Politolog Petr Drulák analyzuje politické divadlo, které bylo sehráno v souvislosti s izraelskými útoky na Írán a americkým bombardováním íránského jaderného programu.
Trumpovi se opět podařilo zmást příznivce i odpůrce. Když v neděli přikázal letecké údery na íránská jaderná zařízení, sionisté propadali extázi. Konec nenáviděného režimu se zdál na dosah. Když v úterý Trump vyhlásil íránsko-izraelské příměří, Netanjahu těžko skrýval zklamání. Izrael musel svoji válku s Íránem po dvanácti dnech ukončit, aniž by dosáhl svých cílů. Íránský režim zůstal netknut a není zřejmé, že by podstatně utrpěl íránský jaderný program. Trump dokázal načas uspokojit dvě protichůdná křídla svých podporovatelů. Na jedné straně sionisty, kteří si přejí, aby USA pomohly Izraeli zničit Írán, na druhé straně stoupence „Ameriky na první místě“, kteří o žádnou americkou válku na Blízkém východě nestojí.
Americký útok byl bezpochyby hrubým porušením mezinárodního práva. USA provedly nevyprovokovaný útok na zemi, která je neohrožovala. Neohrožovala ani jejich spojence, útočit začal Izrael. Oficiálním důvodem byl vývoj jaderných zbraní. I kdyby je Írán vyvíjel, nebyl by americký útok bez mandátu Rady bezpečnosti OSN oprávněný. Ale Írán nic takového nedělal; alespoň podle zprávy amerických zpravodajských služeb, kterou před třemi měsíci přednesla jejich koordinátorka Tulsi Gabbardová. Trump nad tím mávnul rukou s tím, že má jiné informace. Spíše však měl vlastní představu, jak konflikt řešit.
Samotný útok pak prezentoval jako natolik zničující, že Írán už žádný jaderný program nemá. To je hodně přehnané. I kdyby došlo ke zničení zařízení na třech místech, na něž cílily americké údery, Íránu zůstává know-how a zařízení na jiných místech. Někteří analytici také upozorňují, že Írán tyto útoky čekal a měl čas zařízení i zásoby obohaceného uranu přesunout. O škodách se vedou spekulace, měly se odehrát desítky metrů pod zemí a jejich skutečný rozsah znají jen Íránci.
Írán dal svojí odpovědí najevo, že nestojí o eskalaci. Provedl omezený útok na americkou základnu v Kataru potom, co Američany o cíli informoval. Šlo o úder na oko, který Trumpovi umožnil celou věc uzavřít a obě strany dotlačit do příměří. Ale i americký úder mohl být na oko, na předem známé cíle a nejspíše bez obětí. Možná to bylo celé divadlo, jímž Trump díky racionální reakci Íránu odvrátil tlak na válku ze strany Izraele a amerických sionistů.
Íránský civilní jaderný program bude pokračovat a motivace k vojenskému programu bude po izraelských a amerických útocích silnější než dosud. A režim? Izraelskými útoky a propagandou o změně režimu, jejímž mediálním vlajkonošem se stal potomek nenáviděného šáha, rozhodně neoslabil. Spíše naopak. Po izraelských útocích se na stranu režimu se přidali i Íránci, kteří mezi podporovatele ajatolláhů nepatří. Je zvláštní, že po všech katastrofách amerických a evropských pokusů o násilnou změnu režimu v muslimských státech (Irák, Afghánistán, Libye, Sýrie), se ještě někdo vůbec odvažuje takovou politiku obhajovat či dokonce navrhovat. Že by si Peršané nechali Američany a Židy předepisovat, kdo a jak jim bude vládnout?
Navíc režim prokázal, že se umí bránit. Na jedné straně utrpěl materiální, lidské i reputační škody. Nejenže izraelské rakety přes šest set lidí zabily, kolem pěti tisíc zranily a poškodily řadu vojenských i civilních cílů, ale izraelští zpravodajci také dokázali cíleně zlikvidovat desítky činitelů z ozbrojených složek a jaderného výzkumu. Izrael Íránu opět ukázal svoji zpravodajskou převahu. Na druhé straně Íránci způsobili citelné škody židovskému státu, který se holedbá technologickou vyspělostí svých zbraní a protivzdušné obrany. Po íránských útocích zůstalo 28 mrtvých, tři tisíce zraněných, devět tisíc lidí bez domova a významné škody na dopravní a energetické infrastruktuře zejména v přístavu Haifa. Většina obětí na obou stranách jsou civilisté.
Izraelci, jejichž vláda tuto destrukci spustila, se asi neptají, zda jednali v souladu s právem, odpověď je jasné ne, ale jistě se ptají, zda to stálo za to. I zde je odpověď jasné ne. Premiér Netanjahu usiloval o zavlečení USA do války s Íránem, která by ho zbavila strategického rivala a samotný Írán nesjpíše uvrhla do chaosu. Když neuspěl, musí po Trumpovi opakovat, jak byl zničen íránský jaderný program, čemuž nemůže sám věřit; tím méně jeho zpravodajské služby. Ale bez této lži by před oběťmi a jejich příbuznými stál s prázdnýma rukama. Před mezinárodním společenstvím získává jeho země pověst neúspěšného agresora, což je nejhorší možná kombinace.
A Trump? Pokud skutečně další vývoj potvrdí, že izraelsko-íránská válka nepřesáhla dvanáct dní, bude se moci opět prohlašovat za mírotvorce. Pak ho čeká Ukrajina. Zelenskému dává opakovaně najevo, že s jeho podporou nemůže počítat; naposledy na summitu NATO v Haagu. S Putinem hledá dohodu. Dobré východisko.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!