Historik Jiří Malínský nabízí seriál článků věnovaný letošnímu 80. výročí osvobození Československa.

Topografie výročí

Pozapomenutou a dlouhá léta obcházenou tváří pražského Květnového povstání je bližší pohled na činnost dějinně první České národní rady. „Provinila se“ dvěma rysy své hektické činnosti během Českého květnového povstání: skládala se vlastně nekontrolovaně z ne zcela „prověřených“ komunistů, nekomunistické většiny a zejména, neznajíc operační plány Rudé armády, uzavřela s procházejícími nacistickými vojsky dohodu o kapitulaci wehrmacht a SS. Křivé „náznakové“ nařčení z kolaborace nejen s německými vojsky, ale i jednotkami vlasovovské Ruské osvobozenecké armády v poválečných letech už jen následovalo. Toužebné přání i členů IV. ilegálního ÚV KSČ – neproměnit Prahu během posledních hodin války v rumiště tohoto evropsky významného historického sídla – však bylo naplněno. Dlouholeté falšování historické paměti bylo přímým důsledkem této ideologické deformace.

Roku 1965 byl ve Washingtonu ke 20. výročí osvobození Československa vydán Radou svobodného Československa sborník Pražské povstání 1945; o šedesát let později pražský Ústav TGM vydal jeho reedici Pražské povstání 1945/ Svědectví protagonistů doplněnou vzpomínkovými texty předsedy České národní rady Alberta Pražáka (1880–1956) a jejího hybného ducha, prvního místopředsedy za KSČ Josefa Smrkovského (1911–1974). Zahrnul texty místopředsedů předsednictva České národní rady sociálního demokrata dr. Josefa Kotrlého (1903–1973) a národního socialisty profesora Otakara Machotky (1899–1970, mj. redaktora sborníku), zpravodajského důstojníka plukovníka Oskara Pejši (1896–1979), významného představitele domácího druhého odboje, třetirepublikového generálního tajemníka Československé národně socialistické strany profesora Vladimíra Krajiny (1905–1993) a spojovacího důstojníka, který byl kontaktem mezi Českou národní radou a velitelstvím Bartoš (tj. pozdějším generálem Františkem Bürgrem-Bartošem /1898–1964/ a generálem Karlem Kutlvašrem /1895–1961/) dr. Františka Schwarzenberga (1913–1992), strýce ministra zahraničí, nedávno zesnulého Karla Schwarzenberga z orlické větve tohoto stále tak trochu šlechtického rodu.

Takto pojatá takřka stejnojmenná reedice doplněná o osobní rejstřík a biogramy autorů – práce editorů Josefa Tomeše (nar. 1954) a exilového syna Otakara Machotky prof. Pavla Machotky (1936–2019) – významně dotváří zažitý obraz Českého květnového povstání v jeho nejsilnějším článku a současně vybízí k alternativnímu hlubšímu pohledu na počátky poválečné sovětizace Československa. Jaksi mimochodem současně ozřejmuje klíčový historický význam tohoto našeho odbojového vrcholného aktu a vrací i dnes často (sebe)poplivávanému národu také sebeúctu a hrdost. A současně je i následováníhodným vzorem. V tomto ohledu je zvlášť výstižný postřeh Františka Schwarzenberga: „My účastníci vzpomínáme svého povstání s hrdostí. Přes vysoký počet obětí bylo to naše povstání krásné, radostné a vítězné. Mezi nesvobodou jednou a předzvěstí nesvobody druhé bylo vzepětím tak okouzlujícím, že jeho odlesk oslňuje naše zření i dnes … Svoboda oběťmi nevykoupená nevydrží. Za Mnichova nám nebylo dovoleno bojovat, ač jsme bojovat chtěli. Tím spíše jsme cítili nutnost, pravím nutnost, bojovat alespoň nyní. Zdálo se nám, že pro naši vlastní úctu k sobě samým, pro hrdost příštích pokolení, pro uznání našeho práva na svobodu a samostatnost v přítomnosti i budoucnosti bylo povstání nezbytně zapotřebí …“ (editorský úvod, s. 12 zmíněné reedice).

Grafické ztvárnění tohoto jubilujícího tisku Rady svobodného Československa navrhl sociální demokrat, proslulý výtvarník, tvůrce výtvarného pojetí československého pavilónu na EXPO New York (1939–1940) sociální demokrat Ladislav Sutnar (1897–1976). Revoluční náladu květnových dnů v Praze evokují v reedici verše básně Květen laureáta Nobelovy ceny za literaturu, národního umělce sociálního demokrata Jaroslava Seiferta (1901–1986): „Dnes vracíme se k tobě, domove / a ptáme se, co každý z nás. / A skláníme se k růži šípkové, / k té nejprostší, k té chudé ze všech růží. / V té jako by byl zakletý / kus mládí, který prudce mluví ke mně. / Ačkoliv čas není na květy, / v tom květu žije věčná krása země. / Vždy na jaře, až budou rozkvétat / tvé prsty růžové, tu v mysli vytane mi / podoba toho, který šel a paď / opásán jenom svými nadějemi.“ Na potíže spojené s přípravou i vydáním exilového sborníku poukázal původní editor profesor Otakar Machotka: „Tato kniha je především knihou vzpomínek. … Z důvodů výše uvedených, jakož i proto, že účastníci Pražského povstání zůstali většinou v Československu a není možno se jich zeptat na řadu podrobností, které by do našich vzpomínek patřily, zůstává náš popis událostí neúplný. … Ukázkou jsou např. křestní jména … Tam, kde nejsou uvedena, jsme je prostě nemohli zjistit, což by bylo poměrně snadné, kdybychom mohli mluvit s účastníky povstání, žijícími doma. Stejně jsme je nemohli zjistit u některých členů Rady …“ (s. 17 reedice).

První vzpomínka Otakara Machotky

Editor prvního vydání, místopředseda České národní rady, se ve své úvodní vzpomínce Vznik České národní rady a její předrevoluční činnost  (s. 19–29) zabývá počátky druhého odboje. Zpočátku fungovaly menší odbojové skupiny, které se jen velmi postupně sdružovaly. Machotka působil v Politickém ústředí a v Petičním výboru „Věrni zůstaneme!“ a podle svých slov byl autorem vůbec prvního plánu na vysídlení českých menšinových Němců; využil přitom svého působení v protektorátním Státním úřadu statistickém. Jako další odbojový článek sloužily nižší organizační články háchovského Národního souručenství.  V mezích svých možností hledal možnosti integrace ilegálních odbojových organizací, a tak se na konci dubna 1945 dozvěděl o existenci České národní rady. Vnitřním konsensem odbojové struktury, v níž působil, mj. i ilegálním revolučním ústředním výborem československých (národních) socialistů, jemuž předsedala někdejší poslankyně prvorepublikového Národního shromáždění Fráňa Zemínová (1882–1962), byl zprvu neformálně nominován do ústředního vedení České národní rady.

První schůze ustavujícího se revolučního ústředního vedení České národní rady, jíž se Machotka účastnil, se konala v kancelářských prostorách na Národní třídě kolem 24. / 25. dubna 1945. Místnost byla obklopena ze všech stran ochrannými hlídkami; náplň schůze byla silně omezena možným náhlým objevením gestapa. Hlavním jednacím bodem byl předpokládaný shoz anglických zbraní do parkové části Karlova náměstí, který dojednal parašutista kapitán Jaromír Nechanský (v té době se ještě skrýval v středočeských lesích)  vyslaný do Prahy Radou tří. Na další schůzi se narychlo dojednávalo složení dotvářeného vedoucího orgánu druhého odboje; Machotka se v budově Melantrichu účastnil jednání revolučního ústředního výboru strany československých socialistů. V České národní radě byly pominuty agrární strana a menší politické strany První republiky. Naopak byl přizván zástupce Revolučního hnutí zemědělců ing. Jaromír Kafka (1900–???). Těmto prvním schůzím ČNR předsedal Josef Smrkovský (základní rysy budoucí koncepce České národní rady domluvil podle dochované Čivrného vzpomínky IV. ilegální ÚV KSČ na přelomu listopadu a prosince 1944 na podskalských skalách nad dnešním Plaveckým stadionem). Nakonec byly podle Machotkovy vzpomínky v České národní radě nejsilněji zastoupeni komunisté a sociální demokraté.  

Mezi ně patřila řada dalších členů obou dotčených politických stran: architektka Augusta Müllerová-Machoňová (1906–1984), její manžel architekt Jaroslav Machoň (1888–1973),  pozdější ministr zahraničních věcí, člen vojenské komise ČNR Václav David (1910–1996) a Lumír Čivrný (1915–2001); mezi sociální demokraty patřili keynesiánský ekonom dr. Jaroslav Nebesář (1882–1958), člen někdejší druhorepublikové Národní strany práce nebo kapitán Jaromír Nechanský či Veleslav Wahl ml. (1922–1950) a její generální tajemník Josef Kubát; lidovce reprezentoval Vilém Schaffer. Každé z uvedených i dalších jmen bylo zastoupením dalších odbojových organizací. Nakonec bylo v České národní radě zastoupeno přibližně 14 odbojových skupin. Počínaje 30. dubnem se ČNR scházela denně; některé dny se na různých místech konaly i schůze dvě. Jednalo se o bližších zásadách jak struktury, tak aktivitách ČNR. Vyjednávalo se s dalšími izolovanými odbojovými skupinami po nejrůznějších místech jádra Prahy.