Michal Ševčík se zamyslel nad tím, jakou společenskou roli hraje moderní mýtus „neidentifikovatelných vzdušných jevů“ (UAP v angličtině).
V posledních letech vzrostl celosvětový zájem o fenomén neidentifikovaných létajících objektů, dnes odborně označovaných jako neidentifikovatelné vzdušné jevy Unidentified Aerial Phenomena (UAP), dříve UFO (neidentifikovatelné létající objekty). Zatímco v druhé polovině 20. století byla podobná svědectví často zesměšňována a odsunuta do oblasti senzacechtivé pseudovědy, dnes se k nim státní instituce staví zcela jinak. V roce 2020 americké ministerstvo obrany zveřejnilo autentická videa pořízená stíhacími piloty námořnictva Spojených států, která zachycují objekty s neobvyklým chováním — extrémně velké zrychlení, manévry odporující známým aerodynamickým principům a schopnost se dlouze vznášet na místě i při silném větru. Tato videa, známá pod názvy FLIR1, GIMBAL a GOFAST, se stala spouštěčem otevřeného nejen amerického vládního zájmu a vzniku oficiálních programů, které mají UAP seriózně zkoumat.
Zprávy Úřadu ředitele národní rozvědky USA (ODNI) i nedávné výroční zprávy All-domain Anomaly Resolution Office (AARO) potvrzují, že část zaznamenaných jevů se nedá uspokojivě vysvětlit. Například zpráva AARO za rok 2023 eviduje stovky nových případů: z celkových 801 sledovaných záznamů zůstává významná část s nevyjasněným původem, přestože moderní senzory a systémy sběru dat dosahují vysoké přesnosti. To naznačuje, že fenomén není jen optickým klamem nebo chybou přístrojů, ale často jde o skutečné, fyzicky detekované objekty.
Jedním z nejdiskutovanějších a zároveň nejzávažnějších motivů je souvislost UAP s jadernou infrastrukturou. Už od konce čtyřicátých let 20. století se opakovaně objevují zprávy o pozorování podivných světel, diskovitých objektů nebo „ohnivých koulí“ poblíž jaderných elektráren, vojenských skladišť jaderného paliva nebo raketových sil. Mezi nejslavnější patří incident z března 1967 na Malmstromově letecké základně v Montaně, kde bývalý důstojník Robert Salas a jeho kolegové popsali, jak během přeletu rudě svítícího objektu došlo k náhlému vypnutí deseti mezikontinentálních balistických raket Minuteman — bez jakéhokoliv vysvětlení a bez prokazatelné poruchy hardwaru. Podobné incidenty se vyskytly například v Oak Ridge, Minot AFB nebo při známém Rendleshamském lesním incidentu v Anglii v prosinci 1980, kdy vojenský personál hlásil neidentifikované světelné jevy a anomálie v blízkosti základny s jadernými zbraněmi.
Ani v posledních letech tento motiv nezmizel: podle otevřených vládních zpráv se v roce 2023 opakovaně objevily neznámé drony a anomální objekty nad závodem BWXT Fuel Cycle Facility ve Virginii. Podobné případy hlásily i Indie a Japonsko u civilních jaderných reaktorů. Tento vzorec výskytu — zvýšený počet pozorování v místech, kde lidé skladují a manipulují s jadernou energií — vede některé badatele a vojenské analytiky k hypotéze, že UAP mohou souviset s monitoringem či regulací lidské schopnosti zacházet s ničivou silou atomu.
Incident ČSLA nad Vranovskou přehradou (12. července 1987)
Jedním z nejznámějších a zároveň nejzáhadnějších případů pozorování neidentifikovaného létajícího objektu ve střední Evropě je událost, která se odehrála 12. července 1987 nad Vranovskou přehradou na jižní Moravě. V odpoledních hodinách byla posádka bitevního vrtulníku Mi‑24 z 51. vrtulníkového pluku ČSLA vyslána na průzkum poté, co byl z oblasti hlášen výskyt neznámého objektu. Pilot a ostatní členové posádky na vlastní oči spatřili stříbrný, doutníkovitý objekt o délce přibližně 10–15 metrů, který se tiše vznášel nad vodní hladinou. Neměl žádná křídla, ocasní plochy ani viditelnou kabinu.
Během manévrování se ukázalo, že objekt vykazuje letové vlastnosti zcela mimo možnosti tehdejších známých vojenských i civilních letadel: prudce měnil směr, náhle zrychloval a dokázal setrvat nehybně i při silném větru. Podle výpovědí pilotů obdržela posádka rozkaz objekt sestřelit, ale pokaždé, když byl zaměřen zbraní, neznámý stroj bleskově změnil polohu a unikl z dosahu zaměřovacího systému.
Podle svědectví letců a radarových operátorů objekt dosáhl během úniku rychlosti až 2 700 km/h, což je rychlost zcela mimo možnosti tehdejších strojů v této kategorii. Po přeletech nad Vranovskou přehradou se objekt přesunul severovýchodním směrem — podle dostupných záznamů a výpovědí zamířil přímo k oblasti jaderné elektrárny Dukovany, kde byl krátce zachycen radary.
Některé verze udávají, že po Dukovanech pokračoval objekt v nízké výšce přes Brno, kde údajně vzlétly cvičné proudové letouny L‑39 Albatros, aby jej zachytily vizuálně, avšak ani ty nedokázaly UAP dostihnout. Poté měl přeletět k jaderné elektrárně Jaslovské Bohunice a nakonec zmizet z radarového dosahu v oblasti Bratislavy.
Celý incident je dodnes opředený řadou spekulací a nedoložených detailů, protože oficiální dokumentace byla podle některých zdrojů stažena a zničena. Přesto zůstává tento případ jedním z mála doložených vojenských zásahů proti neidentifikovanému objektu, jehož trajektorie zahrnovala i strategická místa československé jaderné energetiky. V tomto ohledu je incident nad Vranovskou přehradou často citován jako významný regionální příklad vzorce, který se opakuje i v globálních případech: souvislost mezi UAP a klíčovou jadernou infrastrukturou.
Možné interpretace: od vědy k transcendentnu
Jak ale tento fenomén vysvětlit? Odpovědi se různí podle toho, jakou míru konvenčnosti nebo odvahy jsme ochotni připustit.
První a nejtradičnější interpretace předpokládá, že značná část UAP má zcela přirozené nebo technicky vysvětlitelné příčiny. Mohou to být vzácné meteorologické jevy, chybné interpretace senzorových dat, atmosférické optické klamy či neznámé druhy přírodních elektrických výbojů. Do této kategorie spadají i některé případy z historie, které byly po letech vysvětleny jako klam způsobený planetami na obzoru, meteory nebo tajnými balóny.
Druhá interpretace, která nabývá na síle, tvrdí, že část UAP představuje utajované lidské technologie, které nejsou veřejně známé ani v rámci běžných vojenských struktur. V průběhu studené války se mnohokrát stalo, že experimentální letadla — například slavný špionážní Lockheed U-2 nebo pozdější stealth bombardéry — byla omylem považována za „létající talíře“. Podobně dnes nelze vyloučit, že některé neidentifikované objekty mohou být hypermoderní drony, hypersonické testovací stroje nebo autonomní bezpilotní plavidla vyvíjená v přísném utajení.
Třetí a nejodvážnější interpretace pak posouvá hranice chápání: možnost, že některé UAP pocházejí zcela mimo rámec lidské civilizace i fyzikálních poznatků. Tato myšlenka zahrnuje hypotézu návštěv mimozemských civilizací, ale nejnověji také úvahy o tzv. ultraterrestrial beings — entitách, které nejsou z jiné planety, nýbrž existují paralelně s námi, ale v odlišné dimenzi reality, kterou běžná lidská vnímavost zachytí jen výjimečně. Podobné spekulace se opírají o moderní fyziku, teorii mnohovesmírů a kvantové provázanosti, přičemž část badatelů zdůrazňuje, že bychom neměli apriori vylučovat možnost, že náš kosmický výklad reality je stále neúplný.
Právě na tomto místě vstupuje do hry symbolická a psychologická interpretace Carla Gustava Junga. Jung ve své knize Flying Saucers: A Modern Myth of Things Seen in the Skies (1959) tvrdil, že fenomén UFO je moderní mýtus — projekce kolektivního nevědomí, která vzniká zejména v dobách krize, napětí a strachu. V Jungově době šlo o hrozbu studené války a jaderného zničení, dnes se k tomu přidávají globální ekonomická krize, technologická nejistota a existenční obavy z umělé inteligence. Létající talíře podle něj fungují jako symbol naděje, že existuje vyšší síla nebo inteligence, která lidstvo v kritických momentech ochrání před sebou samým.
Spojení objektivně detekovatelných jevů — radarových odrazů, videozáznamů, infračervených stop — s hluboce zakořeněnou psychickou symbolikou dává fenoménu UAP jedinečný status: je to zároveň technická záhada i zrcadlo lidského podvědomí.
Navzdory desítkám let výzkumu zůstává fenomén UAP výzvou pro vědu i kulturu. Ukazuje nám, jak složitá je hranice mezi tím, co víme, co můžeme dokázat měřitelnými přístroji, a tím, co promítáme na oblohu z hlubin vlastní mysli. Jisté je, že stále více vlád a vědeckých týmů uznává potřebu seriózního studia tohoto jevu: od AARO a NASA až po nezávislé vědecké projekty, které navrhují sítě senzorů, crowdsourcing dat a veřejné reporty.
Ať už se konečné vysvětlení ukáže jako potvrzení existence skrytých vojenských technologií, přírodních anomálií, nebo zcela nové formy inteligence, je UAP fenoménem, který nutí lidstvo zkoumat nejen svět nad hlavami, ale i hranice vlastní představivosti. Možná je největším přínosem tohoto moderního mýtu to, že nás inspiruje zůstat zvědaví — a v čase globálního resetu nejistoty se znovu ptát, kdo vlastně jsme a kam míříme.