Fotografie z květnových dnů roku 1945 vydobyté z nedokonalých negativů připomínají na náměstí města Chrudim atmosféru, kterou tehdy zažili naši někdejší spoluobčané, píše k 80. výročí osvobození Milan Daniel.
Po šesti letech nacistické okupace je z těch fotografií, poznamenaných časem, cítit očekávání, radost a naděje. Na zem padají německé nápisy, v oknech se objevují svého času pečlivě ukryté československé vlajky. Na náměstí stojí i trochu neuspořádaný útvar partyzánů; mužů, kteří riskovali své, ale i cizí životy proti drtivé mašinérii nepřítele. A vedle nich rudoarmějci. I z nedokonalých snímků je na jejich tvářích vedle radosti patrná únava.
Generace, která už pomalu opouští tento svět, prožila první poválečná desetiletí v republice, jejíž komunistické vedení zužitkovalo euforii k prosazení ideologických cílů, přivedlo zemi k jisté hospodářské prosperitě, avšak současně nepřipustilo svobodu slova a otevřený informační prostor a hranice země obklíčilo ostnatým drátem. Někteří její příslušníci na tu dobu vzpomínají s nostalgií, jiní s trpkostí.
Těm, kteří se narodili později, už ta sbírka starých fotografií mnoho neříká. Nedovedou si představit, že by někdo opravdu stál o to, aby nás vyhnal z našich domovů kamsi na Východ či vraždil naše spoluobčany pro jiný názor nebo rasu a věznil nás za nelidských podmínek v koncentračních lágrech.
Žijeme v zemi, která se pyšní svobodou, ale jejíž vedení podporuje na náš úkor režim vládnoucí v zemi, z níž pocházela část našich osvoboditelů, režim, který v ní potlačuje lidská, politická, národnostní i náboženská práva. Režim, který adoruje nacistické kolaboranty.
Žijeme v zemi, odkud mladí lidé odcházejí hledat nový život v zahraničí, v zemi, kde se přestávají rodit děti, protože jejich rodiče nemají kde bydlet a bojí se je přivést do nejistého světa. V zemi, jejíž vláda vždy najde peníze na uspokojení válečných choutek, ale nemá jich dost pro ty, kteří jí už dosloužili.
Zatím máme jistou míru svobody, jen výjimečně nás ohrožují projevy intolerance, ale přituhuje. Pokud vůči těmto nebezpečím budeme pasivní, bude zlo stále aktivnější.
Svobodu si i po osmdesáti letech zaslouží ti, kteří ji dokáží bránit. To lze udělat i beze zbraně, tím, že použijeme rozum. Stačí vybrat vládu, pro niž budou na prvním místě občané této země, její prosperita a její suverenita, vládu otevřenou přátelským vztahům a spolupráci se všemi, kteří o to stojí. Vládu, která si nenechá očkovat nenávist. K tomu věru není třeba být součástí spolků, které nám budou podobu naší svobody diktovat.
Stačí nepodléhat žádné propagandě, myslet a stát na vlastních nohou.