Historik Jiří Malínský se vyjadřuje k současným pokusům o novou interpretaci role a významu prezidenta Edvarda Beneše, které považuje za postavené na nenávisti a neznalosti.
V pátek 2. května skupina lidí kolem komunismem poznamenaných kdysipolitických osobností Petra Pitharta a Jana Kalvody přišla soudě podle Seznamu Zprávy s pozoruhodnou zvěstí: za sovětizaci Československa podle jejich nervových vzruchů velmi vydatně spolumůže český a československý národní hrdina prezident Edvard Beneš. Pitharta k tomu měl inspirovat osud Nejedlého litomyšlského pomníku, ke kterému byl po listopadu 1989 přidán dovětek, že se o mnohé zasloužil, ale také mnohé pokazil, nicméně v Litomyšli stojí dodnes; obdobně pamětní deska by měla být podle jejich představ umístěna vedle prezidentova pomníku na hradčanském Loretánském náměstí (podle další mediální verze by toto sdělení mělo být umístěno na dlažbu či chodník před Dvořákovou sochou).
Navrhované znění by podle jejich názoru mělo vypadat takto: „Edvard Beneš v letech 1943–1948 nesl jako prezident prozatímní exilové vlády a prezident republiky politickou zodpovědnost za to, že komunisté získali výsadní postavení ve státě. Po válce byl spoluzodpovědný za to, že v důsledku státem organizovaného násilí zahynuly desetitisíce obyvatel Československa. Další desítky tisíc lidí byly odvlečeny do Sovětského svazu. Miliony lidí ztratily domov a byly připraveny o majetek. Zabránil obnově demokracie a napomohl sovětizaci země. Ke všemu bezpráví mlčel.“ („Ke všemu bezpráví mlčel,“ chtějí napsat na desku o prezidentu Benešovi – Seznam Zprávy). Jako podklad pro vědeckofantastickou prózu by tato blouznivé tvrzení byla na pokraji únosnosti; jako vážně míněný text neobstojí vůbec. A navíc je v příkrém rozporu s poznáním současné historické vědy. Tady odkazuji především na dvousvazkovou benešovskou monografii historika Jindřicha Dejmka s výmluvným názvem Edvard Beneš / Politická biografie českého demokrata. Výsledek patnáctiletého historikova systematického badatelského úsilí zveřejnilo v letech 2006 a 2008 nakladatelství Univerzity Karlovy Karolinum.
Bližší pohled na tento ne zcela domyšlený text odhalí řadu dalších „nevšedních“ fakt a souvislostí; nic z toho však soudný člověk nemůže brát vážně. Kupodivu uznává Benešovo válečné prezidentství (v minulosti bylo popíráno i to) a kontinuitu československé státnosti, hlavní nerv Benešovy druhoodbojové koncepce, kterou formuloval veřejně-globálně 16. března 1939 jako hostující profesor Chicagské univerzity. Není například jasné, jak mohl ovlivnit postup Rudé armády na západ nebo urychlení operace Overlord nebo válku v severní Africe. Není také známé, že by Edvard Beneš současně předsedal lidovcům, národním socialistům, ještě neustaveným slovenským demokratům a sociálním demokratům. Neexistující státní násilí nikdy neorganizoval (viz např. mělnický projev z r. 1945). Rovněž nikdy nevedl československou expozituru SMĚRŠE a NKVD.
Naopak měl velmi úzké osobní až přátelské vztahy k prezidentům Rooseveltovi a De Gaullovi a premiéru Winstonu Churchillovi (ve svých vzpomínkách ho tento laureát Nobelovy ceny za literaturu nazval starým politickým druhem a zralým evropským státníkem). Byl naopak zosobněním bojující poválečné demokracie Třetí republiky. Laušmanovo znárodnění schválilo demokratické Národní shromáždění a o náhradách utrpěných válečných škod rozhodly velmoci protihitlerovské koalice Spojené národy na několika konferencích Velké trojky. V únorových dnech 1948 vyvolal demokratickou výzvu kulturních pracovníků (mezi jejími signatáři byli Milada Horáková a Ferdinand Peroutka) a zastřeně, ale jednoznačně se vyjádřil k poúnorové republice i ve svém posledním veřejném projevu 7. dubna 1948. Svými intervencemi během prvých poúnorových týdnů zachránil životy stovek demokratů, kteří posléze nalezli nová, zpočátku obtížná útočiště v exilu. Pojmy Rady svobodného Československa a Ústavu Edvarda Beneše pro politické a sociální studium nejsou v žádném případě výmysl. Jména Petra Zenkla a Mojmíra Povolného, soustraníků Milady Horákové a Fráni Zemínové, také mluví jednoznačně.
Nepodařený pokus o sci-fi, o který se postaral nesourodý pár někdejšího českého premiéra a bývalého předsedy zaniklé ODA, byl kupodivu překvapivě předpovězen nechtěným renesančním předchůdcem dnešní prognostiky (1567): „K smíchu podobné jest některých našich marné mudrování, těch totiž, kteříž chtí, aby hned člověk to, čemuž se neučil, pojednou dělal, jako hloupá sekta mikulášencův nejraději těch poslouchá kazateluov, kteříž netoliko nejsou učení, ale hned ani čísti neumějí: nebo prý ti ne z litery, ale z Ducha káží. Ale těmť není divu; nebo pokrm beránkův a oveček Božích nevelmi se trefuje sviním: svině radše mláto anebo cosi nevonného jedí než trávu.“
Alternativní závěr:
Nepodařený pokus o sci-fi, o který se postaral nesourodý pár někdejšího českého premiéra a bývalého předsedy zaniklé ODA, je současně krajně vyhroceným a nespravedlivým tvrzením vůči řadě třetirepublikových demokratů, z nichž řada skončila v žalářích padesátých let a někteří také na popravištích. Josef Lesák, Emil Ransdorf, Václav Majer, Radomír Luža, Vojtěch Beneš, Milada Horáková, František Přeučil, Jaroslav Krejčí ml., Jiří Ješ, Fráňa Zemínová, Jan Bouchal, Ludvík Svoboda, Karel Klapálek jsou jen některá z mnoha namátkou vybraných jmen. Dvě bouřlivá poúnorová veřejná shromáždění, v prvním případě závěrečný průvod cvičenců XI. všesokolského sletu Československé obce sokolské, v druhém pohřební průvod-tryzna Prahou prezidenta Budovatele (keynesiánského) 8. září 1945 klidně a věcně vyvracejí trapně neudržitelný obsah bláhového sdělení dvou svým způsobem vysokoškolsky vzdělaných někdejších veličin české polistopadové politiky.