Politolog Petr Drulák hodnotí nebezpečnou situaci na Blízkém východě a ve vztazích mezi Izraelem a Íránem.
Asi poprvé v historii OSN prohlásil jeden z členských států generálního tajemníka organizace za personu non grata, tedy nežádoucí osobu, které je odepřen vstup do země. Učinil tak Izrael ústy svého ministra zahraničí. Izrael rozzlobilo, že António Guterres dostatečně neodsoudil úterní íránský raketový útok na Izrael. Tento symbolický políček OSN svědčí jak o sebevědomí židovského státu, tak i o jeho mezinárodní izolaci. Ani mezinárodní vyvrhelové, kteří se čas od času dostávají pod kritiku světové organizace, na jejího nejvyššího představitele neútočí; rozpor s nejuznávanějším hlasem mezinárodního společenství totiž pouze ukazuje na jejich mezinárodní izolaci. Ve stratosféře, kam vzlétlo izraelské sebevědomí živené pocitem vlastní síly a výjimečnosti i vlivem nad Washingtonem, takové starosti odpadají. Ale nelze ani vyloučit skutečné podráždění, neboť íránský útok mohl být nakonec úspěšnější, než Izrael tvrdí. Připustil, že několik leteckých základem bylo poškozeno.
Írán v úterý vystřelil na izraelské cíle kolem dvou set raket. Na rozdíl od dubnového útoku, odvetou za útok na íránský konzulát v Damašku, neútočil drony a střelami, které jsou snadno zachytitelné izraelským systémem protivzdušné obrany, nýbrž balistickými a hypersonickými raketami. Absence civilních obětí proto není dána úspěšnou obranou, nýbrž cílením na vojenská a zpravodajská zařízení. Rovněž se spekuluje, že Írán přes Rusko opět vyslal varování o chystaném útoku, čímž dal najevo, že nemá zájem o eskalaci. Nicméně Teheránu na útoku záleželo. Povel prý vydal sám nejvyšší duchovní vůdce Chamenejí a nikoliv prezident. Nejspíše jsou však v této věci zajedno. Íránské vedení, v němž se po zvolení umírněného prezidenta rýsovaly určité rozpory, se nyní shodlo na nutnosti reagovat na poslední izraelské kroky.
Íránci nechali bez větší odezvy ponižující atentát, při němž Izrael v létě dokázal přímo v Teheránu ve vládní budově zlikvidovat šéfa Hamásu Ismáíla Haníju účastnícího se prezidentské inaugurace. Jednat je přiměla až aktuální izraelská agrese proti jejich libanonským spojencům. Proběhla ve třech fázích. V půlce září Izrael odpálil výbušniny, které jeho zpravodajci dokázali před časem umístit do osobních komunikačních zařízení, pagerů, funkcionářů Hizballáhu. Po výbuších, v ulicích, na tržištích, na úřadech, v soukromých bytech, zůstaly desítky mrtvých a tisíce zraněných. Koncem září zahájil masivní nálety na jižní Libanon. Za použití speciálních bomb, které ničí podzemní betonové bunkry a po budovách nechávají jen hluboké krátery, se Izraeli podařilo zabít šéfa Hizballáhu Hassana Nasralláha. Počet obětí náletů odhadují libanonské úřady na tisícovku. A prvního října zahájila izraelská armáda invazi do libanonského pohraničí, aby území dočistila. Zda počty mrtvých vzrostou o stovky či tisíce, uvidíme v následujících týdnech. O několik hodin později udeřil Írán na Izrael.
Izrael měl nepochybně právo na vojenskou odpověď cílící na hnutí Hizballáh. Severní Izrael dlouhodobě čelí ostřelování z jižního Libanonu, které v posledním roce zesílilo jako odpověď na izraelské masakry v Gaze. Jako obvykle sebou izraelská odpověď nese dva problémy. Není proporční, čímž porušuje jednu z norem válečného práva. Na nespornou (leč limitovanou) újmu reaguje masivní destrukcí a masakry tisíců. Nerozlišuje mezi civilními a vojenskými cíli a často míří přímo na civilisty, tedy používá stejné teroristické metody jako jeho soupeři.
Ale izraelská odpověď především postrádá efektivitu. Jistě Izrael v posledních týdnech demonstroval svoji zpravodajskou i vojenskou převahu. Dlouhodobě úspěšně infiltruje jak Hizballáh, tak i íránské zpravodajské služby. Před jeho raketami a bombami, většinou od amerických dodavatelů, si nemůže být na Blízkém východě jist žádný z jeho nepřátel. Bývalý íránský prezident Ahmadínežád si veřejně postěžoval, že před lety Íránci zjistili, že protiizraelské operace svěřili ve zpravodajské službě agentovi Mossadu.
Tato taktická převaha však Izrael vede od jedné politické katastrofy ke druhé. Bezpečnostní situace státu jde od desíti k pěti: v Gaze, na Západním břehu, v severním Izraeli, v izraelských městech sužovaných teroristickými útoky. Zhoršování bezpečnosti je zapříčiněno právě izraelským přesvědčením, že nepřátele zničí hrubou silou. Ve skutečnosti demonstracemi síly postrádajícími politické řešení své nepřátele vytváří a posiluje. Hizballáh je názorným příkladem. Vzniká počátkem osmdesátých let jako odpověď na tehdejší izraelskou okupaci jižního Libanonu. Když počátkem devadesátých let Izrael zlikviduje vrtulníkovým útokem šéfa organizace, otevírá prostor talentovanému Nasralláhovi. Když se v roce 2000 z Libanonu stahuje, představuje Hizballáh stát ve státě a hrozbu převyšující vše, čemu Izrael z Libanonu před invazí čelil.
Likvidace Nasralláha a dalších vysokých představitelů jistě Hizballáh oslabí. Ale i kdyby vedla k jeho zániku, nic se tím neřeší. Řady libanonských šíitů ochotných položit život v boji s Izraelem se izraelskou agresí nezužují, spíše naopak. Pokud Hizballáh zanikne, založí si nový. Bez dohody Izrael žít v míru nebude. Občas to Netanjahuově vládě i izraelské společnosti připomínají i vlivné hlasy z jejich vlastní zpravodajské komunity. Zbytečně. Těžko se Guterresovi divit, že nereagoval, jak by si v Tel Avivu představovali.
Bez dohody nebude ani mír s Íránem. Ale Izrael se útoky na íránské chráněnce v Libanonu raději snaží svého hlavního rivala vtáhnout do války. Doufá, že vyprovokuje Írán k takovému útoku, který mu umožní odvetou udeřit s pomocí Washingtonu na íránská jaderná zařízení a rafinérie. Chce tím srazit íránskou vládu na kolena a vyvolat změnu režimu. Netanjahu už Íránce k revoluci vyzval. Tento plán je stejně šílený, jako izraelské pokusy zadupat do země menší rivaly. Válku nechce ani Írán, ani USA, ani Rusko, které by patrně nezůstalo stranou a íránského spojence by podpořilo. Proto byl poslední íránský úder uměřený. I Washington dává vedle nutného odsouzení Íránu najevo, že si nepřeje, aby Izrael eskaloval. To, že Izrael rétoricky minimalizuje škody z íránského úderu, může svědčit o jeho respektu k přáním mocného ochránce. Ale až příští týdny ukáží, jak moc bere Izrael se sebevědomím ve stratosféře a mentální křečí po loňských útocích Hamásu toto přání vážně.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!