Mohammed Idris, ministr informací Nigerijské federativní republiky, se zamýšlí nad společenstvím států, které bývaly koloniálním impériem. Co vidí jako podstatné podmínky další spolupráce?
Společenství národů Commonwealth je volné sdružení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska s jeho bývalými koloniemi a domínii. V současnosti má 54 členů, které sdružuje společná historie. Ta však byla mnohdy krutá a byla spojena s nucenou migrací a otroctvím. Reparace jsou podle Idrise jednou z podstatných otázek, o kterých je třeba mluvit. Organizace Commonwealth je mnohdy vnímána jako přežitek minulé éry. Přesto však nigerijský ministr zdůrazňuje přetrvávající společné jazykové vazby, právní kodexy a vzdělávací systémy a v neposlední řadě volný obchod mezi členskými zeměmi, ze kterého lze ekonomicky těžit. Idris však také apeluje na nutnost, aby svět uznal, že transatlantický obchod s otroky znamenal jeden největších zločinů lidstva. Únosy desítek milionů mladých Afričanů způsobily morální a materiální škody, které trvají dodnes. Británie a další evropské národy získaly díky tomuto obchodu bohatství a moc, což je fakt, který stále ovlivňuje naši současnost. Idris ale říká: „Proč bychom měli platit za zločiny našich předků, kteří byli vzdáleni několik generací? Abychom zmírnili odpor, musíme opustit myšlení s nulovým součtem.“
Aby se Commonwealth stal relevantním, musí se podle ministra především postavit zásadním otázkám, řešit je a nevyhýbat se jim. Řešení si africký lídr představuje v podobě „odškodnění za největší nucenou migraci v dějinách lidstva“. Tyto otázky byly otevřeny již na loňském summitu Commonwealthu na Samoe, kde se v závěrečném komuniké hovořilo právě o odškodnění: „Nastal čas pro smysluplný, pravdivý a uctivý rozhovor o vytvoření společné budoucnosti založené na spravedlnosti.“. Otevření rozhovoru o reparacích by podle zástupců řady zemí nejen obnovilo význam organizace, ale mohlo by také oživit samotné Společenství národů a poskytnout jednotný cíl a nové společné projekty, na které by se mohlo koncentrovat. V otázce reparací však panuje obrovské množství rozporů a nejasností. Kdo by měl platit? Komu? Obchod s otroky měl obrovský rozsah, trval po staletí a byl geograficky rozptýlený. Finanční prostředky a spolupráce by pak mohly být směřovány do nových společných podniků mezi Británií a ostatními zeměmi Commonwealthu, z nichž budou mít prospěch obě strany: investice (například do infrastruktury či vytváření pracovních míst) a dlouhodobé programy. Jedním z hlavních problémů Afriky je například nedostatečný vnitrokontinentální obchod – dědictví těžby surovin z koloniální éry, kdy se suroviny odváděly na Západ, místo aby se rozvíjela regionální výměna. Mezi 54 africkými státy se nyní připravuje dohoda o volném obchodu, která má snížit cla a uvolnit hospodářský potenciál na celém kontinentu, bez infrastruktury však bude jakákoliv dohoda bezzubá. Zároveň chce Afrika diskutovat o odpuštění dluhů, které země kontinentu dluží Západu. Podle Afričanů byly zisky v bankovnictví, pojišťovnictví a na kapitálových trzích vytvořeny ekonomickými strukturami z dob otrokářství.