Politolog Petr Drulák píše o tom, že americká zahraniční politika v podání současné administrativy popírá základní „americkou“ hodnotu – demokracii.
Americký hluboký stát ztrácí v posledních týdnech Bidenovy administrativy poslední zábrany. Vlajkovou lodí jeho geopolitických projektů měla být Ukrajina. Vyprovokovali válku s Ruskem, aby ho fatálně oslabili a mezinárodně izolovali a aby rozšířili svoji sféru vlivu ve východní Evropě. Tato loď se už nějakou dobu neodvratně potápí. Zoufalí operativci hlubokého státu v marné snaze o její záchranu sahají k zoufalým činům popírajícím jednu ze základních „amerických“ hodnot: demokracii. V posledním týdnu sami Američané či jejich lokajové hrubě porušili základní demokratické principy v Gruzii, Jižní Koreji a Rumunsku.
Gruzínská vláda byla ještě před několika málo lety Západem oslavována jako reformní a proevropská. V nemilost USA a jejich evropských vazalů upadla po ruské invazi na Ukrajinu, když navzdory západnímu tlaku odmítla protiruské sankce i pokusy o rozdmýchání zamrzlých konfliktů v Abcházii a Jižní Osetii. Nejednala z rusofilství, ale z potřeby ekonomicky přežít a vyhnout se zničujícím vnitřním konfliktům, vláda nechtěla, aby se Gruzie stala druhou Ukrajinou.
Na nepřátelskou mobilizaci aktivistů živených americkými a evropskými granty letos reagovala přijetím zákona ukládajícím jasně označit zahraniční agenty ve veřejném životě. Když se aktivisté za podpory americké ambasády a Bruselu bouřili, nechala vláda tyto skupinky vybouřit, neboť mohla počítat s podporou většiny společnosti. Tu získala i při nedávných volbách, vyhrála je na celé čáře. Opět následovaly protesty živené ze Západu včetně násilných útoků na policii a státní instituce. Západem podporovaná prezidentka, do svých padesáti let občanka Francie, se dokonce pokusila o převrat. Vyhlásila, že nově zvolený parlament není legitimní, a proto zůstane ve funkci i po uplynutí svého mandátu. Nicméně zbývající státní orgány včetně ústavního soudu demokratický výsledek voleb respektují a prezidentku odkázaly do příslušných mezí. Její pokus skončil výsměchem.
Neúspěšně dopadl i převrat jihokorejského prezidenta. Američané jsou v Soulu zvyklí na loajální prostředí: armádu a zpravodajské služby ovládají, pokud někdo v politice americký vliv kritizuje, činí tak nanejvýš zdrženlivě. Kolem dvaceti pěti tisíc amerických vojáků zde žije v přátelském zázemí. Stávající prezident však šel podstatně dál, než je zvykem. Podle přání Washingtonu prosazoval tvrdou linii vůči severním příbuzným, s nimiž jeho předchůdci hledali smíření, i vůči Pekingu, který je dnes daleko nejvýznamnějším ekonomickým partnerem země, a naopak vstřícnost vůči bývalé okupační velmoci a historickému nepříteli Japonsku; dosud se nedokázalo podle korejských představ vyrovnat se zločiny, které v Koreji napáchalo. Prezident se také snažil v rozporu s reálnými zájmy země i s veřejným míněním maximálně vyhovět americké snaze o zapojení Jižní Koreje do války na Ukrajině. Korea jí přes USA zásobuje municí. Přímé dodávky jí zakazuje zákon i obava z Ruska.
Američané však tlačí na přímé dodávky, neboť ty nepřímé mohou být nástupem Trumpa ohroženy. Pokud by se do války na Ukrajině zapojil nemalý jihokorejský průmyslový potenciál, mohl by zpomalit ruský postup. Američané k tomu využívali lži o Severokorejcích na Ukrajině; v Rusku sice jsou, ale na Ukrajině nebojují. Z čistě racionálního hlediska by taková zpráva měla Jihokorejce buď potěšit nebo nechat chladnými – pokud Pchjongjang dodává munici a vojáky Rusku, bude jich mít méně proti Jižní Koreji. Soulské bezpečnostní kruhy však reagovaly zcela opačně. Označily spolupráci Moskvy s Pchjongjangem za nebezpečnou eskalaci a prezident nahlas zvažoval přímé dodávky zbraní Ukrajině. K tomu mu však chyběla podpora parlamentu i veřejnosti.
Pak se prezident obklopí generály, vyhlašuje stanné právo, pokouší se zablokovat parlament a připravuje zatýkání opozičních představitelů obviněných ze smyšlené spolupráce se severokorejským nepřítelem. Americká ambasáda mlčí. Převrat zhatí parlament. Prezidentovo rozhodnutí odmítne, a to i hlasy prezidentské strany. Nejspíše ho čeká odvolání a, podobně jako řadu jeho předchůdců, vězení. Převrat, o nějž se pokusili američtí chráněnci v Soulu, by Američanům vytrhl trn z paty s chybějící municí pro Ukrajinu. Těžko si představit, že o něm nevěděli, není vyloučeno, že se i podíleli.
Zatímco Gruzie i Korea byly dost silné na to, aby ustály americký tlak, rumunská demokracie je americkým tlakem vážně ohrožena. V prvním kole prezidentských voleb nečekaně zvítězil suverenistický outsider odmítající atlantickou orientaci Rumunska. Pro americké zájmy obrovská hrozba. Nejenže se Rumunsko intenzivně zapojilo do ukrajinského konfliktu, ale Američané na černomořském pobřeží u Konstanty staví svoji největší leteckou základnu v Evropě pro deset tisíc vojáků a civilistů. Američané nechtějí, aby se do čela státu dostal někdo, kdo je nechce.
Po překvapení prvního kola se proto okamžitě objevily zprávy o ruském zasahování do voleb obviňující vítěze, že ho řídí Kreml. Ústavní soud v pondělí po týdnu spekulací výsledky prvního kola uznal. Ale o dva dny později přišlo ostré vyjádření mluvčího amerického ministerstva zahraničí varujícího před snahou „odklonit rumunskou zahraniční politiku od západních aliancí“ a před „vážnými negativními dopady na americkou bezpečnostní spolupráci s Rumunskem“. Následně dostal ústavní soud od bezpečnostních složek, tedy rumunské odnože amerického hlubokého státu, dokumenty údajně prokazující, že kampaň vítěze byla podporována Ruskem a že Rusko podniká proti Rumunsku hybridní útoky. V pátek, dva dny před druhým kolem, celé volby zrušil.
Nikdo neozřejmil, jak Rusové svého údajného kandidáta prosadili, když vládu, bezpečnostní síly, média a organizaci voleb mají v rukách místní atlantisté. Není pochyb, že tyto i předchozí volby se odehrávaly pod zahraničními vlivy, ale ten nejsilnější přicházel ze západu, nikoliv z východu. Rumuni sice mohou volit koho chtějí, ale výsledek se musí hodit Američanům. Nechají si to líbit?
Metody a hráči se liší. Může jít o místní odnože amerického hlubokého státu (Korea, Rumunsko), přebujelé a západem financované nevládky (Gruzie) i ústavní instituce jako prezidenti (Gruzie, Korea) či ústavní soudy (Rumunsko). Cíl je však všude stejný: zvrátit demokratickou vůli lidu, která se Washingtonu nehodí.
Když USA před třiceti lety podporovaly demokracii na Dálném východě, na Kavkaze či ve střední Evropě, působily z pozice světového hegemona, který si je natolik jistý svojí přitažlivostí, že ví, že demokratická volba dopadne v jeho prospěch. Dnešní hroutící se impérium si už nemůže být jisté vůbec ničím. Je však dostatečně silné na to, aby se svými nohsledy dokázalo zničit i to dobré, co kdysi pomáhalo tvořit. Pro demokratické síly jsou dnešní USA nepřítelem.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!