubového konsensu. Odhadnout počet jejích skutečných členů není snadné; personální agendy a jejich precíznost nepatřily k přednostem tohoto seskupení levicové inteligence (její druhý předseda doc. Miloš Hájek /1921–2016/ uváděl po letech jako maximální možný počet jejích aktivních členů číslem 1500). Přesto do před- i polistopadového období zasáhla a zanechala tu svou nesmazatelnou stopu.

První dokument

V tomto ohledu lze Obrodu považovat za jednu z dceřiných odnoží Charty 77 (vůbec prvním zřetelnějším hlasem opozice bylo od podzimu 1987 vydávání samizdatových Lidových novin, na jejichž vydávání participovali i budoucí obrodáři). Poprvé o sobě dala vědět veřejným prohlášením 8. ledna 1989 při příležitosti 20. výročí lednového pléna ÚV KSČ, na němž byl z klíčové funkce prvního tajemníka odvolán třetí komunistický prezident Antonín Novotný (1905–1975). Příznačné pro ideovou pozici vznikajícího klubu postihující bylo toto konstatování: „Krize naší společnosti v 60. letech bylo výrazem rozporu mezi tvůrčími silami lidu a strnulým systémem politické moci, řízení a správy. Tento rozpor se rozvíjel již od počátku 50. let. KSČ tehdy opustila linii specifické cesty k socialismu v československých podmínkách, jíž získala širokou podporu dělnictva a důvěru pracujících. Přijala chybnou politiku obecného přizpůsobování našeho zřízení tehdejšímu sovětskému modelu, vzniklému za odlišných historických okolností a poznamenanému vážnými omyly a nezákonnostmi.“ (s. 23). Viditelná obezřelost v použitých formulacích současně odrážela skutečnost, že v době těchto ponurých událostí zpochybňujících desítky let utajovaný volební program KSČ z r. 1946 prohlášení naznačuje i hodnotové schizma, kterým tato generace trpěla: postupem času přerůstalo do vyhroceného traumatu.

Zajímavý je i výčet signatářů tohoto dokumentu, zachycený v následné Informaci. Najdeme tu jména, která se posléze rozptýlila do řady před- i polistopadových politických subjektů: historik Antonín Benčík (1926–2017), politik a právník Čestmír Císař (1920–2013), rozhlasový novinář Jiří Dienstbier st. (1937–2011, signatář Charty 77), exministr kultury a zahraničí Jiří Hájek (1913–1993, signatář a mluvčí Charty 77), historik, emeritní ředitel Ústavu dějin socialismu Miloš Hájek (1921–2016, signatář a mluvčí Charty 77), exrektor Vysoké školy politické ÚV KSČ Milan Hübl (1927–1989, signatář Charty 77), první československá ministryně Ludmila Jankovcová (1897–1990, signatářka Charty 77), exrektor Vojenské politické akademie generál Vojtěch Mencl (1923–2012), první polistopadový předseda Jihomoravského KNV Zdeněk Přikryl (signatář Charty 77), právník Pavel Rychetský (nar. 1943, signatář Charty 77), Rudolf Slánský ml. (1935–2006, signatář Charty 77), expředseda ČSM Ladislav Lis (1926–2000, signatář Charty 77), politolog František Šamalík (1923–2008, signatář Charty 77), exčlen předsednictva ÚV KSČ ekonom a památkář Bohumil Šimon (1920–2003, signatář Charty 77), zastupující první extajemník ÚV KSČ Věněk Šilhán (1927–2009, signatář Charty 77), dlouholetý expředseda ČSTV František Vodsloň (1906–2002, signatář Charty 77), novinář Václav Vrabec (nar. 1931, signatář Charty 77). Tato výběrově zastoupená jména naznačují z jakých východisek se členské jádro formovalo i kam politicky a občansky posléze směřovalo. Základním společným jmenovatelem je v případě těchto lidí zpravidla jejich historické členství v KSČ čtyřicátých až šedesátých let minulého století.           

Snahou osmašedesátnické generace bylo i zmezinárodnění jejího programatického jádra. Snaha oslovovat sovětské komunisty, konstatování zřetelných shod s Gorbačevovou knihou Pěrestrojka a nové myšlení pro naši zemi a pro celý svět (česky vyšlo prakticky paralelně s ruským vydáním r. 1987) byla doplňována kontakty s italskými komunisty, kterými disponoval především Miloš Hájek; roku 1988 byla také prolomena Dubčekova duchovní i lidská izolace a naopak do jisté míry Jakešův režim tak trochu popřel sám sebe souhlasiv s její legalizací (Dubčeka tehdy přijal i papež Jan Pavel II.). Vedle komunistických stran se tehdy také rodily kontakty se Socialistickou internacionálou, jíž předsedal Willy Brandt (1913–1992) a se západoevropskými sociálními demokraciemi.

Dialog

V červenci 1988 se objevilo „zárodečné“ první číslo tiskového, byť přes kopíráky a hektografy množeného časopisu Dialog, který formující se Obroda zdůvodnila poukazem na narůstající množství periodických občasníků nemladofrontovní opozice: „Existuje již několik časopisů vycházejících neformálně ve strojopisné podobě samizdatového prostředí díky obětavosti okruhu autorů i redaktorů. Charta 77 vydává INFOCH, skupina nezávislých žurnalistů ZÁSUVKU, literáti mají svůj OBSAH, pražští intelektuálové LIDOVÉ NOVINY (definitivně skončily k 1. září tohoto roku – JM), brněnští DISKUSI aj. Všichni, kdo se na jejich tvorbě a šíření podílejí, nepovažují abnormalitu této situace za trvalou.“ Na margo Dialogu bylo lakonicky dodáno: „DIALOG se hlásí k revolučním myšlenkám renesance socialistického zřízení v Československu …“ (s. 33). Iniciativní skupina, jak si jádro budoucí Obrody říkalo, postupně spěla k zralejšímu organizačnímu tvaru, jehož hlavní slabinou byla právě sypká disciplína (pokud se ovšem toto slovo dá vůbec použít jako kontrast k bující romantické anarchii eufemisticky nazývané svobodou).

Další dny a týdny a posléze i měsíce bojovala Obroda hlásící se stále k myšlence modernizace gulášového příkaznického socialismu normalizace o legalizaci a prosazování se jako vyhraněně levicového a stále tak trochu marxistického fóra. Současně přes střídmost ohlasů začala pronikat do mimopražského a mimobrněnského prostředí a její velmi autonomní součást postupně vznikla i v Bratislavě (tzv. slovenská Obroda). Nemohla také neunikat pozornosti Státní bezpečnosti a ústředních orgánů KSČ i pro své zejména personální vazby na Chartu 77 (Miloš Hájek se stal právě v tomto čase jedním z mluvčích této občanské iniciativy).

Dalším průlomem do zdi normalizační perzekuce byl na podzim 1988 již zmíněný Dubčekův legální zahraniční výjezd do Itálie, během nějž mu byl udělen čestný doktorát jedné z nejstarších evropských univerzit v Bologni a mj. byl přijat papežem Janem Pavlem II. Jakkoliv se do r. 1989 neúčastnil disidentských aktivit, bylo zřejmé, že se stává neformální hlavou generace tvůrců Pražského jara (viditelnou se tato skutečnost stala po tragické Dubčekově smrti v listopadu 1992). V dubnu 1989 poskytl rozhovor maďarské televizi, v němž neskrývaně mluvil o Pražském jaru a urgentní nutnosti rehabilitace horečných měsíců Ledna 1968.

To všechno zpomalovalo – vedle vnitřních sporů zakladatelské skupiny – ustavování klubu. Vztah režimu k reformním exkomunistům odrážel vnitřní rozpolcenost husákovského a zejména pozdního jakešovského vedení KSČ. Pragmatici, v jejichž čele stál Lubomír Štrougal (od konce roku 1988 Ladislav Adamec), naráželi na biľakovskou stalinistickou pravici, která se ze všech sil snažila brzdit neodvratné hospodářské a konec konců i politické reformy, které měly přímý vztah k třetirepublikovým politickým strukturám i koncepci Národní fronty jak vyplývaly z Košického vládního programu, o němž druhý předseda exilové sociálně demokratické strany Václav Majer (1903–1972) r. 1958 výstižně poznamenal, že nejdůležitější zámysly jeho původních tvůrců mluvily nejvíce právě tím, že přímo a výslovně zmíněny nebyly. Nicméně zůstává faktem, že první moderní podnikatelé v naší zemi vstali z mrtvých r. 1988 a že již před listopadovým převratem byli zaznamenáníhodným jevem. Pro Obrodu to znamenalo udržování a navazování kontaktů jak s oficiálními stranickými komunistickými strukturami, tak s nově vznikajícími disidentskými sdruženími a skupinami; dohromady tento nesourodý celek držel mohutnějící odpor k normalizačnímu komunistickému režimu.

Nemohla se „netěšit“ pozornosti Státní bezpečnosti. Skutečnost, že valná část zakladatelského kruhu byla současně spojena signováním Charty 77, pro ni byla červeným hadrem. 3. ledna 1989 jí byl zpracován Plán agenturně operativního rozpracování klubu Obroda, který předpokládal snahu o podchycování jejích vznikajících venkovských regionálních (od)poboček, z nichž nejagilnější byla brněnská. Paralelně vrcholily kroky k ustavení prozatímního výboru Obrody, ustavení spolku a jeho plné legalizaci, i když o snadnosti tohoto postupu při vlčích vztazích, které vládly mezi někdejšími a normalizačními členy KSČ, si nebylo možné připouštět jakékoliv iluze. Největší silou Obrody byla po týdnech sílící protinormalizační opozice, jejíž nejstarší strukturou byla Charta 77.