Veronika Sušová-Salminen v seriálu investigativních reportáží sleduje, jak probíhá a jaká úskalí skýtá tzv. „spravedlivá transformace“ a ukončení těžby uhlí v Česku a konkrétně na Mostecku.
Projekt Green Mine
Strategický projekt Green Mine vypadá na první pohled velkolepě. Podle oficiální prezentace skupiny Sev.en by současnou měsíční krajinu měl nahradit celý komplex nových investičních objektů a obnovené přírody. Centrální postavení v celé rekultivaci a resocializaci má nové Komořanské jezero, které v oblasti existovalo do první poloviny 19. století. Projekt by se měl podle oficiální prezentace týkat celkem asi 45 km2 rozlohy území a má spojovat hned několik záměrů. Na prvním místě energetický: ročně má zdejší výroba fotovoltaické energie odpovídat 600 MW výkonu, a přitom ročně uspořit 236 000 tun emisí CO2 díky zeleným zdrojům energie. Dále projekt počítal s výrobou až 2891 tun H2, které by naplnily 145 tisíc nádrží autobusu s vodíkovým pohonem. Ovšem právě v případě výroby zelené vodíkové energie se projekt dostal do problémů, jak uvidíme za chvíli. Součástí projektu je vedle fotovoltaiky a vodíkové technologie (výroba elektrické energie z vodíku získaného elektrolýzou) také přečerpávací vodní elektrárna.
Green Mine se ale nemá týkat jenom výroby zelené energie pomocí zelených technologií. Má rovněž být místem pro moderní zemědělství – konkrétně se má jednat o akvaponii, což je kombinace chovu ryb a pěstování rostlin bez půdy v roztoku (a ve skleníku), přičemž rybí trus je využit coby hnojivo. Tento způsob zemědělské výroby je relativně nezávislý na vnějším prostředí a představuje uzavřený cyklus. V první fázi by se mělo podle plánů projektu jednat o chov pstruhů a pěstování salátů s tím, že střechy skleníků by měly být pokryty fotovoltaikou a zajistit akvaponické farmě dostatek energie – to znamená, že by měla být energeticky soběstačná. Projekt neříká nic konkrétního ohledně rozsahu plánované akvaponické farmy.
K dalším oblastem oživení bývalého velkolomu má patřit také vědecko-průmyslové centrum se zaměřením na „climate tech“. Centrum má kombinovat výzkum a vývoj v oblasti obnovitelných zdrojů, akumulace energie, recyklačních technologií (využití cirkulačních materiálů) a průmyslová výroba. Skupina Sev.en přitom slibuje, že chce přispět k „regionální konkurenceschopnosti“ prostřednictvím výzkumu, vývoje, technologického rozvoje a inovací, které jsou podle prezentace (ovšem nejen podle ní, jak ukazuje většina vládních dokumentů) klíčové.
Vedle energetické funkce, zemědělské výroby a vědy a výzkumu má Green Mine nabídnout také rekreační možnosti (rozvoj turistiky) a nové místo k bydlení – smart sídlo Nové Komořany, které se má vystavět kolem řeky Bíliny jako energeticky soběstačné sídlo s využitím obnovitelných zdrojů energie. Co je však podstatné, Sev.en slibuje, že celý projekt Green Mine poskytne kolem 1000 nových pracovních míst. Počítá se s tím, že celý investiční projekt bude hotový na konci roku 2029, tedy pět let od ukončování těžby uhlí ve velkolomu ČSA. Jak za chvíli uvidíme, i zde jsou určitá „ale“.
Podobný rekultivační a resocializační projekt samozřejmě něco stojí. Podle původních odhadů se částka vynaložená na celý projekt pohybovala kolem 1 291 340 573 korun. Z toho dotace z Operačního programu Spravedlivá transformace měly činit 785 760 279 korun a zbylých 505 580 294 korun mělo představovat investice skupiny Sev.en a dalších investorů. Skupina jako znečišťovatel měla ze zákona zajistit rekultivační práce po těžbě na vlastní náklady. Znečišťovatel je totiž povinen zaplatit náklady na rekultivaci po těžbě vzhledem k tomu, že se jedná o důsledek jeho ekonomické a na zisk orientované soukromé činnosti. V minulosti se už kolem rekultivační povinnosti právě Tykačovy Sev.en objevily některé pochybnosti. V reportáži České televize z roku 2022 se mluvilo o tom, že společnosti chybí peníze na vázaném účtu na rekultivace. Mělo se jednat o 1,4 miliardy korun. Společnost se ovšem dušovala, že se jedná o dluhy vzniklé před tím, než přešla do Tykačova vlastnictví. Ukázalo se však, že dluhy se netýkají jenom Sev.en, nýbrž i dalších firem, které Pavel Tykač v severních Čechách vlastní. Například jeho firma Vršovanská uhelná dlužila dokonce 2,2 miliardy korun. Podle tehdejšího vyjádření mluvčího Pavla Tykače „samozřejmě platí, že na schválené sanace a rekultivace krajiny po ukončení těžby bude dostatek peněz vždy.“ Reportáž se podivovala, že i přes tyto dluhy na vázaném účtu žádala firma o veřejné evropské dotace (vzhledem k povinnosti znečišťovatele). Podle dalších dostupných informací se firma se státem dohodla na odkladu splacení dluhu na vázaném účtu na povinné rekultivace do roku 2033. Obavy, že by firma mohla povinnou rekultivaci hradit z dotačních peněz se objevily v médiích několikrát. Další pochybnosti se týkaly plánu, že část rekultivace velkolomu bude prováděna bez lidské intervence, tj. oblast se ponechá přírodě, aby si s ní poradila sama bez zásahů člověka, a tedy i bez jakýchkoliv nákladů. V takovém případě mají být peníze určené na rekultivaci poskytnuty okolním obcím, Sev.en by jim tedy měla zaplatit obnos v hodnotě stovek milionů korun. Ministerstvo ochrany životního prostředí považuje takové aranžmá za nejlepší, neboť znamená, že znečišťovatel dostojí svým závazkům ohledně rekultivace. Technické detaily celého aranžmá nejsou v této fázi známé.
Práce! Práce?
V květnu 2024 začalo v mosteckém velkolomu ČSA propouštění zaměstnanců. Skupina Sev.en nejprve oznámila, že během léta se propuštění bude týkat asi 500 lidí, v červnu 2024 pak informovala, že propustí dalších 400 zaměstnanců, a to do konce roku 2024. Výhled na rok 2025 je nejasný, ovšem v souvislosti s dalším utlumováním těžby lze očekávat další propouštění. Jak už jsem uvedla, Evropská komise předpokládala, že celkově se v Ústeckém kraji týká ztráta práce 5000 zaměstnanců v oblasti těžby, 3600 lidí v oblasti uhelné energetiky a 10 tisíc lidí v návazných pracovních místech (zde jde o souhrnné číslo pro Ústecký a Karlovarský kraj. V Karlovarském kraji ale pracuje v oblasti těžby uhlí 3000 lidí). Ukončení těžby v nějakém lomu nebo dolu má vždy multiplikační efekt, který se dotkne celého dodavatelského řetězce. Ztráty pracovních míst jsou větší, neboť se netýkají jenom vlastního velkolomu, a jsou postupné v závislosti na tom, jak musí místní firmy reagovat na situaci. Jinak řečeno, ztráta oněch 900 pracovních míst během roku 2024 je jenom začátek.
Z rozhovorů s místními lidmi vyplynulo, že obavy o zaměstnanost jsou v Mostě poměrně silné a stále přítomné. Není to bez důvodu. Most má a měl nejvyšší nezaměstnanost v celé zemi a problém se dlouhodobě nedaří řešit. Místní si ale stěžovali i na kvalitu pracovních míst a kvalitu života. „Tady na severu je život tvrdý“, popsala situaci prodavačka z mosteckého obchodního centra a stěžovala si nejen na kvalitu pracovních míst, ale hlavně na podmínky práce. Jak vyplývá z řady studií i vlastních plánů kraje, města Mostu, české vlády a Evropské komise, otázka zaměstnanosti je klíčovou otázkou spravedlivé transformace. Zároveň je i základním problémem transformace regionální ekonomiky; obojí by mělo jít ruku v roce. Nejde jenom o počty pracovních míst, jde i o jejich kvalitu z hlediska uspokojivých podmínek a odměňování či přidané hodnoty a budoucnosti regionu. Jednou z otázek spravedlivé transformace je to, aby se skutečně stala procesem transformujícím, tedy přinesla reálné zlepšení pro kraj i jeho pracovníky. Některé projekty ale budí obavy, že jejich podstatou je path dependency, tj.sledování modelu minulosti. V případě Ústecka šlo například o strategický projekt Gigafactory v Prunéřově nebo projekt těžby lithia na Cínovci. První projekt navazoval na strategii „montovna“, měl dát práci 3000 lidí (z toho 500 míst měly být pozice s vyšším vzděláním), ale žadatel od něj podle oficiálních informací odstoupil. Nicméně za poznámku stojí, že projekt potřeboval zahraniční „technologické partnery“, aby se vůbec mohl realizovat. Druhý projekt těžby lithia znovu reprodukuje ekonomicky neudržitelný těžební model s ekologickými dopady.
Společnosti Se.ven jsme se zeptali, jaké konkrétní typy pracovních míst projekt Green Mine nabídne v rámci slibované tisícovky. Zajímalo nás, do jaké míry nový projekt zapadne do místních rozvojových potřeb a priorit, o kterých mluví vládní i krajské dokumenty a také experti. Odpověď jsem dostala od Vladimíra Zemánka, který je manažerem rozvojových a transformačních aktivit společnosti Sev.en. Ten upozornil, že počet 1000 pracovních míst „se vztahuje k dlouhodobé vizi resocializace a revitalizace území lomu ČSA, a to minimálně do roku 2050“. Podle něj se jedná o „vizi“ v časovém rozmezí budoucích skoro třiceti let. Jinak řečeno, jedná se o potenciál pracovních míst celého projektu v dlouhodobé perspektivě. Další otázkou bylo, o jaká pracovní místa se má jednat. K tomu Zemánek uvedl, že předpokladem je, „že půjde primárně o technické, dále pak montážní a dělnické profese, přičemž jejich konkrétní náplň se bude odvíjet od typu technologie a průmyslového využití, které bude na území realizováno. Může se jednat například o výrobu nebo kompletaci komponent pro moderní energetické nebo průmyslové technologie. V rámci spolupráce s univerzitami a výzkumnými organizacemi v části projektu podpořené z OPST je klíčovým záměrem vybudování zázemí atraktivního pro investory s vlastním výzkumem a vývojem.“ Hodně ale bude záviset na investorech, se kterými probíhají jednání. Jak se tedy zdá, pracovní místa na půdorysu Green Mine mají vznikat v delším časovém horizontu a má se jednat o technické, tj. montážní a dělnické profese, ale snad i o příležitosti z oblasti vědy a výzkumu. Dlouhodobý horizont projektu ovšem z hlediska pracovních míst znamená, že pro lidi, kteří svou práci ztrácejí dnes, má projekt jen malou relevanci.
Ve veřejném prostoru se společnost Sev.en opakovaně vyjadřovala k propouštění z velkolomu jako k otázce, kterou firma společně s úřadem práce ošetřila dobře, takže červnové propouštění z velkolomu nemělo negativní sociální dopad. Potvrdil to i šéf mosteckých odborářů ve společnosti Sev.en Jaromír Franta, který mi řekl, že červnová burza práce byla skutečně úspěšná. Podle odboráře je hlavním plusem propuštěných lidí, že mají dobré pracovní návyky a nebojí se práce. Nicméně problémy budou v oblasti kvalifikace: „Firmy rády sáhly po našich lidech, i když jejich pracovní dovednosti neodpovídaly poptávce. Důležitější pro ně bylo, že mají pracovní návyky, mohou se spolehnout, že budou chodit do práce a že pracovat chtějí. Všechno ostatní se prý naučí. A právě to je ta výzva. Když někdo třicet let pracuje v lomu na jednom stroji, je velmi složité naučit se jinou práci a vyhovět požadavkům nového zaměstnavatele.“ Do budoucna už však mostecký odborářský šéf tak optimistický nebyl: „Je pravda, že poptávka firem v regionu po našich lidech byla veliká, a kdo práci opravdu chtěl, ten ji dostal. To ale byla jen první vlna. Trh práce se postupně nasytil, a to nemluvím o lidech, kteří skončili postupně, protože jejich zaměstnavatel byl úzce navázaný na těžbu. Až dojde k dalšímu útlumu těžby a bude se opět propouštět, bude mít region problém.“
Tyto obavy nejsou ojedinělé. Už v roce 2020 vypracoval Český odborový svaz energetiků průzkum mínění mezi zaměstnanci v oboru ohledně jejich vnímání útlumu těžby uhlí a jeho energetického využívání. Přes 62 % respondentů ho vnímalo celkově negativně (a jen 7,1 % pozitivně). Celkem více než 63 % dotázaných pracovníků vyjádřilo (spíše) obavy z nezaměstnanosti (asi 31,8 % ano, 33,5 % spíše ano). Více než 71 % dotázaných se ale také vyjádřilo v tom smyslu, že jsou připraveni se rekvalifikovat. Většina přitom očekávala podporu státu, a to buď jako někoho, kdo poskytne lidem podporu pro rekvalifikaci (38,9 %), nebo jako aktéra, který pracovníkům v tomto oboru zaručí a případně dorovná dosavadní životní úroveň (41,2 %). Z hlediska kvalifikace převládali mezi dotázanými lidé s maturitou (46 %) nebo s výučním listem (33 %), což se promítalo i v pracovních pozicích: velký díl, celkem 60 % byli provozní pracovníci, 28 % dotázaných byli lidé se specializací v oboru. Průzkum také ukázal na průměrný sociálně-demografický profil zaměstnanců v energetice. Skoro 79 % zaměstnanců jsou lidé věku 41 let a více (nad 55 let bylo skoro 25 %, mezi 41-55 lety pak dominantních 54 %). Velká část zaměstnanců jsou tedy lidé ve středním věku nebo před důchodem, což může být a bývá na trhu práce hendikep.
Odborářský boss Franta tohle vidí jako problém také konkrétně v případě velkolomu ČSA v Mostě: „…naši lidé jsou dlouhé roky zvyklí na konkrétní práci. Jsou v ní dobří, ale už mají věk, ve kterém se budou těžko přizpůsobovat nebo učit nové dovednosti. Mluvíme tu o lidech nad padesát let věku, kteří od školy pracovali v lomu.“ Franta také řekl, že někteří propuštění zaměstnanci velkolomu ČSA se rozhodli spolehnout se nyní na příležitostný výdělek a následně jít do (předčasného) důchodu. Oprávnění získat hornický důchod se v současnosti v Česku pohybuje mezi 50. (pouze výjimečně pouze v případě horníků v uranových dolech) až 59. rokem věku (s předčasným důchodem o 3 roky dříve). Je ale vidět, že mezi odboráři a pracovníky převládal ohledně budoucnosti spíše skepticismus. Už zmíněná mostecká statistika nezaměstnanosti bohužel také naznačuje zhoršení situace v oblasti zaměstnanosti a tvorby nových pracovních míst v uplynulých měsících. Než začnou mít projekty z operačního programu kýžený sociální a ekonomický efekt, nějakou dobu to potrvá. Lidé ale práci potřebují hned.
Konec třetí kapitoly. První a druhou kapitolu seriálu najdete ZDE a ZDE.
Tato reportáž vznikla díky podpoře Journalism Fund jako součást širšího investigativního projektu a byla publikována v angličtině na Cross Border Talks.
