Jak se „antifašista“ Macron dohodl s „fašisty“

Politolog Petr Drulák komentuje poslední poněkud paradoxní politický vývoj ve Francii, kde vznikla nová středová vláda stojící zřejmě na tiché podpoře lepenistů.

Sestavování nové francouzské vlády stihl Michel Barnier za rekordních šestnáct dní. Pohyboval se přitom v půdorysu vytyčeném prezidentem Macronem. Vláda sestává z macronovských liberálů, pravicových centristů blízkých Barnierovi, jednoho ministra s pověstí tvrdého pravičáka a jednoho vysloužilého socialisty. Rozzlobená levice, která se považuje za vítěze voleb, zůstala zcela stranou a mluví o nejpravicovější vládě páté republiky. Zda přežije hlasování o státním rozpočtu, závisí na tom, jak se Macron a Barnier dohodli s Marine Le Penovou. Barnier zatím představil počátkem minulého týdne v parlamentu své základní programové linie. Výčtem centristické všehochuti nenadchl ale ani neurazil. Za cíl si dal zklidňovat rozbouřenou politickou atmosféru. Na rušení a útoky Melenchonových poslanců, kteří opakují, že místo premiéra měli obsadit oni, reagoval s nadhledem. Bude ho potřebovat i v následujících měsících: při dohadování s lepenisty, nepředvídatelným Macronem či vlastními ministry. A hlavně až bude řešit katastrofální stav veřejných financí a neméně katastrofální následky masové migrace.

Klíčovým krokem ke vzniku vlády byla Macronova dohoda s Le Penovou, obsah není znám, písemnou podobu nejspíše nemá. Ale ze souvislostí vyplývá, že lepenovci jsou připraveni nebránit schválení rozpočtu a za tuto vstřícnost dostali možnost mluvit do personálního obsazení a rozpočtových priorit. Koneckonců sám Barnier byl jediným Macronových z kandidátů na premiéra, který přes Le Penovou prošel. Macron touto dohodou leckoho zaskočil potom, co v kampani hřměl o tom, že je třeba zachránit Francii ze spárů extrémní pravice a jeho věrní vysvětlovali, že s „fašisty“ se nelze vůbec bavit. Nezůstalo u slov. Před druhým kolem voleb Macronovi liberálové koordinovali kandidatury s levicovou aliancí Nové lidové fronty, čímž skutečně volební zisk Národního sdružení snížili (viz můj červencový komentář). Levice si pak svůj lepší než očekávaný výsledek mylně vykládala jako nárok na vládní funkce. Macron jim však dal najevo, že vzájemná podpora ve volbách a podpora ve vládě jsou dvě zcela odlišné věci. Může si gratulovat, ze svého pohledu nejprve využil „komunisty“, aby „fašisty“ oslabil ve volbách a teď využívá „fašisty“, aby „komunisty“ držel co nejdál od vlády.

Ale ani někteří z nejbližších spolupracovníků tuto komplikovanou hru dosud nepochopili. Například Antoine Armand. Tomuto mladému macronistickému poslanci svěřili klíčový resort financí a ekonomiky. Krátce po nástupu do legendárního kancelářského komplexu v pařížské Bercy se nechal slyšet, že Národní sdružení nepatří k demokratickým stranám a o rozpočtu se s nimi vůbec nebude bavit. Stačil drobný údiv Le Penové nad tímto výrokem, aby Barnier svého ministra korigoval a Armand Národní sdružení ujistil, že s nimi přípravu rozpočtu samozřejmě probere.

Před Armandem však stojí větší úkol než bourání ideologických předsudků vzorného progresivisty. Jeho předchůdce Bruno Le Maire, který během svého sedmiletého působení na Bercy napsal několik románů včetně jednoho lehce pornografického, za sebou zanechává veřejné finance v mnohem horším stavu, než když nastoupil. Deficit státního rozpočtu loni dosáhl 5.6%, což je téměř dvojnásobek maastrichtského stropu a o celá dvě procenta více než před sedmi lety. Státní dluh vzrostl z 98% HDP na 111%(maastrichtský strop je 60%), z čehož nelze vinit ani Covid ani celoevropskou stagnaci; v Itálii a Německu zůstal tento poměr stabilní a v Nizozemsku či Portugalsku dokonce poklesl. Připomeňme, že Macron tehdy svoji prezidentskou kampaň zakládal na své údajné ekonomické kompetenci a na slibech, že dá veřejné finance do pořádku. Francouzskou oligarchii, která ho do Elysejského paláce dosadila, však přesto nezklamal. Deseti procentům nejbohatších vzrostly reálné příjmy v posledních sedmi letech podstatně rychleji než ostatním a superbohatí dostali hned začátku významné daňové úlevy. Štědré byly i subvence soukromým firmám, poslední dostupné údaje za rok 2019 dokládají nárůst ze 139 na 223 miliard euro. Není divu, že ani veřejnoprávní ani oligarchická média nepovažovala za nutné detailněji rozebírat prezidentovu neschopnost dostát svým slibům a nekompetenci jeho ministra financí.

Francii nyní čeká řízení před Evropskou komisí pro zjevné porušování všech rozpočtových pravidel. Francie sice může počítat s téměř bezbřehou shovívavostí bruselské instituce, ale i tak bude mít co vysvětlovat. V Paříži i Bruselu si budou lámat hlavu s tím, jak zajistit, aby se vlk bruselských pravidel nažral a Macronova pařížská koza, která je výstavním kouskem liberálního progresivismu, zůstala celá. Pokud by s podobnými čísly přišlo do Bruselu Slovensko či jiná méně privilegovaná země eurozóny čelila by vrchnostenské přísnosti a plánům na zřízení bruselského finančního protektorátu.

Zdá se, že premiér Barnier v tomto ohledu od svého ministra financí příliš nečeká. Nechal ho vyhlásit nepopulární plány zvyšování daní. Stáhnul pod sebe kompetence za EU, ekologii a energetiku, tedy oblasti s obrovskými rozpočtovými dopady. Klíčovou vládní funkci ředitele premiérova kabinetu obsadil Jérôme Fournel obyvatel vrchních pater francouzské úřednické šlechty, který se před lety pyšnil tím, jak se mu nakrátko podařilo stlačit rozpočtový deficit pod tři procenta a ukončit předchozí bruselské řízení proti Francii. Ale to byly francouzská ekonomika i veřejné finance v podstatně lepším stavu než nyní.

Dalším výbušným tématem je nezvládnutá migrace. Otevřel ho ministr vnitra Bruno Retailleau. Tento konzervativec z Vendée se vymyká profilu ostatních ministrů z pravého středu. Bývalý šéf republikánských senátorů je považován za představitele tvrdé pravice. Jeho nominace nejspíše byla dalším z Macronových ústupků Le Penové. Do politiky vstupuje se suverenistickým hnutím Philippa de Villiers, později patří k hlavním podporovatelům konzervativního republikána Francoise Fillona. Historicky jde proti Maastrichtu, pak proti Lisabonské smlouvě, odmítá masovou migraci, manželství homosexuálů i covidové represe. Ale politická flexibilita mu nechybí. Posledních sedm let vysvětluje, proč žádná spolupráce s Macronem není možná, než v září dostal nabídku, která se neodmítá.

Retailleau z pozice ministra vnitra volá po referendu o migraci, stěžuje si na laxní přístup francouzské justice k nelegálním migrantům a říká, že pokud se právní stát obrací proti základním zájmů Francie, je potřeba ho korigovat. Progresivisté se mobilizují. Ministr spravedlnosti, bývalý socialista povolaný z důchodu, Didier Migaud chce bránit právní stát, další socialista Laurent Fabius z pozice předsedy ústavního soudu ujišťuje, že referendum o migraci by bylo nejspíše neplatné. Progresivistická média si našla nového ďábla, který politicky ztělesňuje vše, co nenávidí. Skutečnou hrozbou však spíše je to, že zůstane jen u slov. Referendum je před koncem Macronova období vyloučeno a na boj proti progresivistické soudcokracii ohánějící se právním státem nemá Retailleau ani zbraně ani munici.

Ale osud Barnierovy vlády není tou hlavní otázkou dneška. Hraje se o příští prezidentské volby. Veškeré politické pohyby cílí tímto směrem. Pokud si Le Penová spočítala, že je pro ni výhodnější alespoň krátkodobě strpět Barnierovu vládu, než nechat vládnout bez důvěry macronisty či úřednický kabinet, možná také vyhlíží koaličního spojence pro případ, že bude jednou sama z Elysejského paláce vládu sestavovat. Takový Retailleau pak může sloužit jako pojítko mezi tradiční pravicí a ostrakizovanými lepenisty.

Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.