Reportáž: Aspirant na členství v EU či asijská země pastevců krav a odkladiště západní Evropy? Postsovětská země s pohnutou historií? Gruzie je tímto vším a ještě něčím navíc.
Gruzie je země s necelými 4 miliony obyvateli, která v dávné historii zakusila ataky Mongolů, Turků i Peršanů. V novodobější historii byla několik staletí pod vlivem Ruska a až do roku 1991 součástí Sovětského svazu. Dnešní obyvatelé jsou nejednotní v názorech na spojenectví s Ruskem či příklon k Evropě a Západu, řeší dilema, co by jim spíše přineslo kýženou prosperitu. Vedení země se momentálně zmítá v povolebních tahanicích. Volby z konce října ukázaly, že občané prozatím stále důvěřují pragmatické straně Gruzínský sen, která neváhá Gruzii brát jako spojnici mezi západem a východem a nechce brzdit spolupráci s Ruskem. Volební skandály však pozici strany oslabují, kdy jedna strana tvrdí, že zemi rozvracejí západní tajné služby s cílem zahájit nový Majdan, zatímco druhá obviňuje vládní stranu z přátelství s Ruskem, příklonu k němu a manipulaci voleb. Zajímavostí je, že nevládní a mediální organizace, které získávají více než 20 % finančních prostředků ze zahraničí, se v Gruzii musí registrovat jako „organizace sledující zájmy cizí moci“. Nutno podotknout, že vzhledem ke své poloze u Černého moře a ne zase tak daleko od Krymu Gruzie zájmovou oblastí Západu bezpochyby je a bude.
Jak se situace v Gruzii jevila autorce článku – běžnému českému turistovi? Kromě přírodních krás i historického bohatství si nelze nevšimnout jakési nervozity místních obyvatel, kteří se těší, až přijde konečně doba, kdy se budou mít dobře. Projíždíme-li zemí napříč, podivujeme se obrovskému počtu polorozpadlých stavení, malých políček, stádům hubeného dobytka pasoucího se na vyprahlé trávě, osamělým kravám kráčejícím hned vedle hlavní silnice, všímáme si všudypřítomných toulavých psů, hromad odpadků na venkově, starých pneumatik, nespočetně vraků aut, ze kterých se v místních servisech ze všech sil snaží udělat západní fára, ale bohužel také rozbitých chodníků ve městě a všemožných typů tzv. maršrutek, které vás bez jakéhokoliv bezpečnostního standardu a zřejmě i státem nekontrolovaně dovezou z místa na místo, čímž částečně suplují chybějící infrastrukturu. Zemí (Gruzínskou vojenskou cestou) projíždí obrovské množství kamionů do Ruska, často z Turecka, ale zaregistrujete i západní značky. Kolem silnic pozorujeme pouliční trhovce, jejichž ceny nejsou vůbec lidové, stejně jako nejsou ani ceny v obchodech a restauracích. Gruzínci jsou skromní lidé, když jsou nuceni si vystačit s průměrnou mzdou v přepočtu kolem 15 000 Kč. Pokud se vám podaří s místními navázat kontakt, dozvíte se především, že chtějí hlavně klid a alespoň trochu lepší životní standard.
Demonstrace? Ano, v části hlavního města se v pondělí 28.10. odehrávají (relativně mírumilovné) protesty, ale většina Tbilisi si (v den, kdy česká mainstreamová média šílí a reportují o masových akcích v Gruzii) žije naprosto běžným životem a turistickým ruchem, lidé posedávají v barech a obchodníci lákají turisty na gruzínské produkty. Na ulici hraje harmonika. „Vláda nám říká, že pokud vstoupíme do EU, staneme se podřadnou kolonií,“ zamýšlí se tbiliská průvodkyně během zájezdu na Kavkaz. „Lidé hlavně nechtějí násilí a svár,“ dodává s tím, že ona sama by nejraději viděla Gruzii jako most mezi západem a východem. Ekonomická situace je v Gruzii zatím na vysokém číslu nezaměstnanosti (necelých 14 procent), chudoba (měřená hranicí chudoby 6,85 USD v paritě kupní síly v roce 2017) se v zemi snížila na odhadovaných 41 %. Přetrvávají strukturální problémy, zejména nízká produktivita a omezená tvorba kvalitních pracovních míst, řada lidí emigruje do Ruska i na Západ. Přibližně třetina pracovníků je stále zaměstnána v zemědělství. Gruzínské podniky čelí nedostatku financí. Velkou nadějí je pro Gruzii cestovní ruch. Vrcholky Kavkazu, pláže a střediska v přímořských oblastech i historická hodnota zachovalých památek jsou jen přehlídkou prozatím nevyužitých příležitostí a lákadel, která země má. Gruzie je země tisíců barev a vůní. Její obyvatelé si naději a rozvoj v každém případě zaslouží. Snad jim je vedení země, ať už jakékoliv, bude schopno dát.