Politolog Petr Drulák píše o složitých vztazích mezi USA a EU a o tom, že roztržky nejsou v rámci atlantismu ničím novým. Jak dopadnou nyní?
Zvolením Donalda Trumpa se vztahy USA s jejich spojenci či spíše vazaly na druhé straně Atlantiku blíží nové roztržce. Evropští představitelé jsou zděšeni z americké snahy o dohodu s Ruskem ohledně Ukrajiny, odmítají americká cla a stále nemohou pochopit, že Washington vážně uvažuje o obsazení Grónska. Američané dávají najevo, že Evropu nepovažují za rovnocenného partnera, nýbrž černého pasažéra, který požívá amerických bezpečnostních záruk, aniž by za to platil.
Atlantické roztržky nejsou ničím novým. V posledním půlstoletí se přibližně jednou za dvacet let objeví událost, která postaví obě strany Atlantiku proti sobě. I když každá roztržka byla jiná co do motivů, sporů i výsledků, shodovaly se v několika věcech. Přinejmenším část Evropy volila proti americkému militarismu politiku míru, kterou důrazně žádalo veřejné mínění; některé vlády jednaly v souladu se svými občany, jiné se klonily k Washingtonu. Následně se pak Evropa otřesená tím, že USA neberou její zájmy vážně, pokouší o vlastní přístup k bezpečnosti kontinentu, který však vychází do prázdna.
Před dvaceti lety se část západní Evropy postavila proti americké válce v Iráku. Zatímco Velká Británie Bushovu válku podporovala, Francie s Německem ji odmítaly. Ocitly se tak na jedné straně s Ruskem proti USA. Válku považovaly za zbytečnou, neboť Irák nepředstavoval hrozbu ani pro Západ ani pro své okolí, a také vycházely vstříc domácímu veřejnému mínění, které Bushovu neokonzervativní válečnou politiku odmítalo.
Američané byli rozezleni, co si to evropští vazalové vlastně dovolují. Od Francouzů mohli z minulých zkušeností očekávat leccos; prezident de Gaulle o čtyřicet let dříve vystoupil z vojenských struktur NATO. Ale odpor německé Schröderovy vlády vůči americkému protektorovi byl v bezpečnostních otázkách zcela nový. Ve Washingtonu také těžko přijímali nesouhlas Ruska. V devadesátých letech si navykli, že jelcinovské Rusko žádnou vlastní politiku nemá a Jelcinův nástupce Putin je podpořil ve válce v Afghánistánu.
Způsob jejich tehdejšího uvažování vyjadřuje výrok připisovaný Bushově poradkyni pro národní bezpečnost Riceové: potrestejme Francii, ignorujme Německo a odpusťme Rusku. Kromě obvyklého amerického paternalismu ukazuje, že Rusko na rozdíl od západní Evropy považovali ve Washingtonu za důležitého partnera, s nímž bylo třeba obnovit vztahy. Vývoj však šel opačným směrem.
Vztahy s Ruskem dovedla Bushova administrativa k otevřenému antagonismu a západní Evropa se opět podřídila. Socialistu Schrödera vystřídala kancléřka Merkelová, jejíž křesťanská demokracie znovu potvrdila, že je oporou německého atlantismu. K zásadnímu obratu dochází ve Francii, když prezidenta Chiraca střídá Nicolas Sarkozy. Ač jsou ze stejné strany, jejich výměna znamená přechod od gaullismu k neokonzervativismu; Sarkozy vrací Francii do vojenských struktur NATO. Tím se také relativizují jakékoliv pokusy o vlastní bezpečnostní architekturu na půdě Evropské unie, zůstávají jen bruselským ornamentem.
O dvacet let dříve, počátkem osmdesátých let, rozdělovala Evropu a Ameriku jiná krize. Souvisela s rozmisťováním amerických raket krátkého středního doletu v západní Evropě. Vlády států NATO tím reagovaly na modernizaci sovětských raket ve východní Evropě. Původní impulz k větší americké angažovanosti vzešel z Evropy, konkrétně od západoněmeckého kancléře, sociálního demokrata Helmuta Schmidta. Obával se, že USA nebudou připravené vojensky odpovědět na případnou sovětskou agresi vůči západnímu Německu. Ale pro svůj krok postrádal podporu ve vlastní straně, která se ho záhy zbavuje, i ve velké části německé společnosti. Zatímco v čele vlády ho střídá křesťanský demokrat Helmut Kohl, který pokračuje ve Schmidtově atlantické linii, opoziční sociální demokracie se pod novým vedením staví ostře proti.
V Německu se tak otevírá spor pravicové vlády s levicovou opozicí a veřejným míněním, který se přenáší i do dalších evropských států. Zatímco vlády hájí představu, že evropskou bezpečnost zajistí americké rakety, opozice poukazuje na hrozbu eskalace ústící do jaderného konfliktu a volá po dohodě se Sovětským svazem. Tu však stěžuje sovětská invaze do Afghánistánu, zájmy vojensko-průmyslového komplexu a především nová americká administrativa prezidenta Reagana, který prohlašuje Sovětský svaz za říši zla. Výsledkem jsou masové demonstrace po celé západní Evropě proti Reaganovi a vládám, které jsou ochotné nové rakety přijmout. Řada členů NATO se pak snaží jako Nizozemsko politikou chytré horákyně uspokojit různými odklady Washington i vlastní nahněvané občany nebo jako Řecko, Dánsko či Norsko otupit americkou nesmlouvavost a pomoci dohodě se SSSR; vůbec nejvýraznějším hledačem kompromisu je tehdejší kanadský premiér Trudeau.
Konflikt ukončuje až nástup Gorbačova, který s Reaganem dohodne likvidaci všech raket krátkého a středního doletu v Evropě. Evropané mezi tím volají po vytvoření vlastních bezpečnostních institucí. Vlády oživují do té doby nefunkční Západoevropskou unii. Vznikla jako čistě západoevropská aliance ještě před NATO a po jeho založení ji Evropané uložili k ledu. Ale kromě memorand a dlouhých debat k žádnému reálnému oživení nedojde. Když se o pár let později hroutí sovětský blok a východoevropské státy hledají možnost bezpečnostního ukotvení, jediné co jim Evropa umí nabídnout, je pozvánka do NATO řízené USA.
Když se dnes Evropa staví proti americko-ruské dohodě, jedná ve srovnání s minulostí stejně i jinak. Stejná a téměř nadčasová je obava, že Američané si bez Evropanů s Rusy dohadují něco, co Evropanům nebude vyhovovat. Jiné je to, že Evropa odmítá politiku míru, že apatické veřejné mínění zůstává tváří tvář riziku jaderné války více méně v klidu a že na straně války stojí i západní levice. Po předchozí zradě sociální spravedlnosti dnes zrazuje i tradiční pacifismus, aby ho vyměnila za progresivistický militarismus. Paradoxně se jednou z jeho výrazných tváří stal kanadský premiér Trudeau, jehož premiérský otec se svého času zasazoval o jednání a odzbrojování.
A stejně jako vždy i dnes Evropa přichází s ambiciózními plány na vlastní obranu. Lze očekávat, že v předlužené a rozhádané Evropě to dopadne jako vždy. Ale pro tentokrát může být její impotence mírovým přínosem.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!