Politolog Petr Drulák komentuje nedávný střet mezi evropským establishmentem a maďarským premiérem Viktorem Orbánem.
V Bruselu dělají vše proto, aby Orbánově vládě maximálně ztížili půl rok jejího předsednictví v EU. Patří k tomu i to, že premiér Orbán dostal příležitost představit v Evropském parlamentu své priority až minulou středu tedy v polovině předsednictví. S evropskými volbami a změnou složení parlamentu to nesouvisí. Před pěti lety, také po evropských volbách, pozvali premiéra předsedajícího Finska do Štrasburku už v polovině července.
Ani samotný průběh Orbánova přijetí nebyl obvyklý. K obvyklejšímu patřil samotný Orbánův projev, mluvil věcně, věnoval se obnově evropské konkurenceschopnosti a boji s masovou migrací, rozdělujícím otázkám se spíše vyhýbal. Méně obvyklá byla výtržnost maďarského opozičního aktivisty. Než ho zpacifikovala ochranka, dostal se až k Orbánovi. V naprostém rozporu se zvyklostmi jednali evropští činovníci, předsedové parlamentních frakcí v čele s předsedkyní Evropské komise von der Leyenovou. Ve svých projevech neřešili maďarské předsednictví, nýbrž jednoduše tloukli do Orbána. Mlátili vším, co bylo po ruce: proruskými sympatiemi, nedemokratičností, korupcí či chudobou. Orwellovský průběh jejich výlevů podtrhovaly fráze o evropské jednotě a demokracii. Na závěr parlamentní progresivisté sborově zapěli italskou partyzánskou píseň „Ciao, bella!“; patrně na znamení, že v boji s Orbánem jsou připraveni i k obětem nejvyšším.
Tyto události byly více méně přesně zachyceny mainstreamovými médii. O čem se mluví už méně, je Orbánova odpověď na kolektivní útok bruselských činovníků. Jeho spatra pronesená řeč byla demonstrací argumentační síly, která několika dobře mířenými údery rozbila polopravdy a vyložené lži, jimiž si „demokratická“ Evropa navykla Orbánovo Maďarsko častovat.
Úvodem upozornil, že Leyenová svým projevem porušila zásadu nestranné komise „strážící smlouvy“. Tuto zásadu sice porušuje soustavně a navazuje tím na neblahé pojetí svého předchůdce Junckera, který začal mluvit o „politické“ komisi. Ale je dobře to připomínat, neboť politizací si tento nevolený orgán přivlastňuje pravomoci, které měly být demokraticky kontrolovány, čímž prohlubuje nedemokratičnost EU.
Pak ji napomenul, že nemá srovnávat nesrovnatelné. Leyenová totiž z maďarské historické zkušenosti se sovětskou intervencí v roce 1956 vyvodila, že by Orbán měl být více proukrajinský a protiruský. Orbán mohl dodat, že jakékoliv srovnání tehdejších maďarských reformátorů usilujících o svrchovanost se zkorumpovanou klikou kyjevských vazalů je krajně urážlivé, ale v tomto ohledu zůstal vůči Kyjevu diplomatický. Pouze Leyenové připomenul statisíce mrtvých Ukrajinců a její vlastní odpovědnost za chybnou evropskou strategii vedoucí do katastrofy.
Také na číslech odkryl západní pokrytectví ve všem, co se týká Ruska, ať už to týká příchodu ruských občanů nebo postoje k sankcím. Maďarům vyčítají, že Rusům usnadňují vstup do země, ale v Maďarsku jich pracuje sedm tisíc, zatímco v Německu tři sta tisíc, ve Španělsku sto tisíc a ve Francii šedesát tisíc. Podobně pokrytecká je kritika ekonomické spolupráce Maďarska s Ruskem. Západní firmy skrytě či otevřeně na obchodu s Ruskem slušně vydělávají. Od roku 2022 nakoupily v tureckých a indických rafineriích ruskou ropu za osm a půl miliardy dolarů, v roce 2023 zvýšily odběr ruského plynu o 44% a na daních v Rusku zaplatili kolem dvou miliard dolarů.
Na výhrady k maďarské demokracii reagoval poukázáním na to, že i když má v maďarském parlamentu dvou třetinovou většinu, opozice má řádné zastoupení ve výborech, zatímco v Evropském parlamentu jeho skupinu patriotů ze všech funkcí vyloučili. Na obvinění z korupce řekl, že považuje za nehorázné, aby Evropský parlament se všemi svými korupčními skandály poučoval členské státy o korupci. Těm, kteří mu vyčítali, že Maďarsko tlačí do bídy a emigrace, připomněl, že hospodářský růst v jeho zemi je na dvojnásobku průměru EU a míra emigrace shodná s Rakouskem. Na vydírání krácením evropských fondů reagoval připomínkou, že osmdesát procent těchto peněz končí v kapsách západních firem.
Ne všechny Orbánovy odpovědi byly stejně přesvědčivé. Vztahy mezi jeho stranou a spřízněnými podnikateli jistě skrývají leccos, o čem raději pomlčí, a evropské peníze potřebuje více, než připouští. Rovněž je na místě kritika oslabování práv zaměstnanců, na níž Orbán zatím přesvědčivou odpověď nenašel, ani ve Štrasburku ani v Budapešti. Přesto opět ukázal, oč převyšuje své oponenty. Argumenty i suverenistickou praxí. Svůj parlamentní výlet mohl korunovat tím, že by si od srdce zazpíval „Ciao, bella!“. Tématem této krásné a dojemné písně je boj prostého, pracujícího člověka proti okupantům. Pokud je dnes k takovému boji v Evropě vůbec někdo připraven, pak spíše „populisté“ a patrioti, k nimž se hlásí Orbán, než nadnárodní progresivistická oligarchie, jejíž exponenti ji v parlamentu prozpěvovali.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!