Politolog Petr Drulák píše o současných snahách Izraele prosadit v souvislosti s incidenty v Nizozemsku svůj obraz dění navzdory realitě.
Izraelská vláda odrazuje své občany od zahraničních cest na sportovní akce, jichž se účastní izraelští sportovci. Varování vydala v neděli v souvislosti s dvěma fotbalovými událostmi: nadcházejícím utkáním izraelské reprezentace s Francií v Paříži a amsterdamským utkáním Maccabi Tel Aviv s místním Ajaxem minulý týden. Obavy z Paříže jsou na místě, ale odkaz na Amsterdam pouze vdechuje další život dobře živené lži o antisemistském pogromu na izraelské fanoušky.
Nejprve k Paříži. Hraje se na Stade de France obklopeném sídlišti s obyvateli z Afriky a Blízkého východu. Jejich bandy mohou ohrožovat i návštěvníky akcí, které nejsou politicky nijak exponované. Před dvěma lety to zjistili angličtí fanoušci, kteří se na stadion nakonec ani nedostali, a ještě si odnesli zcela nezaslouženou kritiku tehdejšího ministr vnitra. Přítomnost izraelských fanoušků na území osídleném radikalizovanými muslimy v době, kdy se Izrael beztrestně dopouští vůči Arabům jednoho válečného zločinu za druhým, budí oprávněné bezpečnostní obavy. Policejní prefekt mobilizuje síly odpovídající trojnásobku toho, co je obvyklé při podobných akcích. Prezident Macron se na zápas přijde osobně podívat. Francie chce ukázat, že dokáže udržet kontrolu i nad oblastmi, o nichž se často mluví jako o „ztracených územích“.
I v Amsterdamu vstupovalo několik tisíc Izraelců do prostředí, které jim nebylo přátelsky naladěno; nechme stranou, co z této nevraživosti přičíst antisemitismu a co izraelské brutalitě vůči Palestincům. Nicméně pouliční bitky po zápase, po nichž pět z nich skončilo v nemocnici, nelze přičíst pouze nevraživosti místních. Izraelci se v Amsterdamu chovali způsobem, který si o odvetu říkal. Nešlo o běžné izraelské návštěvníky. Část z nich byli fotbaloví ultras známí svým rasismem a nenávistí vůči Arabům. Od svého příletu vpředvečer zápasu dávali najevo, co jsou zač. Táhli městem, vyřvávali protiarabská hesla, strhávali palestinské vlajky, útočili na taxikáře; kteří často pocházejí z Maroka. Policie se je snažila mírnit, ale aktivněji nezasahovala.
Místní arabského původu proto druhý den vzali spravedlnost do svých rukou. Zorganizovali se a na Izraelce si počkali před stadionem. Následnému honu na Židy nedokázala zcela zabránit ani plně zmobilizovaná nizozemská policie, i když nepochybně zabránila vážnějším obětem. V podání hlavních médií i většiny nizozemských politiků se pak ze střetů mezi izraelskými chuligány a místními Maročany stal antisemitským pogrom.
S mediálním obrazem lze souhlasit potud, pokud odsuzuje útoky na Izraelce vycházející ze stadionu. Většina z nich mohli být slušní milovníci fotbalu, kteří ničím nezavdávali příčinu, aby byli fyzicky napadáni. Přesto je tento obraz falešný: pominutím událostí předchozího dne budí dojem, že šlo o nevyprovokovaný útok. Útok na Izraelce nebyl vyprovokován místním antisemitismem, nýbrž jejich předchozím chuligánstvím, které je o to závažnější, že posiluje hrozby, jimiž musí každodenně čelit nizozemští Židé. Přitom nemusí mít nic společného ani s Izraelem ani s jeho extrémisty. Patří k nim například Yuval Gal z židovské antisionistické organizace Erev Rav, který kritizoval nizozemskou policii za to, že nevzala dostatečně vážně útoky izraelských chuligánů.
Ale dominantní obraz události se stal dominantním proto, že se navzdory své falešnosti hodí mocným zájmům. První v řadě je izraelská vláda. Poslední rok se v mezinárodních médiích objevuje jako pachatel masakrů na civilistech a nebýt války premiér Netanjahu stojí dávno před soudem. Před týdnem se navíc rozešel s ministrem obrany Galantem. Premiéra obvinil, že nechce nechat vyšetřit, proč a jak selhaly bezpečnostní složky při loňském útoku Hamásu, který spustil válku s Palestinci. Pak se náramně hodí událost, která oživením vzpomínek na pogromy umožňuje Izraelce vykreslit jako nevinné oběti, vnější svět jako antisemitský a Netanjahua jako ochránce. Izraelskému ministerstvu zahraničí se hodila tak, že v prohlášení okamžitě zdvojnásobilo počet hospitalizovaných z pěti na deset. Premiér mluvil o vyslání letadel k evakuaci, jakoby Nizozemsko bylo válečnou zónou.
Pokud však dnes něco připomíná protižidovské pogromy, jsou to spíše divoké akce židovských osadníků na Západním břehu proti tamním Palestincům. Například počátkem měsíce zažili Palestinci ve městě al-Bireh útok osadníků ze sousedního Beit El, zapalovali auta a domy za shovívavého přihlížení izraelských vojáků. Na jiných místech vypalovali olivové háje patřící Palestincům.
Amsterdamský incident se také kupodivu hodí nizozemské vládě. Jejím tvůrcem, byť nikoliv členem, je Geert Wilders, odpůrce muslimské imigrace a obdivovatel Izraele. Patří k těm evropským národním konzervativcům, pro něž je konflikt Izraele s Palestinou totéž jako jejich vlastní boj s muslimskými přistěhovalci v Evropě. Toto propojení sice neodpovídá základním faktům, do Palestiny do 19. století migrovali Židé, nikoliv Palestinci, kteří byli místní, ale ideologicky na části evropské pravice dost zabírá.
Wilders a jeho příznivci amsterdamský incident využili ke kritice vlastních úřadů a policie. Paradoxní situace, kdy vláda kritizuje samu sebe, může souviset s tím, že se Wilders pokouší dostat pod tlak státní aparát, který vzdoruje jeho představám o tvrdší protimigrační politice. Tedy nejenže Wilders dává průchod svým proizraelským sympatiím a antiislámským antipatiím, ale současně se také pokouší na státním aparátu vynutit spolupráci při plnění svého volebního programu. To je v pořádku jak z demokratického hlediska, neboť dostal jasný mandát, tak i z hlediska budoucnosti Evropy, která se před masovou migrací musí důrazněji bránit. Škoda, že se přitom uchyluje ke lži, svůj program tím diskredituje.
Izrael a s ním sympatizující politici i média dělají vše pro to, aby si svůj pogrom obhájili. O jejich schopnosti prosadit svůj obraz navzdory realitě nemůže být pochyb. Novináři seriózních médií dodnes opakují vyvrácenou lež o tom, jak bojovníci Hamásu při loňském útoku na Izrael podřezávali kojence. Ale i když jejich lži mají poměrně dlouhé nohy, jednou jim přece jen dojde dech. A pak už nepůjde o diskreditaci pouze jednoho holandského politika ale celého politicko-mediálního systému.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!