Historik Jiří Malínský nabízí seriál článků věnovaný letošnímu 80. výročí osvobození Československa.
Shozy zbraní
Machotka se vyjádřil i k proponovaným shozům anglických zbraní. V jižní Itálii bylo zbraněmi pro Prahu naloženo šest letadel; na základě Stalinova nesouhlasu však nikdy nevzlétla. Machotka k tomu dodal: „Stalin nemohl podporovat revoluce národní, nekomunistické. Dokonce komunističtí revolucionáři, jak ukázala později Jugoslávie, mohou být špatnými služebníky Sovětského svazu. Ani v Praze neměla být úspěšná revoluce, ať už národní nebo komunistická. Svobodu měla všude přinést Rudá armáda a se svobodou komunismus.“ (s. 26) Připravenost Angličanů pomoci Pražskému povstání potvrdil 22. května 1945 osobně i prezident Beneš. Bylo jen logické, že dosavadní spojenecké vazby Spojených národů povolovaly a do popředí se dostávaly užší velmocenské zájmy jejích členů. O osudu Československa se rozhodlo v podstatě již v Teheránu a jednoznačně v Jaltě.
Ovšem hlavním posláním České národní rady bylo rozpoutání revoluce proti nacistickým (v dobovém chápání také německým) okupantům. Machotka na jejích schůzích kladl jednoznačnou otázku: organizovat protinacistickou revoluci nebo se omezit na „pouhé“ převzetí moci? Rozpačité mlčení Smrkovského a Kubáta mělo v Machotkově líčení společného jmenovatele: revoluci národní proměnit v sociální revoluci (jako možné výchozí body ve hře evidentně byly radikálně levicové systémové koncepty z let 1918–1920, případně pozdější více či méně stalinistické kominternovské výzvy v duchu hesla třída proti třídě či neuskutečnění impresionisticky založeného komunistického postmnichovského povstání v září/říjnu 1938). Veřejně vystoupila Česká národní rada na počátku května 1945; to už bylo v době, kdy protiněmecká povstání propukávala na českém venkově; proto podle Machotkova názoru by se nemělo mluvit o pražském, ale naopak o Českém povstání. (Během komunistického období se také mluvilo o Květnovém povstání českého lidu.) Vlastní počátek Květnového povstání klade Machotka do podvečera 4. května.
Machotkova druhá vzpomínka
Živelné propuknutí povstání postavilo – jak týž autor uvádí ve své druhé stati Česká národní rada za květnové revoluce (s. 30–55) – před Českou národní radu imperativ rychlého jednoznačného stanoviska. Nacistická moc rozehrávala svou vlastní hru, jejímž cílem bylo umožnit co nejrychlejší přechod německých vojsk do západního zajetí, jemuž měla předcházet fyzická likvidace „nebezpečných a nepohodlných“ politických vězňů. ČNR za těchto okolností nejprve musela zvládnout úlohu uznání své velitelské pozice v Českém květnovém povstání. Její základní slabinou bylo slabé zastoupení vojenských složek; obtížné jednání s organizací Alex generála Františka Slunéčka (1886–1963) vedlo k jeho podrobení se autoritě ČNR (není možné zapomenout, že popisované i další děje probíhaly v řádu spíše nižšího počtu hodin). V dalších případech ČNR byla podstatně úspěšnější. Dynamičnost tohoto procesu usnadnila organizování odporu pražského obyvatelstva a koordinaci revolučních akcí. Ústřední vojenský štáb povstání sídlil ve sklepních místnostech Ústředního sociálního úřadu Hlavního města Prahy v Bartolomějské ulici. Současně byl ve Staroměstské radnici zatčen třetí předseda protektorátní vlády (shodou okolností významný člen domácího prvního odboje) Richard Bienert (1881–1949), který tam přišel proslovit Frankem připravený projev; po delším váhání rezignoval na svou již absurdní funkci. Dalším úspěchem Pražského povstání bylo ovládnutí Českého rozhlasu na Vinohradské třídě (při bojích padlo 80 českých životů) i obsazení pošty a telegrafní ústředny na Žižkově.
Česká národní rada se tak hned 5. května 1945 prohlásila vedoucím orgánem povstání; na veřejnosti byli prezentováni i její protagonisté Albert Pražák (předseda), Josef Smrkovský (KSČ), Josef Kotrlý (ČSSD), Vilém Schaffer (ČSL), Otakar Machotka (ČSNS), Jaromír Kafka (Hnutí revolučních zemědělců), již zmíněný generální tajemník Josef Kubát, kapitán Jaromír Nechanský (1916–1950, předseda vojenské komise) a Lumír Čivrný (předseda tiskové komise). Prof. Pražák byl zvolen jednomyslně jejím předsedou na Smrkovského návrh (vzápětí byl přivezen ze svého bytu na Klárově do sídla ČNR). Běžnou agendu vyřizovalo prakticky permanentně zasedající předsednictvo; za Nechanského, který dlel stále mimo Prahu, vedl vojenské operace generál Karel Kutlvašr. Revolucionáři byli opatřeni bílými páskami s červenými písmeny RG (revoluční gardy). Zásobování ČNR bylo vyřešeno zabavením zásoby uherského salámu ze zdrojů místní organizace Hitlerovy mládeže (HJ); bylo hlavní potravinou členů užšího vedení ČNR až do 9. května. Mimoto byli jmenováni její zmocněnci do všech ústředních úřadů. Stalo se tak opět na Smrkovského návrh; komunistické systematické organizační přípravy na povstání dávaly zástupcům KSČ v ČNR oproti ostatním nedostižitelný náskok. Tehdy byly také jako dělnické milice založeny Lidové milice, jedna z hlavních sil únorového převratu.
Současně ČNR vydala výzvu německým vojskům, aby se vzdala; po několika hodinách ji následovala výzva další ke stavbě barikád; ráno 6. května bylo v pražských ulicích postaveno kolem 1600, později přibližně 2000 barikád. Německá vojska v Praze, zbavena z větší části telegrafního a telefonického spojení, byla vnitropražsky všestranně atomizována a postrádala soustavnou velitelskou komunikaci. Karl Herrmann Frank i Dönitzova vláda byli tímto průrazným vývojem, který komplikoval situaci vojsk armádní skupiny Mitte, zaskočeni. Po šesté hodině večer se vedení ČNR přesunulo autobusem na žižkovské nákladové nádraží; nezapomnělo ani na několik uherských salámů. Důležitým spojovacím centrem byla i ústředna pražského policejního ředitelství. Současně začalo překládání volání ČNR o pomoc do angličtiny (Otakar Machotka) a francouzštiny (dr. František Schwarzenberg).
Jednání s Němci
Poprvé se na ČNR obrátil i válečný zločinec, Hitlerův ministr pro Čechy a Moravu obergruppenführer SS Karl Hermann Frank (1898–1946) s nabídkou smíru ještě stále podle německých představ. V rozhlase i v posluchačské veřejnosti mělo velký význam působení proslulých hlasatelů Stanislava Kozáka (1911–1981) a Zdeňka Mančala (1913–1975). Machotka, který se 6. května dostal do pražských ulic, kde probíhala intenzívní výstavba barikád, si naplno uvědomil dosah a význam revolučních chvil, které prožíval: „V té chvíli jsem si také s jakýmsi podivem uvědomoval, že tedy tohle je ta revoluce, že tohle je veliký historický čin, o němž se bude psát ve vědeckých pojednáních historiků a o němž se budou děti učit ve školách. Měl jsem silný pocit dějinného významu z počínání tohoto hloučku tichých a věci oddaných lidí.“ (s. 37). Revolucionáři – v tomto případě železničáři – ukořistili na Němcích dva vagóny pancéřových pěstí; bojovníci povstání se je obratem ruky naučili účinně používat. Důležité bylo i včasné obsazení mostů přes Vltavu. Postupně narůstal také počet ručních palných zbraní ukořistěných Němcům; povstání rostlo, sílilo a mohutnělo.
Zdaleka nebylo marné; německá zvůle a nepřátelství vůči všemu českému byly současně i projevem jejich zatím skryté (ale také hodinu od hodiny narůstající) nejistoty a strachu z rychle se blížící pokořující poválečné budoucnosti. Západní připravenost poskytnout bojující Praze i leteckou pomoc však opakovaně ztroskotávala na sovětské nevůli. Machotka se zmiňuje i o vzájemné komunikaci mezi generály Eisenhowerem a Antonovem 5. a 6. května. ČNR byla opakovaně konfrontována s německými agenty. Následovalo intenzívní německé bombardování toho kterého dočasného sídla ČNR. Počínaje 6. květnem se stalo stěhování sídla ČNR obtížnějším oproti jejím prvním legálním krokům.
Stěhování ČNR se tak opakovaně komplikovalo; Machotka v této souvislosti oceňuje statečnost pohyblivost a pohotovost stárnoucího profesora Pražáka. Postup německých jednotek na Prahu zdržovali venkovští čeští povstalci (za upozornění stojí československý hraný film Zbraně pro Prahu režiséra Ivo Tomana). Byly přitom pozoruhodné okamžiky: Machotka vzpomíná na děvče, které s napřaženým revolverem drželo v šachu skupinu německých vojáků v nouzové nemocnici. Nebojovali jen vojáci; neméně úporní a podlí byli i němečtí civilisté: „Němečtí civilisté přijali zákeřnou úlohu na ně vloženou a stříleli po českých bojovnících, kde mohli. Stříleli i stařeny a školáci obojího pohlaví. Německým civilistům padlo za oběť mnoho našich bojovníků.“ (s. 44)
Ráno 7. května se v Bartolomějské ulici objevil kapitán Ruské osvobozenecké armády (vlasovec Antonov). Prostředkoval vzkaz generála Sergěje Kuzmiče Buňačenka (1902–1946) s nabídkou vojenské pomoci; rozhovor s ním vedl velmi dobře rusky mluvící generál Kutlvašr. Přes silné Smrkovského námitky se v tomto jednání pokračovalo. Následné bouřlivé jednání ČNR skončilo kompromisem: Buňačenko byl odkázán na jednání s generálním štábem ČNR o možné vzájemné bojové součinnosti; žádná bližší dohoda s nimi však uzavřena nebyla. Důvody tohoto kroku byly ryze praktické: německá převaha byla až příliš zřejmá a bližší povědomost o počínání spojeneckých vojsk chyběla. Ani v tomto případě se Smrkovský se svým nesouhlasem neprosadil. Pomoc vlasovců byla citelná a pražskými povstalci i ostatním obyvatelstvem podle Machotkovy vzpomínky vřele přijímaná. A dále dodal: „Byli nám jedinou pomocí, když pomoc americká, anglická a ruská nebyla poskytnuta a když naše stálé volání rádiem vyznělo naprázdno.“ (s. 45, obdobně dopadla o několik dnů dříve Grňova ad hoc letecká přesfrontovní košická mise; prof. Josef Grňa (1897–1967) byl vůdčí osobností socialistické odbojové organizace Rada tří.)
7. května vydala ČNR k obyvatelstvu svou další bojovou výzvu konstatující, že spojenecká vojska se nezadržitelně blíží k Praze. Burcoval i londýnský rozhlas (BBC), na jehož vlnách promlouval již také poslední předválečný pražský primátor dr. Petr Zenkl (1884–1975), nedávno osvobozený z koncentračního tábora Buchenwald. Machotka se rovněž dostal do opakovaných kontaktů s americkými žurnalisty. Popíral také přítomnost seržanta Kurta Tauba, s nímž by se byl býval musel setkat, pokud by tak tomu bylo bývalo. Americké velení v Plzni však české žádosti o pomoc zase odmítlo. Česká národní rada věnovala svou pozornost i zásobování obyvatelstva potravinami a energiemi. Zvláštním výnosem potvrdila na podnět svých hospodářských odborníků platnost přídělového hospodářství, regulaci cen, fungování obchodních i živnostenských a průmyslových podniků i odvodní povinnosti zemědělců.
Mírová jednání 8. května
Pro nespořádanost vnitřních poměrů v rozhlase byl ČNR jmenován jeho ústřední ředitel, jejíž sídlo se přesunulo do Bartolomějské ulice. To vše se dálo za neustávajícího tlaku německých jednotek a dalších a dalších válečných zločinů, k nimž sahali němečtí vojáci. Chaoticky probíhala jednání s německým velením o uzavření konfliktu a osvobození Prahy. Podmínkou ČNR však bylo, že němečtí vyjednávači budou vést rozhovory na její půdě. Po průtazích dorazili dva němečtí generálové Toussaint a Briesen. Byli viditelně zdrceni: „Dívaje se do Toussaintovy tváře, pocítil jsem, co jsem cítil několikráte v divadle s vítěznými hrdiny, sklánějícími se nad poraženým nepřítelem. Ve skutečnosti to však bylo mnohem méně dramatické a romantické. Zato, myslím, můj pocit zadostiučinění byl zesílen více než šesti lety hrůzy a utrpení, více než šesti lety strachu a bolesti nad utrpením a umučením tolika přátel. Přes to všechno to bylo celkem prosté a tiché.“ (s. 51)
Za ČNR mírová jednání vedli prof. Pražák, Smrkovský a Nechanský, k nimž se dodatečně připojili dr. Kotrlý a generál Kutlvašr. Boje z německé strany však i po podpisu německé kapitulační smlouvy nabývaly na bezohlednosti; vzrůstal však i odpor českých revolucionářů, jež opustily vlasovovské jednotky. Pražský rozhlas burcoval: „Pozor, pozor! Dostali jsme zprávy z mnoha zbývajících míst odporu, že nepřátelské jednotky, které ještě nekapitulovaly, jsou obkličovány. Na mnoha místech, ohrožených nepřítelem, občané nadšeně staví nebo zesilují barikády. Boj o Prahu vchází do konečného, rozhodného údobí. Je jisto, že nepřítel se vzdá. Ať žije Československá republika, ať žije prezident Beneš!“ (s. 52) Současně u Masarykova nádraží Němci stříleli barikádníky, neozbrojené muže a mučili české ženy; tak si to do paměti uložil Otakar Machotka.
Toussaintova slova o tom, že Němcům se tímto koncem války stalo po právu, ovlivnila snad jen Machotku: „Bylo tedy po revoluci, kterou jsme totálně, vojensky i mravně vyhráli.“ (s. 53) Kapitulační smlouva nebyla v žádném případě ústupem ČNR; na české straně nebyla jen početní převaha, ale i zbrojní přesila, která umožňovala poměrně rychle vlastními silami skoncovat s posledními esesáckými bojůvkami. O rychle se blížící Rudé armádě nikdo z ČNR nic nevěděl. Poslední válečné hodiny se předsednictvo ČNR rozrostlo o náčelníka Československé obce sokolské lékaře dr. Miroslava Kavalíra (1900–1981). Většina členů předsednictva ČNR byla buď v mladších, nebo středních letech. Určitý nepoměr v porovnání se sociální skladbou byl i v počtu padlých: zatímco podle Machotkových údajů dělníků padlo 229, řemeslníků a živnostníků 460 (tyto údaje je nutné brát s maximální opatrností). O vnitřních názorových rozdílech svědčil spor o pasáž jedné z vyhlášek ČNR, jež obsahovala zmínku o Masarykově republice (ostře protestovali Smrkovský a Kubát). Vlastní průběh prakticky nekončícího jednání ČNR byl však zpravidla věcný, nekonfliktní a všestranně nesený snahou okamžitě řešit rychle se objevující problémy spojené s revolučním děním.
Předchozí díl: